René Barjavel - Hlubina času

Problém, který nastolil Lancieux, byl pro něj hračkou Za necelou hodinu upravil tři klasické hloubkoměry a muži s nimi vyšli ven. To, co šli hledat, bylo něco tak nepředstavitelného, že všichni věřili, že se vrátí s nepořízenou. Všichni s výjimkou Lancieuxe, který svůj přístroj dobře znal, si mysleli, že malá, zakřivená linka je jen nějakou schválností nového hloubkoměru. „Duch,“ jak by řekli lidé od televize.

Když se vrátili, ledová hora už pohltila slunce. Všechno bylo modré, nebe, mraky, led, pára, která stoupala z nosu, tváře. Bernardův červený anorak měl švestkovou barvu. Nevraceli se s prázdnou. Zakřivená linka byla zaznamenána na všech registračních páskách. Jako přímka. Nebyla tak detailní a jako taková ztratila své nepatrné zakřivení. Ale byla tam. Muži našli, co hledali.

Když Grey srovnal jejich záznamy s Lancieuxovou zvětšeninou, mohl lokalizovat přesné místo v podzemí, pod ledovou vrstvou. Promítl profil na obrazovku snodogu. Vypadalo to jako fragment gigantického, zpřelámaného a rozbitého schodiště.

„Chlapci,“ řekl Grey prázdným hlasem. „Tady… Je to tam…“

V levé ruce držel papír, který se chvěl. Odmlčel se, slova mu zaskočila v hrdle. Hlas mu selhal. Poklepal papírem na obrazovku.

Polkl sliny a pak vybuchl:

„Pane Bože, do prdele! Je to šílené! Ale existuje to! Čtyři hloubkoměry nemůžou blbnout najednou! Nejen, že jsou tam trosky bůhví čeho, ale uprostřed těch zřícenin, tady, na tomhle místě, přesně tady, je ultrazvukový vysílač, který funguje!“

ANO, ta tajemná, malá linka byla nahrávkou, vyslanou vysílačem, který byl v provozu, podle vší logiky, už 900 000 let… Bylo to příliš, překračovalo to rámec historie i prehistorie, rozbíjelo to všechny vědecké poznatky, lidské vědomosti se hroutily. Jediný, kdo tuto skutečnost přijal s klidem, byl samozřejmě Brivaux.

Jediný on se narodil a byl vychován na venkově. Všichni ostatní vyrůstali ve městech, uprostřed provizória, v pomíjivosti toho, co roste, hoří, padá, mění se, zaniká. Brivaux se v sousedství alpských stěn naučil chápat, a hledět tváří v tvář věčnosti.

„Všichni si o nás budou myslet, že jsme se zbláznili,“ řekl Grey.

Zavolal vysílačkou základnu a požádal o helikoptéru, aby pro skupinu přiletěla co nejrychleji.

Ale zapomněl na spalničky. Poslední zdravý pilot právě ulehl.

„André se už cítí líp,“ řekla základna. „Za tři nebo čtyři dny ho pro vás pošleme. Ale proč se chcete vrátit? Co se děje? U vás hoří?“

Grey vysílání přerušil. Tohle hloupé žertování nikam nevedlo.

Za deset minut volal sám velitel základny Pontailler. Byl velmi znepokojený. Chtěl vědět, proč se chce skupina vrátit. Grey ho uklidnil, ale odmítl mu cokoliv vysvětlit.

„Nestačí, abych ti to vysvětloval. Musím ti to ukázat,“ řekl.

„Jinak si budeš myslet, že jsme všichni padlí na hlavu. Pošli pro nás, jakmile to bude možné.“

A přerušil spojení.

Když o pět dní později přiletěla do čtverce 612 helikoptéra, seděl Pontailler uvnitř a jako první z ní vyskočil ven.

Greyovi muži prožili těch pět dní plni vzrušení, do něhož se mísila radost. Úžas z prvotního šoku pominul a oni akceptovali zříceniny, akceptovali vysílač a přijali je za své. Jejich tajemství, násobené nepravděpodobností, je vzrušovalo jako děti, které se chystají vstoupit do lesa, v němž skutečně žijí víly. Shromáždili zvětšeniny a nahrávky. Ze souřadnic, jež mu přístroje poskytly, vypracoval Bernard něco jako generální plán, sice plný mezer a bílých míst, který přesto nabídl představu fantastické krajiny, pusté, rozbité, neznámé, ale LIDSKÉ.

Brivaux vyrobil magnetofon a připojil ho k nahrávacímu zařízení nového hloubkoměru. Získal tak magnetickou pásku, kterou pak přehrál kamarádům. Neslyšeli nic a nic a zase nic.

„Jdi se s tím vycpat!“ zamumlal Eloi.

Brivaux se usmíval.

„Všechno je obsaženo v tom TICHU,“ řekl. „Ultrazvuk nemůžete slyšet. Ale je tam, to vám zaručuju. Abychom ho mohli slyšet, potřebovali bychom reduktor frekvence. Já ho nemám. Ani na základně není. Musíme se obrátit na Paříž.“

Musíme se obrátit na Paříž. To bylo také Pontaillerovo rozhodnutí, když ho informovali. Nejprve tomu odmítl uvěřit, ale nakonec musel přijmout fakta. Nemohl si o tom promluvit ani prostřednictvím vysílačky, protože ve dne v noci v éteru někdo poslouchal. Bylo třeba převézt dokumenty přímo do Sídla v Paříži.

Vedoucí Polárních expedic pak sám rozhodne, co dál. Zatím museli mlčet. Jak říkal Eloi, „riskujeme, že to způsobí senzaci.“

LETĚL jsem letadlem do Sydney. S dvoutýdenním zpožděním a s touhou se co nejrychleji vrátit. Vůbec už mě nepronásledovala představa teplého kakaa. Opravdu ne. Pod ledem na mě čekalo něco mnohem úžasnějšího, než byla všechna pařížská rána. Letadlo vystoupalo nahoru na vzduchovém polštáři jako plastiková kulička na vodotrysku, pootočilo se na místě, hledaje správný směr, pak zařvalo a vyrazilo kupředu a nahoru v padesátistupňovém náklonu. Navzdory pohodlnému, sklápěcímu sedadlu člověk při takové akceleraci cítil účinek stoupání. Ale bylo to letadlo, kterým létali jen ti nejodolnější a kterému nehrozilo zřícení.

A tak za to piloti platili.

Odnášelo mě s mými zavazadly a aktovkou, v níž kromě mého kartáčku na zuby a pyžama byly mikrofilmy se zvětšeninami, Bertrandův generální plán, magnetická páska a Greyův a Pontaillerův dopis, který všechno potvrzoval.

Bezpochyby jsem s sebou odnášel také virus spalniček, který později obešel celou zeměkouli pod názvem Australské spalničky.

Farmaceutické laboratoře musely ve spěchu vyrobit novou vakcínu. Vydělaly na tom hromadu peněz.

Přiletěl jsem do Paříže až za dva dny. Nevěděl jsem, že se cestování tak zkomplikovalo.

V naší ledové izolaci jsme zapomněli na ubohou a hloupou nenávist světa. Během těch tří let se ještě víc nafoukla a rozrostla.

Její monstrózní imbecilita ve mně evokovala obraz dvou obrovských psů, přivázaných naproti sobě. Oba tahali za řetěz a vztekle štěkali jen proto, aby se mohli vrhnout na hrdlo tomu druhému. Bez důvodu. Prostě jen proto, že to byl jiný pes. Nebo ze sebe měli strach…

Pročetl jsem si australské noviny. Skoro všude na světě plály nějaké konflikty. Od mého odjezdu do Antarktidy jen narostly. A znásobily se. Na všech hranicích nahradila celníky policie.

Když jsem přistál na letišti v Sydney, nepovolili mi ani opustit letiště ani pokračovat v cestě. V mém pasu chybělo bůhvíjaké vojenské razítko. Stálo mě to šestatřicet hodin vzteku a žádostí, než jsem mohl konečně nastoupit do letadla do Paříže. Celou tu dobu jsem se třásl strachy, aby u mě nenašly mikrofilmy. Co by si o nich bývali pomysleli? Ale nikdo po mně nechtěl, abych aktovku otevřel. Klidně jsem mohl převážet plány atomových základen. To je nezajímalo. Chtěli víza. Byl to příkaz. Bylo to stupidní. To byl organizovaný svět.

JAKMILE mu Simon předložil obsah své aktovky, vzal šéf Francouzských polárních expedic Rochefoux věci do svých rukou se svou obvyklou energií. Bylo mu skoro „osmdesát, což mu ovšem nebránilo trávit každý rok pár týdnů v blízkosti toho či onoho pólu. Jeho tvář měla cihlovou barvu, krátké vlasy měl zářivě bílé, a oči nebesky modré. To vše, spolu s optimistickým úsměvem, bylo ideálně fotogenické a televize s ním přinášela rozhovor při každé možné příležitosti a detailně ho zabírala.