René Barjavel - Hlubina času

Otvor pojmenovali Chodbou proto, že se vědci domnívali, že je to součást nějakého průchodu. Ale její proporce spíš odpovídaly nějakému velkému sálu. Ale ať už to bylo jakkoliv, bylo zřejmé, že právě odtud přišli lidé minulosti — jednalo-li se ovšem o lidi, ale co jiného to mohlo být — a vyhloubili a proměnili skálu, dopravili písek a zkonstruovali Kouli. Byla to pupeční šňůra, zabalená do své skalnaté placenty. Chodba přicházela ODNĚKUD a pravděpodobně tam i vedla. Měli by ji vyčistit, proniknout do ní a jít se podívat…

Ale co Koule?

Shromáždění vědců rozhodlo: přednost má Koule.

„A co se stalo mě?“ Hoover si chtěl poklepat na hlavu, ale jeho prsty nahmataly jen tlustý obvaz!

„Praskla?“

„Ne. Rozříznutá kůže a pár pohmožděnin. Kousíček žulového odštěpku vnikl do týlní kosti. Vyndal jsem ho. Dovnitř nepronikl. Všechno je v pořádku.“

„Brrrr,“ řekl Hoover.

Nazítří se už zúčastnil informačního zasedání v Konferenčním sále.

Když vystoupil na pódium, aby zaujal místo mezi členy Řídícího výboru MPE, projela sálem vlna smíchu. Hoover vylezl rovnou z postele a natáhl na sebe jenom župan. Ten měl barvu rozmáčklé maliny a byl posetý modrými a zelenými srpky měsíce.

Hooverovo obrovské břicho zvedalo pásek, který visel až dolů, k vysokým botám, jež měly uvnitř kožešinu z bílého medvěda.

Kulatý obvaz, připomínající turban, doplňoval Hooverův vhled.

Vypadal jako turecký hodnostář z Molierova Zdravého nemocného, režírovaného v Greenwich Village.

Rochefoux, který shromáždění předsedal, vstal a obejmul ho.

Vlna potlesku vystřídala smích. Hoover byl oblíben a lidé mu byli vděční, že vnáší humor doprostřed dramatu.

Sál byl plný. Kromě vědců a techniků, kteří se sem sjeli ze všech koutů světa, byla přítomna asi desítka novinářů, zastupující největší tiskové agentury. Na tribuně pro tisk pro ně byla vyhrazena překladatelská sluchátka.

Na velké obrazovce, umístěné za pódiem, se objevil celkový pohled na skalní kapsu, osvětlenou reflektory.

Pracovalo v ní asi třicet lidí v oranžových nebo červených kombinézách, s přilbou na hlavě a s maskou pověšenou kolem krku, pro případ rychlého použití.

Horní polovina Koule vyčnívala z písku a její povrch se slabě leskl, což působilo uklidňujícím a působivým dojmem, ale současně i jaksi hrozivě svou velikostí, tajemstvím a neznámem.

Zpěvavým, poněkud monotónním hlasem popisovala Leonovová postup prací a Překladatelka její slova šeptala přítomným do uší v sedmnácti jazycích. Leonovová se odmlčela, na okamžik se zasnila a pak pokračovala:

„Nevím, co napadá vás při pohledu na tuto Kouli, ale já… přitom myslím na obyčejné zrnko. Na jaře zrnko vzklíčí. Teleskopická perforace mi připomíná stonek, který se musí vyvinout a pak si prorazí cestu ke světlu. Podstavec přijme hlínu… Ale jaro ještě nepřišlo… A zima trvá už 900 000 let… A přesto nechci, nemohu uvěřit tomu, že zrnko je mrtvé!“

Skoro vykřikla:

„Je tady signál!“

Jeden z novinářů vstal a zeptal se stejně důrazným tónem:

„Tak na co čekáte? Proč neotevřete dveře?“

Překvapená Leonovová se na něj podívala a odpověděla mu ledově:

„My je otvírat nebudeme.“

Udivený šum proběhl sálem. Rochefoux s úsměvem vstal a uvedl věci na pravou míru:

„Nebudeme otvírat dveře,“ řekl, „protože se obáváme, že by v nich mohlo být zabudováno obranné nebo destrukční zařízení. otevřeme Kouli tady.“

Bambusovým ukazovátkem ukázal na horní část Koule.

„Ale je tady problém. Naše vrtačky s diamantovými hroty si na tomhle kovu vylámaly zuby. Kov nerozehřejete ani svařovacím hořákem. Nebo spíš rozehřejete, ale on se okamžitě znovu uzavře. Jako kdyby člověk řezal maso skalpelem a za ním by se okamžitě tvořila jizva. Je to fenomén, jehož mechanismu příliš nerozumíme, ale který vychází z molekulárního principu. Abychom si tímto kovem prorazili cestu, musíme zaútočit na jeho molekuly, rozdělit je. Čekáme na nový hořák, který používá současně laser a plasmu. Jakmile ho dostaneme, zahájíme operaci O: Otevření…“

Šachta, nejdřív ledová, pak skalnatá, se teď mění v Šachtu zlatou. Otvor o průměru dvou metrů se zakusuje do skořápky Koule. Na jeho dně, v pozlaceném příšeří, útočí na kov bílý rytíř kopím světla. Je to anglický inženýr Lister. Na sobě má azbestovou kombinézu, hlavu mu kryje ocelovoskleněná maska a v ruce drží „plaser.“ Hlas vysvětluje, že slovo plaser bylo vytvořeno zkrácením dvou slov — laser a plasma — a že ten dokonalý přístroj je dílem spolupráce japonského a anglického průmyslu.

Na TV obrazovce obraz ujíždí a teď zabírá horní část zlaté Šachty. Na ochozu, který obtáčí Kouli kolem dokola, stojí technici v oranžových a červených kombinézách a obsluhují kamery, reflektory a přidržují kabely. Horko, které stoupá z otvoru, způsobuje, že se jim potí obličeje.

Obrazovka je skládací a visí na slunečníku na okraji bazénu v Miami. Zarudlý, tlustý muž leží v miniaturních plavkách na lehátku pod ventilátorem, vzdychá a utírá si hruď osuškou.

Myslí na to, že je nelidské ukazovat takové záběry někomu, komu je také hrozné vedro.

Komentátor připomíná těžkosti, s nimiž musí zápolit vědci z MPE. Obecně jsou to především těžkosti klimatické. Tady je záběr počasí, které v tuto chvíli panuje na povrchu, nad Šachtou.

Na obrazovce strašná bouře zametá MPE 3. Jsou vidět jen siluety vozidel, pohybujících se jako přízraky, obalené sněhem, který vítr žene vodorovně rychlostí 240 km v hodině od jedné budovy ke druhé. Teploměr ukazuje 52 stupňů pod nulou.

Tlustý, brunátný muž bledne a balí se do osušky, drkotaje zuby.

V jednom japonském domě nahradila TV obrazovka tradiční rytinu na papírové přepážce. Paní domu podává v kleče čaj. Komentátor mluví potichu. Říká, že zbývá prorazit už jen několik centimetrů tloušťky stěny a že potom bude otvor rozšířen tak, aby jím mohli dostat dovnitř televizní kameru. Za několik okamžiků vniknou televizní diváci do Koule spolu s kamerou, aby konečně poznali její tajemství.

Leonovová, oblečená do azbestové kombinézy, se připojila k Listerovi na dně Šachty. Hoover byl příliš objemný, takže musel zůstat spolu s techniky nahoře. Lehl si na břicho k okraji otvoru a křičel dolů na Leonovovou rady, ale ona ho neslyšela.

Klekla si vedle Listera. Před stehny měli opřený ochranný štít.

Stvol růžového plamenu pronikal do zlata, které se rozteklo do světlých pramínků.

Náhle se ozval pronikavý jekot. Plamen, jiskry a kouř byly vsáty dovnitř. Těžký štít spadl na zlatou podlahu, Leonovová se zapotácela, Hoover nahoře vykřikl a zaklel a Lister se pevně zachytil plaseru. Jeden z techniků vypnul proud. Ječení se proměnilo v pískot, přešlo z vysokého tónu k nízkému a zmlklo. Leonovová se postavila, stáhla si masku a promluvila do svého mikrofonu. Klidně oznámila, že Koule byla proražena. Ačkoliv to bylo nepravděpodobné“uvnitř musela být větší zima než venku, což vyvolalo ono hlasité unikání vzduchu. Teď se teplota vyrovnala.

Rozšířili otvor a spustili do něj kameru.

Simon stál na Kouli vedle Hoovera a anglického inženýra Lansona z TV, který řídil sestup tlustého kabelu. Na jeho konci byly připevněny dva na sobě položené objektivy: jeden sloužil jako miniaturní reflektor, druhý jako minikamera.