Astrid Lindgrenová - Kalle Blomkvist zasahuje

Nicke jistě cítí v zádech její odmítavý pohled, neboť se obrátí a změří si ji nevlídným pohledem.

„Kdo tě sakra prosil, aby ses do toho pletla?“ řekne. „Proč jsi lezla do auta, ty hloupá?“

Eva-Lotta se bojí. Ještě víc se však zlobí. A umíní si, že na ní nesmí takový holomek poznat, jak hrozně se bojí.

„Nech mě!“ řekne. „Radši si rozmysli, co řekneš, až pro tebe přijde policie!“

Profesor se tváří povzbudivě, což posílí její odvahu. Je vděčná, že on tu sedí, i když je nyní naprosto bezmocný. Rozhodně je to však dospělý člověk, který ji nezradí.

Nicke výhružně zabručí, ale odvrátí se a neřekne už ani slovo. Má silný krk a světlé vlasy, které by potřebovaly ostříhat, pomyslí si Eva-Lotta. Hluboko na krku mu roste světlé chmýří. Jak vlastně vypadá? Osobní popis, řekne si Eva-Lotta. Být tady Kalle, okamžitě by se pustil do osobního popisu! Nejlíp, když to udělá místo něho, aby mohla pomoci policii. Pokud bude vůbec kdy mít možnost, aby svoje pozorování policii oznámila!

Tenhle Nicke má modré prohnané oči a kulatý, dobrácký červenavý obličej. Tvář má vskutku dobráckou, i když se zrovna teď tváří mrzutě. Nijak zvlášť inteligentní, pomyslí si Eva-Lotta a lichotí si v duchu, že její osobní popis je mazanější než Kallův, který mluví jen o barvě očí a případných mateřských znaménkách, ale nic o charakteru. Ale co ti dva ostatní? Blom je tmavovlasý a vypadá unaveně, je bledý a uhrovitý, ničema malého formátu, pomyslí si Eva-Lotta, udělá patrně za peníze všechno. A ten na zadním sedadle se nejvíc blíží stadiu idiota. Je to naprosté nic s pískově žlutými vlasy, téměř žádnou bradou a inteligence nemá, ani co by se za nehet vešlo. Co jen pro všechno na světě přimělo ty tři netvory, že se dali na loupení lidí? Snad se za tím skrývá nějaká myšlenka, ačkoli nikdo z těch tří nevypadá, že by vůbec dovedl myslet. Ale možná, že tady myslí někdo jiný za ně, někdo jiný, kdo na ně kdesi čeká.

Vida, — teď auto náhle zatáčí na hrbolatou lesní cestu. Eva-Lotta má co dělat, aby oknem vysypala co nejvíc útržků a drobtů, neboť tady by zachránci nejspíš mohli ztratit stopu. Tohle není žádná běžná cesta a jistě není pro auta, neboť vůz naráží a kolébá se na nerovném povrchu. Hází sebou, že se Rasmus probudí. Napřed pootevře ospalé, tmavé oči, pak se však rázem posadí a upírá zrak na Nicka.

„To ty nám máš spravit sporák, nebo…“

Uprostřed věty se bezmocně zarazí. Eva-Lotta natáhne teplou ruku a pohladí ho po tváři.

„Já jsem tady, Rasmusi,“ povídá. „Nemáš radost? Tvůj tatínek je tu taky, i když…“

„Kam jedeme, Evo-Lotto?“ ptá se Rasmus.

Nicke odpovídá za Evu-Lottu.

„Jen se trošku projedeme,“ povídá s veselým smíchem. „Jenom se trošku projedeme.“

„To ty nám máš spravit sporák?“ táže se neúnavně Rasmus. „Táto, je to tak.“

Ale tatínek neodpovídá.

Nickovi se zřejmě zdá, že je to zábavná otázka. Směje se ještě víc.

„Kdepak spravovat kamna, ty škvrně, tentokrát ne.“

Jako by ho Rasmusova otázka přivedla do dobré nálady. Posadí si Rasmuse lip na klín a dá se náhle do zpěvu.

„Hrabě měl pejska, jmenoval se Trulle…“

„Jak se jmenuješ ty?“ táže se zvědavě Rasmus.

„Nicke,“ zašklebí se Nicke. „Nicke je jméno mé, víš,“ zpívá hřmotně.

„Měl bys nám spravit sporák,“ řekne Rasmus. „Tatínek to říká už dlouho — ale vždycky jen samé sliby…“

Eva-Lotta se dívá s obavami na profesora. Má teď jiné myšlenky než rozbitý sporák. Povzbudivě ho pohladí po paži a profesor jí poděkuje očima.

A Eva-Lotta opatrně vyhodí oknem poslední útržek červeného papíru. Hravě poletuje v slunečním světle, než se snese na pole a zůstane tam ležet. Přijde si pro něj někdo? A kdy?

„Kdepak běžet na policii,“ povídá Kalle. „Teď na to není čas. Musíme je pronásledovat a zjistit, kam jedou.“

„Prima,“ souhlasí Anders. „Utíkej a křič! Když vyrazí sprinter jako ty, nemá auto žádnou šanci.“

Na tak hloupé poznámky Kalle neodpovídal. Vřítil se do vrátek a rovnou za profesorovým motocyklem.

„Pojď,“ volal. „Vezmeme si ho!“

Anders na něho pohlédl s údivem, do něhož se mísil strach.

„Nemůžeme přece…,“ začal, ale Kalle ho přerušil.

„Musíme,“ řekl zkrátka. „Tohle je takzvaný stav nouze. Když jde o lidský život, nemůžeme přemýšlet o vůdčím listu.

„A pak, ty jezdíš stejně líp než tvůj táta,“ řekl Anders.

Vyvedli motocykl na cestu. V písku zůstalo po automobilu několik nezřetelných stop pneumatik, ale to byla také jediná stopa, jakou po sobě únosci zanechali. Černé auto už bylo daleko pryč. Kudypak asi jedou?

„Eva-Lotta řekla, že to udělá jako Jeníček s Mařenkou,“ křičel Kalle, když motocykl jel s kopce. „Co vlastně ti dva dělali?“

„Trousili za sebou drobečky,“ volal Anders. „A oblázky.“

„No jestli má Eva-Lotta s sebou v autě oblázky, je zázračnější, než jsem si myslel,“ řekl Kalle. „I když se jí to dost podobá. Vždycky na něco přijde.“

Přijeli na první rozcestí a Kalle zabrzdil. Kudy teď? Kterou cestou? Ležel tam červený útržek papíru, který se zachytil v trávě u příkopu. Měl nápis „Tanec“. U příkopu ale vždycky bývá mnoho útržků papíru, a tak mu oba nevěnovali žádnou zvláštní pozornost. Kousek dál spatřili něco jiného. Kousek těsta, vyloupnutý ze žemle. Anders na něj ukázal s vítězným jásotem. Eva-Lotta to dělá opravdu přesně jako Jeníček s Mařenkou! Několik metrů dál ležel útržek červeného papíru. A ty útržky papíru zřejmě něco znamenaly.

Velmi povzbuzeni zamířili na silnici, zatáčející k moři. Na únavu zapomněli. Bylo by chybné tvrdit, že měli dobrou náladu, ale do veškerého jejich neklidu a strachu se mísilo zvláštní, téměř radostné vzrušení. Motocykl odfukoval velmi pravidelně a hbitě polykal kilometr za kilometrem z klikaté cesty, která je měla dovést k naprosto neznámému cíli, kde jim hrozila neznámá protivenství. Kouzlo nebezpečí i jízdy je zvláštním způsobem vzrušovalo. Upírali zrak dopředu. Tu a tam spatřili útržek červeného papíru jako veselý pozdrav Evy-Lotty.

Konečně po dlouhé cestě dojeli k odbočce do lesa a skoro by ji byli minuli. Byla totiž tak nenápadná, že si jí sotva kdo všiml. V poslední chvíli však Anders objevil mezi borovicemi dobře známý útržek červeného papíru.

„Stop,“ vykřikl, „jedeme špatně. Zajeli do lesa.“

Jaká hezká lesní cesta to byla! Ranní slunce si hrálo mezi stromy a svítilo na tmavozelený mech a na růžové kvítky zimolezu. Na vrcholku nedaleké jedle trylkoval kos tak nadšeně, jako by na světě nebylo žádné zlo.

Když však Kalle s Andersem zamířili mezi borovice, poznali zcela zřetelně, že se kos mýlí. Každým nervem těla cítili, že se brzo přiblíží k něčemu zlému a hrozivému, co vůbec nijak nepatří ke květinám a ptačímu zpěvu.

Cesta se svažovala dolů. Dolů. Mezi stromy se prokmitlo cosi modrého. Moře! A starý zchátralý přístavní můstek, jímž cesta končila. A pak až na konci přístavního můstku poslední pozdrav od Evy-Lotty — její červená sponka.

Stáli tam a zamyšleně se rozhlíželi po zátoce. Lehká ranní mlha se právě zdvíhala a slunce se odráželo na hladině, jemně zvlněné ranním větříkem. Jaké tu bylo ticho! A jak mrtvo! Tak prázdno jako v den stvoření světa, když na světě ještě nebyli lidé.