Astrid Lindgrenová - Kalle Blomkvist zasahuje

Ten, co se jmenoval Nicke, byl několika rychlými kroky na verandě a oba zase zmizeli ve vile.

Tu Kalle ožil. „Pojďte,“ šeptal nervózně, „teď jim ukradneme Rasmuse zase my!“

„Když to stihneme,“ řekl Anders.

„To je fakt, když to stihneme,“ řekl Kalle. „Co myslíte, kde je auto?“

Stálo až nahoře na svahu. Hnali se tam. Utíkali rychle a beze slova podle příkopu a při myšlence, že se jim hned zase podaří vyrvat Rasmuse ze spárů banditů, měli pocit divého triumfu. Divého triumfu a stejně divé úzkosti.

Až v posledním okamžiku si všimli, že auto je pod dohledem. Na protější straně cesty stál muž. Naštěstí však stál k nim zády a zabýval se velmi soukromou záležitostí, jinak by si jich byl určitě všiml. Takhle se jen stačili bleskurychle schovat do křoví. Podařilo se jim to na poslední chvíli. Muž zřejmě slyšel nějaký znepokojivý zvuk, neboť se rychle otočil a přešel na tu stranu cesty, kde se děti schovávaly. Podezíravě si prohlížel právě křoví, do něhož se ukryly. Opravdu neslyšel jejich bušící srdce a těžký dech? Připadalo jim to jako div divoucí. Chvíli tam stál a naslouchal, pak šel obloukem k autu a postranním okénkem do něho nahlédl. Neklidně přecházel po cestě sem a tam. Občas se zastavil a ustavičně se díval k vile. Snad se mu zdálo, že to trvá jeho kumpánům příliš dlouho.

V křoví však zavládlo naprosté zoufalství. Jak mohou Rasmusovi pomoci, dokud tam ten chlap bude chodit? Eva-Lotta plakala, že ji Kalle musel náležitě pošťuchovat, aby mlčela, a také aby trochu překonal vlastní strach.

„To je bída s nouzí,“ řekl Anders, „co budeme vlastně dělat?“ Eva-Lotta polkla energicky slzičky a řekla:

„Já musím do auta za Rasmusem. Když ho mají unést, unesou mě taky. Až se probudí, nesmí být sám mezi lumpy.“

„Ale…,“ namítal Kalle.

„Bud zticha,“ řekla Eva-Lotta. „Jděte ke křoví kus dál a dělejte tam trochu rámus, aby tady ten chlap na chvíli zapomněl na auto.“

Anders s Kallem se na ni zděšeně podívali, ale viděli, že je rozhodnutá. A když se Eva-Lotta k něčemu rozhodla, věděli ze zkušenosti, že se nedá nic dělat.

„Já to udělám sám,“ navrhoval Kalle, ale předem věděl, že jeho nápad nemá význam.

„Utíkejte,“ vybízela je Eva-Lotta. „Honem!“ Udělali, oč je prosila. A ještě než zmizeli, slyšeli její šepot: „Já budu na Rasmuse jako máma. Když to půjde, nechám za sebou stopy. Jako Jeníček s Mařenkou, víte?“

„Prima,“ řekl Kalle. „My půjdeme za vámi jako ohaři.“ Povzbudivě na ni zamávali a bez hlesu zmizeli v křoví. Dobře, že se dovedli při takové příležitosti tiše plížit! Není marné, že to vydrželi tak dlouho s válkou dvou Růží. Získali jistý cvik v oklamání stráží. Jako například tohohle pitomce na cestě. Bude podle rozkazu hlídat Rasmuse. A také spolehlivě přechází mezi autem a vilou. Sem a tam. Sem a tam. Náhle však zaslechne podezřelý praskot v křoví kus opodál. A musí se jít samozřejmě podívat, co se tam děje. Rázně přeskočí příkop a zmizí v lískovém křoví. Velmi pohotový a velmi ostražitý, ovšem, je bdělý jedna radost! Ale má přece hlídat auto, hlupák! Co se může stát zatím u auta, když pátrá v lískovém křoví? Hledá tam úplně zbytečně! Nic tam totiž nenajde, vůbec nic. Krčí se tam sice dva hoši, ale on je nevidí. A myslí si ve své prostotě, že se snad přeslechl nebo že v křoví zaharašilo nějaké zvíře. Určitě je bdělý, rozhodně o tom teď podal důkaz. A je také vskutku spokojený sám se sebou, když se vrací k autu.

A teď konečně přicházejí jeho kumpáni. Oba potměšilci, kteří se opatrně odvažují z lískoví, je také vidí.

„Podívej, profesor,“ šeptá Kalle. „Unášejí taky profesora!“ Je to pravda? Není to všechno jenom sen? Skutečně před sebou ženou profesora? Divoce se zpěčujícího, rozzlobeného, zoufalého profesora s rukama spoutanýma v zádech a s roubíkem v ústech.

Zdá se to jako děsivý sen, ale žádný sen to není. Začíná se rozednívat a všechno je nyní vidět hrozně jasně. Závěj písku, kterou před sebou shrabal profesor, zdráhající se jít, to není sen. Rána dvířek, když se za ním zavřou, to je rovněž skutečnost. Teď se auto žene s kopce a zmizí. Cesta je v jasném světle úsvitu prázdná. Všechno by snad byl sen, kdyby ve vzduchu nebylo ještě cítit lehký zápach benzínu. A kdyby u příkopu nezůstal mokrý kapesníček. Kapesníček Evy-Lotty.

Dole spí město, brzo se však probudí. První paprsky slunce se už třpytí na pozlaceném kohoutovi na radniční věži.

„Propánajána,“ řekl Kalle.

„Jo, propánajána,“ opakoval Anders. „Na co čekáš, Kalle? Jsi veliký detektiv Blomkvist, nebo ne?“

Cesta se vine, kroutí a měkce prodírá zelenou letní krajinou. Zatáčí se kolem nevelkých rozeklaných horských návrší, drobných třpytných jezer, borových lesíků, běží mezi bílými břízami, podél kvetoucích hájů a luk, podél vlnícího se obilí. V mnoha zákrutech se pozvolna dostává k pobřeží, k moři.

Tam zřejmě také směřuje v tomto hezkém letním jitru velké černé auto, které v prudké jízdě projíždí zatáčkami a zviřuje oblaka prachu nad kvítky svízele u cesty. Je to zcela obyčejné auto. Přesto však by bystrý pozorovatel objevil, že je na něm něco zvláštního. Vůz totiž nechává za sebou zvláštní stopy. V otevřeném postranním okénku se občas objeví dívčí ruka a pak můžeš na štěrkovitém povrchu silnice spatřit drobné útržky červeného papíru a občas bílé drobečky žemle. Ano, právě drobečky žemle! Eva-Lotta není totiž pro nic za nic pekařovou dcerou se stálou zásobou žemlí v kapsách. Červené útržky papíru jsou kousky plakátu, který strhla s kandelábru, než vklouzla do auta k spícímu Rasmusovi. Na plakátu je napsáno velkými černými písmeny „Velká letní slavnost“ a „Tombola — Tanec — Káva“. Bůh žehnej Sportovnímu sdružení v Lillköpingu za tenhle plakát! Zdá se totiž, že cesta bude dlouhá, a jak dlouho vydrží pár žemlí? Brzo musela Eva-Lotta začít s žemlemi i s útržky papíru opatrně hospodařit. Rozhodla se, že na každém rozcestí musí zanechat nápadný červený útržek papíru. Jak se zachránci jinak dovědí, kterou cestou se mají dát? Objeví se ostatně zachránci? Jak může toto dobrodružství jinak skončit?

Eva-Lotta se rozhlíží v autě a uvažuje o situaci. Vedle ní na zadním sedadle sedí profesor, stále spoutaný, s roubíkem v ústech a se zoufalstvím v očích. Vedle něho sedí z druhé strany ten, který hlídal tak výtečně vůz. Na předním sedadle sedí člověk, kterému říkají Nicke, a v náručí drží spícího Rasmuse. Vedle něho u volantu druhý noční host — Eva-Lotta se nyní dovídá, že se jmenuje Blom. Všechno obsáhne pohledem a pak pohlédne okénkem ven. Ženou se švédskou letní krajinou, o tom nelze vůbec pochybovat. Pole zralého žita s chrpami a mákem jsou náležitě švédská. Bílé břízy rovněž. Jenom tohle auto se svými divnými pasažéry sem nepatří, ti patří do nějakého amerického gangsterského filmu. Když si Eva-Lotta pomyslí, že ti dva chlapi vpředu jsou opravdoví únosci dětí, srdce se jí rozbuší trochu prudčeji. Únosci dětí — to přece působí tak hloupě v téhle sluncem ozářené švédské skutečnosti! Únosci dětí se mají objevit v prudkém dešti temného podzimního dne v Chicagu!