Astrid Lindgrenová - Kalle Blomkvist zasahuje

„Drží ho,“ křičí pronikavě Eva-Lotta. „Už ho drží!“

Potom stojí všichni v kruhu kolem Anderse, mají ho velice rádi a jsou všichni hrozně šťastní, že nespadl za keřem do propasti. Kalle natahuje potají ruku a dotkne se lehce Andersovy paže. Anders je skvělý kluk — rozhodně je dobře, že je živ a zdráv!

„Keříček vzal čert,“ shrnuje Eva-Lotta události a všichni se nadšeně smějí. Je vlastně hrozně legrační, že keříček vzal čert.

„Co jsi tam hledal?“ táže se Sixten. „Ptačí vejce?“

„Myslel jsem si, jestli nepotřebuješ pár míchaných vajíček. Na hostinu v hradu tvých předků,“ řekne Anders.

„Moc nescházelo a mohlo být i z tebe míchané vajíčko,“ řekne Kalle. Tomu se všichni velice smějí. Věru že moc nescházelo, aby z Anderse bylo míchané vajíčko!

Sixten se plácá do kolen a směje se víc než kdokoli jiný. Tu cítí, že ho odřená kolena bolí. A v mokrých šatech je mu zima. „pojďte, Benko a Jonte, vypadneme!“

Sixten se pustí rychlým klusem k hradní bráně a jeho věrní ho následují. V bráně se otočí a vesele zamává na Kalla, Anderse a Evu-Lottu.

„Ahoj, vy zbabělci Bílé růže,“ volá. „Zítra vás smeteme z povrchu zemského.“

Vtom se náčelník Červených růží mýlí. Bude nějakou dobu trvat, než se Růže zase spolu střetnou v boji.

Tři Bílé růže putovaly radostně a spokojeně domů. Noc byla bohatá na události a Andersovo dobrodružství neotřáslo jejich rovnováhou. Měli záviděníhodnou schopnost mladé mysli brát věci, jak jsou. Dokud Anders visel na keříčku, byli bez sebe hrůzou, ale jaký smysl by mělo bát se, když už je po všem? Přece to dobře dopadlo a Andersem to neotřáslo ani v nejmenším. Nehodlal snít o této drobné příhodě trýznivé sny, chtěl domů, vyspat se klidně a s plnou důvěrou, že se probudí do nového dne plného nových nebezpečí.

Ve hvězdách však bylo psáno, že nikdo z Bílých růží se té noci už nevyspí.

Šli za sebou po úzké pěšině nazpátek k městu. Nebyli zvlášť unaveni, Kalle však neustále zíval a prohlašoval, že tenhle noční spánek je už opravdu v mnoha případech populární a že by se vždycky dalo zkusit, jak se nám to bude zamlouvat.

„Rasmusovi se to zamlouvá určitě,“ pravila něžně Eva-Lotta a zastavila se před Eklundovou vilou. „Jaký je asi kouzelný, když spí!“

„No tak, Evo-Lotto,“ prosil ji Anders, „zase nezačínej!“

Ano, Rasmus i jeho tatínek jistě spali v tuto noční dobu ve své osamělé vile. V prvním poschodí měli otevřené okno, z něhož vlála bílá záclona jako na pozdrav třem nočním poutníkům na cestě před vilou. Všude bylo takové ticho a klid, že Anders bezděky ztlumil hlas, aby neprobudil spáče za tou vlající záclonou.

Kdosi však nebyl tak ohleduplný k spánku lidí. Někdo v autě, jehož rostoucí hukot se zarýval do tmy. Bylo slyšet, jak auto v kopci řadí rychlost, pak se ozvaly s nepříjemným zaskřípěním brzdy — a znovu nastalo ticho a klid.

„Kdo to sem teď jede?“ podivil se Kalle.

„Co je ti po tom,“ odbyl ho zkrátka Anders. „Pojď, nač tu čekáme?“

Avšak v hloubi Kallovy duše náhle procitl velký detektiv. Jistou dobu nebyl Kalle vlastně přísně vzato Kallem, nýbrž panem Blomkvistem, velkým detektivem, bystrým a nepřemožitelným, jenž bděl nad bezpečností společnosti a dělil spolubližní v podstatě do dvou skupin, na „zatčené“ a „dosud nezatčené“. Léty však Kalle dospěl k rozumu a nyní si připadal jako velký a skvělý detektiv pouze v ojedinělých případech.

Nyní takový případ nastal. Zcela určitě.

Kudy auto pojede? Tady nahoře je přece jen jediná vila, Eklundova — stojí tu jako zcela vysunutá přední hlídka dlouhý kus nad ostatními budovami města. Nezdá se, že by profesor ve vile očekával návštěvu, dům spí. Vyjel si sem snad autem zamilovaný pár, aby se oddával lásce? Pak ovšem neměli ani ponětí o místních poměrech. V tomto městě bylo pravé místo pro milence právě na opačném konci. To už by musel být někdo úplně zaslepený láskou, aby si vybral pro noční výlet v autě zrovna tuto klikatou a kopcovitou cestu. Kdo tedy autem přijel? Žádný opravdový velký detektiv nemůže zodpovědět před svým svědomím, aby to nevypátral. To prostě nejde.

„Poslyšte, co když tu chvilku počkáme a podíváme se, kdo přijel?“ navrhoval Kalle.

„Proč?“ namítala Eva-Lotta. „Myslíš, že sem jede nějaký vrah?“

Ještě nedomluvila, když se u vrátek před vilou objevili dva muži, ne víc než pětadvacet metrů od nich. Slyšeli, jak vrátka slabě vrzla ve stěžejích, když si ti dva tiše otvírali a vešli dovnitř. Skutečně vstoupili dovnitř!

„Zalezte do příkopu,“ zašeptal vzrušeně Kalle a za vteřinu už tam leželi všichni tři, a pusu vystrčili jen natolik, aby viděli, co se děje v profesorově zahradě.

„Ale co! Možná že je profesor pozval,“ šeptal Anders.

„Myslíš?“ pochyboval Kalle.

Na profesorovy hosty se chovali vskutku neobvykle. Když jsme u někoho vítaným hostem, neplížíme se přece jako v obavách, že nás někdo překvapí. Nepotloukáme se kolem domu oklikou, ne-ohmatáváme okna a dveře, jsou-li zavřené. Vítaný host, když nalezne dům zavřený, nepřistaví si k otevřenému oknu v prvním poschodí žebřík a neleze po něm do okna.

Právě tak si však počínali oba tito noční návštěvníci.

„Já to nepřežiju,“ lapala po dechu Eva-Lotta. „Podívejte, opravdu lezou dovnitř!“

Pokud se dalo věřit vlastním očím, nepochybně tam lezli oknem. Ti tři leželi v příkopě a sklíčeně se dívali k otevřenému oknu s hravě vlající záclonou. Uběhla věčnost. Věčnost čekání. Věčnost ticha nerušeného jiným zvukem než jejich neklidným dechem a lehkým šuměním větru za rozbřesku dne v třešních.

Nakonec se jeden z těch dvou zase objevil na žebříku. V náručí něco nesl. Copak to bylo, pro všechno na světě?

„To je Rasmus,“ zašeptala Eva-Lotta a zbledla. „Podívejte, unášejí Rasmuse.“

To přece není možné, pomyslil si Kalle. Takové věci se přece nestávají. U nás ne. Snad v Americe — o tom už člověk četl v novinách — ale ne u nás.

Rozhodně se to však mohlo dít také zde. Ten člověk opravdu nesl Rasmuse. Obezřetně ho držel v náručí a Rasmus spal.

Když muž se svým břemenem zmizel ve vrátkách, Eva-Lotta začala prudce vzlykat. Mrtvolně bledou tváří se obrátila ke Kallovi a bědovala, zrovna jako když Anders visel na keři: „Co budeme dělat, Kalle, co budeme dělat?“

Kalle však byl příliš otřesen, aby se zmohl na rozumnou odpověď. Rozčileně si prohrábl vlasy a zakoktal:

„Já nevím… měli… měli bychom běžet za strejdou Björkem…“

Usilovně bojoval, aby překonal ošklivé ochromení, které mu znemožňovalo jasně myslit. Tady by se mělo něco rychle stát, on však nedovedl říci co. Když si to trochu rozmyslil, pochopil, že se jim nikdy nepodaří přivolat policii. Než by policie přišla, budou mít ti ničemové dost času, aby unesli tucet dětí, a konec konců…

Teď se ten člověk vracel. Rasmuse už nenesl.

„Nechal ho v autě,“ šeptal Anders.

Eva-Lotta odpověděla dušeným vzlykem.

Pozorovali únosce dětí očima rozšířenýma hrůzou. Že mohou existovat tak odporní lidé… takoví ďábelští ničemové…!

Otevřely se dveře na verandu a objevil se druhý zlosyn.

„Dělej, Nicke,“ volal tlumeně. „Musíme to brzo sfouknout.“