Astrid Lindgrenová - Kalle Blomkvist zasahuje

„Nejdříve budou muset hledat v jeřábu za zříceninou,“ tvrdil Kalle a při tom pomyšlení si spokojeně poskočil.

„Určitě,“ souhlasila Eva-Lotta. „Jiné stračí hnízdo se tak honem nenajde.“

„Proto jsem taky dal Červeným ten vzkaz,“ vysvětloval Anders. „Až si ho přečtou, budou mít pořádný vztek. Myslím, že se tady můžeme utábořit a očekávat jejich útok.“

Rovnou před nimi se na kopci tyčily k bledě modrému letnímu nebi klenby staré rozvaliny. Nevlídný starý hrad byl opuštěný, již před staletími ho ponechali samotě a úpadku. Hluboko dole zanechal ostatní budovy města, jen tu a tam se některý dům váhavě vyšplhal po stráni a přiblížil se k velikánovi na kopci. Jako zcela vysunutá přední hlídka stála na polovině cesty ke zřícenině letitá vila, zpola ukrytá hojně rozrostlým hlohem, bezem a třešněmi. Tuto idylku vroubil chatrný plot. Anders se o něj pohodlně opřel zády a rozhodl, že zde budou očekávat návrat Červených.

„Nedaleko pustého hradu,“ řekl Kalle a natáhl se do trávy vedle Anderse. „Záleží na tom, jak se to vezme. Když to srovnáme se vzdáleností k jižní točně, můžeme schovat Velkého bručouna někde u Hässleholmu. Pořád to ještě bude nedaleko od pustého hradu.“

„To je fakt,“ potvrdila Eva-Lotta. „Nikdy jsme přece neříkali, že stračí hnízdo je přesně za rohem od zámecké zříceniny. Jenže na to jsou Červení moc hloupí.“

„Měli by padnout na kolena a poděkovat nám,“ prohlásil chmurně Anders. „Mohli jsme jim schovat Velkého bručouna třeba někde u Hässleholmu, ale mají ho tady u Eklundovy vily — my jsme opravdu hodní.“

„To jsme,“ smála se spokojeně Eva-Lotta. A pak řekla něco naprosto nečekaného: „Podívejte, tamhle sedí malý kluk!“

Opravdu. Na schůdkách k verandě seděl malý kluk. To úplně stačilo, aby Eva-Lotta rázem zapomněla na Velkého bručouna. Veselá Eva-Lotta, udatná válečnice, mívala chvíle ženské slabosti — nijak nepomáhalo náčelníkovo napomínání, že ve válce dvou Růží se to nehodí. Anderse i Kalla mátlo její chování, jakmile se octla v blízkosti malých dětí. Anders i Kalle měli představu, že všechny malé děti jsou stejně drzé, na obtíž, mokré a usmrkané. Avšak Eva-Lotta se chovala, jako by to byli okouzlující skřítci. Když se dostala do kouzelného okruhu takového tvora, ztratilo její sportovní tělíčko chlapeckou neohrabanost a chovala se podle Andersova názoru naprosto nerozumně. Natáhla k dítěti ruce a začala z ničehož nic mluvit hlasem plným zvláštních něžných odstínů, že se Kalla i Anderse zmocňovaly nepříjemné pocity. Hrdá a svévolná bojovnice, rytíř Bílé růže, jako by rázem zmizela. Měli ji tak v této chvíli slabosti překvapit Červení — a na erbu Bílé růže by se objevila skvrna, kterou by se nepodařilo hned tak smýt, říkali si Kalle i Anders.

Kluk na verandě si jistě všiml, že za vrátky se děje něco neobvyklého, protože se k nim po cestičce zvolna přibatolil. Když spatřil Evu-Lottu, najednou se zastavil.

„Nazdar,“ řekl poněkud nerozhodně.

Eva-Lotta stála za vrátky a na tváři měla úsměv, kterému Anders říkal nepříčetný.

„Ahoj,“ řekla. „Jak se jmenuješ?“

Kluk si ji prohlížel temnýma, vážnýma modrýma očima a nezdálo se, že by na něho ten nepříčetný úsměv obzvlášť zapůsobil.

„Rasmus,“ řekl a hrabal se palcem u nohy v písku zahradní cestičky. Potom šel k vrátkům a vystrčil mezi laťkami ohrnutý pihovatý čumáček a viděl, že venku sedí na trávě Kalle s Andersem. Vážná tvářička se mu rozšklebila širokým, veselým úsměvem.

„Nazdar,“ řekl. „Já jsem Rasmus.“

„Slyšeli jsme,“ prohlásil milostivě Kalle.

„Kolik je ti let?“ ptala se Eva-Lotta.

„Čtyři,“ řekl Rasmus. „Ale napřesrok mi už bude pět. Kolik bude tobě?“

Eva-Lotta se zasmála.

„Napřesrok už budu stará bába,“ odpověděla. „Co tu děláš? Bydlíš u Eklundových?“

„Nebydlím,“ řekl Rasmus. „Bydlím u tatínka.“

„On bydlí v Eklundově vile?“

„Samozřejmě,“ ozval se dotčeně Rasmus. „Jinak bych u něho nemohl bydlet. To snad je jasné, ne?“

„Čistá logika, Evo-Lotto,“ řekl Anders.

„To je Eva-Lotta?“ zeptal se Rasmus a ukázal na ni palcem u nohy.

„Ano, to je Eva-Lotta,“ řekla Eva-Lotta. „A myslí si, že jsi prima.“

A ježto Červení nebyli dosud v dohledu, přelezla rychle vrátka za tím prima klukem v Eklundovic zahradě.

Rasmusovi nemohlo uniknout, že aspoň jeden člověk má o něho zájem, a tak se rozhodl, že se bude chovat slušně. Šlo jen o to, najít přiměřené téma k rozhovoru.

„Tatínek dělá plech,“ řekl po zralé úvaze.

„Plech?“ povídala Eva-Lotta. „To je klempíř?“

„Ne,“ opravil ji Rasmus. „Profesor, který dělá plech.“

„Výborně! Mohl by udělat plech mému tatínkovi,“ řekla Eva-Lotta. „Víš, ten je pekařem a potřebuje plech pořád.“

„Já tatínkovi řeknu,“ prohlásil přátelsky Rasmus a podal Evě-Lottě ruku.

„Neblázni, Evo-Lotto, nech toho kluka být,“ napomínal ji Anders. „Červení mohou přiběhnout každou chvíli.“

„Jen klid,“ řekla Eva-Lotta. „Já budu první, kdo jim naklepe makovici.“

Rasmus si prohlížel Evu-Lottu s velikým obdivem.

„Komu naklepeš makovici?“ zeptal se.

Eva-Lotta začala vyprávět. O dlouholeté válce mezi Červenou a Bílou růží. O divokých štvanicích v ulicích a uličkách, o nebezpečných úkolech a tajných rozkazech a napínavém plížení za temných nocí. O váženém Velkém bručounovi a o tom, jak se už za chvilku objeví Červení, rozlícení jako sršni, a jaký to bude skvělý boj.

Rasmus jí rozuměl. Konečně chápal, co je smyslem života. Být Bílou růží, protože nic skvělejšího nemůže být. V nejhlubším nitru jeho čtyřleté dušičky vznikala v tuto chvíli prudká touha, aby byl takový jako tahle Eva-Lotta a Anders a jakpak se jmenuje ten třetí — Kalle! Aby byl stejně velký a silný a mohl Červeným naklepat makovici a vyrazit válečný pokřik a plížit se a tak dál. Pohlédl k Evě-Lottě očima přetékajícíma touhou a prosebně se jí otázal: „Evo-Lotto, mohl bych taky být Bílou růží?“

Eva-Lotta ho žertem pleskla po pihovatém nosíku.

„Ne, Rasmusi, jsi ještě moc malý.“

Teď se Rasmus rozzlobil. Posedl ho posvátný hněv, když slyšel nenáviděná slova — „Jsi ještě moc malý“. Stále a stále to musel slyšet. Zlostně se na Evu-Lottu podíval.

„Tak si myslím, že jsi hloupá,“ prohlásil. A když dospěl k tomuto názoru, zanechal ji osudu. Radši se půjde zeptat kluků, jestli by nemohl být Bílou růží.

Oba stáli u vrátek a se zájmem se dívali k dřevěné kůlně.

„Poslyš, Rasmusi,“ řekl ten, který se jmenoval Kalle, „čípak je tamhleten motocykl?“

„Samozřejmě tatínkův,“ odpověděl Rasmus.

„Neříkej,“ podivil se Kalle. „Profesor na motocyklu? A nezamotají se mu fousy do kola?“

„Jaké vousy?“ rozzlobil se Rasmus. „Tatínek nemá žádné vousy.“

„Že ne?“ povídal Anders. „Všichni profesoři mají vousy.“

„A nemají,“ řekl Rasmus a vracel se důstojně k verandě. Tyhle děti jsou přece všechny hloupé, už se s nimi nebude bavit.

Když přišel do bezpečí na verandě, otočil se a křičel na ty tři u vrátek: