Astrid Lindgrenová - Kalle Blomkvist zasahuje

„Jéje, vy jste hloupí! Můj tatínek je profesor, který nemá vousy a dělá plech.“

Kalle, Anders a Eva-Lotta se pobaveně dívali na rozzlobenou postavičku na verandě. Přece ho nechtěli zlobit. Eva-Lotta udělala několik rychlých kroků, chtěla se za ním rozběhnout a potěšit ho trošku, rychle se však zarazila. V tu chvíli se totiž za Rasmusem otevřely dveře a někdo se v nich objevil. Byl to opálený mladý muž, asi třicátník. Pevně Rasmuse chytil a vysadil si ho na rameno.

„Máš pravdu, Rasmusi,“ řekl. „Tvůj tatínek je profesor, který nemá vousy a dělá plech.“

S Rasmusem na rameni šel k nim po písčité cestě a Eva-Lotta pocítila lehké rozpaky, protože se přece octla na soukromém pozemku.

„Vidíš, že nemá vousy?“ volal Rasmus vítězoslavně na Kalla, který nerozhodně otálel u vrátek. „Takže může jezdit na motocyklu,“ pokračoval Rasmus.

V duchu si představoval tatínka s dlouhými vlajícími vousy, které se mu zapletly do předního kola, což mu připadalo krajně odporné. Kalle s Andersem se zdvořile uklonili.

„Rasmus říká, že děláte plech,“ promluvil Kalle, aby se už nemluvilo o těch vousech.

Profesor se rozesmál.

„Skoro by se tomu dalo tak říkat,“ vysvětloval. „Plech… lehký kov, udělal jsem takový menší vynález, rozumíte.“

„Jakýpak vynález?“ se zájmem se tázal Kalle.

„Přišel jsem na to, jak udělat lehký kov neproniknutelný,“ řekl profesor. „Tomu říká Rasmus dělat plech.“

„Ale o tom jsem četl v novinách,“ řekl horlivě Anders. „Tak to jste určitě slavný!“

„No jéje, to se ví!“ ujišťoval Rasmus ze svého vyvýšeného místa. „A vousy nemá! Abyste věděli!“

Profesor nijak nerozváděl otázku své slávy.

„Tak, Rasmusi, půjdeme se najíst,“ řekl. „Usmažím ti šunku.“

„Nevěděla jsem, že bydlíte u nás ve městě,“ řekla Eva-Lotta.

„Jenom přes léto,“ vysvětloval profesor. „Najal jsem si tuhle chalupu na léto.“

„Maminka je v nemocnici a my dva tady budeme na letním bytě,“ řekl Rasmus. „Jenom my dva. Abyste věděli!“

Když se mělo válčit, rodiče často překáželi. Zasahovali do běhu událostí mnoha rozličnými způsoby. Občas si obchodník koloniálním zbožím Blomkvist zamanul, že jeho syn by měl v nejrušnějších hodinách pomáhat v obchodě. Poštmistr míval neustále hloupé návrhy, aby Sixten posypal pěšiny na zahradě pískem a ostříhal trávník. Marně se Sixten pokoušel přimět otce k názoru, že neupravená zahrada je mnohem hezčí. Poštmistr jen nechápavě kroutil hlavou a mlčky ukazoval na stříhací strojek.

Ještě zarputilejší a náročnější byl obuvník Bengtsson. Začínal se sám živit, když mu bylo třináct roků, a domníval se, že jeho syn by to měl také zkusit. Proto se pokoušel přidržet Anderse o letních prázdninách u verpánku. Anders však časem rozvinul obzvláštní zručnost, jak se vyhnout veškerým úkladům o svoji zlatou svobodu. Verpánek, kde měl Anders sedět, býval proto zpravidla prázdný, když obuvník přišel do dílny, aby zasvětil nejstaršího syna do tajů povolání.

Opravdu lidský byl jen tatínek Evy-Lotty.

„Jen když jsi veselá a hodná a neděláš moc velkou neplechu, pak se ti do tvých věcí nepletu,“ říkal pekařský mistr a hladil otcovskou rukou Evu-Lottu po plavých vlasech.

„Takového tátu by měl našinec mít,“ naříkal Sixten trpce a hlasitě, aby přehlušil klapot stříhacího strojku.

Už podruhé během velmi krátké doby přiměl ho nelítostný otec, aby se věnoval zahradnictví.

Benka a Jonte se opírali o plot a účastně přihlíželi Sixtenově námaze. Pokoušeli se ho utěšit plamenným líčením vlastních trápení. Benka trhal celé dopoledne rybíz a Jonte dával pozor na mladší sourozence.

„Máme-li pobíjet Bílé, abychom nastavovali noci,“ řekl Sixten rozhořčeně. „Celý dlouhý den nemá člověk jedinou volnou chvíli a sotva stačí zařídit to nejnutnější.“

Jonte souhlasně přikývl.

„To je nápad! Vypravíme se na Bílé dnes v noci?“ Sixten ruče odhodil strojek na trávu.

„Nejsi hloupý, Jontíčku,“ prohlásil. „Pojď, odebereme se do hlavního stanu a svoláme válečnou radu.“

V garáži u Sixtena, hlavním stanu Červených, se plánoval noční boj. Pak vyslali Benku s výzvou náčelníka Červených k Bílým. Anders a Eva-Lotta seděli v pekařově besídce a čekali, až Blomkvistův koloniální obchod pro dnešek zavře a Kalle bude mít volno. Aby zahnali dlouhou chvíli, hráli dámu a jedli slívy. V teplém červencovém slunci vypadal náčelník Bílých značně netečně a ne zvlášť bojovně. Ožil však, když viděl, jak po lávce Evy-Lotty přibíhá Benka, až mu voda stříká kolem bosých nohou. V ruce držel kus papíru, který odevzdal s odměřenou úklonou náčelníkovi Bílých, načež hbitě zmizel stejnou cestou, odkud přišel. Anders vyplivl pecku a četl hlasitě:

Této noci za svitu měsíce koná se hostina v hradě mých předků. Neb Červená růže oslaví znovudobytí slavného Velkého bručouna z rukou pohanů.

Výstraha!!! Nevyrušujte nás!!! Všichni zbabělci Bílé růže, kteří by se pokoušeli vetřít mezi nás, budou nelítostně skoleni.

Pozor! Ve 12 hodin v zámecké ruině.

Anders a Eva-Lotta se na sebe podívali a spokojeně se usmáli. „Pojď, musíme to povědět Kallovi,“ řekl Anders a zastrčil papír do kapsy u kalhot. „Vzpomeň si na mě — schyluje se k noci dlouhých nožů.“

„Za svitu měsíce“ spalo městečko hluboce a bez obav. Ani strážmistr Björk, který tiše procházel liduprázdnými ulicemi, neměl o ničem tušení. Všude bylo ticho — slyšel jen klapot vlastních podpatků na kamenném dláždění. Městečko spalo v záplavě měsíční záře, jasné světlo nad ulicemi a náměstím neprozrazovalo nic o noci dlouhých nožů. Leč kolem spících domů a zahrad byl všude tmavý stín a při trošku větší pozornosti by byl strážmistr Björk zpozoroval, že ve tmě je živo. Byl by si všiml plíživých zvuků i pohybů a šepotavých hlasů. Byl by slyšel, jak se ve vile pekařského mistra Lisandra opatrně otevřelo okno, a byl by spatřil Evu-Lottu, jak leze po žebříku dolů. Byl by slyšel, jak Kalle tiše hvízdá signál Bílé růže na rohu u Blomkvistů a byl by se před ním mihl Anders, dokud nezmizel za stínem šeříkového plotu.

Strážmistr Björk však byl docela ospalý a toužil jen po tom, aby jeho obchůzka už skončila — proto také nechápal, že nastala noc dlouhých nožů.

Chudáci rodiče Bílých a Červených růží, kteří nic netušili, klidně spali v posteli. Nikdo se nenamáhal, aby se jich zeptal na názor o nočním cvičení, ale Eva-Lotta pro jistotu napsala na kousek papíru vzkaz a položila jej na polštář, kdyby snad náhodou někdo zpozoroval, že zmizela. Lístek zněl zcela chlácholivě:

Nazdárek! Nijak se nerozčilujte! Jsem jenom pryč a válčím a doufám, že přijdu brzo domů, ahoj!

,,To je jen čistě bezpečnostní opatření,“ vysvětlovala Kallovi a Andersovi, když lezli příkrou cestou ke zřícenině. Radniční hodiny právě odbíjely dvanáctou, čas se naplnil.

„Hrad mých předků — to mě podržte,“ pravil Kalle. „Jak to Sixten myslí? Tady přece nikdy žádný poštmistr nebydlel.“

Zřícenina se tyčila před nimi ve světle měsíce a skutečně nevyhlížela příliš poštovně.