Astrid Lindgrenová - Kalle Blomkvist zasahuje

„Buďte zticha,“ řekl profesor. „Už to nemohu poslouchat.“

„Jak jsem řekl, o sto tisíc korun bohatší,“ pokračoval klidně Peters. „Ve vašem zájmu vám radím, abyste s návrhem souhlasil. Když ne…“

Nastalo výhružné ticho. „Dejme tomu, že ne,“ řekl výsměšně profesor, „co pak?“

Petersovou tváří přelétl úsměv, drobný hnusný úšklebek.

„Pak vidíte svého syna naposled,“ řekl.

„Vy jste ještě větší blázen, než jsem myslil,“ řekl profesor. „Opravdu se domníváte, že na mne zapůsobí takové dětinské výhrůžky?“

„Uvidíme. Bylo by dobře, kdybyste si už teď uvědomil, že mluvím vážně.“

„A bylo by dobře, kdybyste si vy uvědomil, že vám nikdy neprozradím, kde schovávám svoje papíry.“

Rasmus se narovnal na otcových kolenou a upřeně se díval na inženýra Peterse.

„Ani já to neprozradím, i když vím, kde jsou,“ prohlásil vítězoslavně.

Profesor sebou trhl, nepříjemně překvapen.

„Co to blábolíš?“ řekl. „Určitě to nevíš.“

„Že ne?“ povídal Rasmus. „Vsadíme se?“

„Buď zticha, vůbec nevíš, o čem se tady mluví,“ odbyl ho profesor.

,,Ale já to určitě vím,“ prohlásil Rasmus, kterému se nelíbilo, že se objevily pochyby o jeho schopnosti sledovat rozhovory. „Vy mluvíte o papíru s těmi malými číslíčky. Co jsi říkal, že je tak tajný, tak strašně tajný, že…“

„Ano, právě o tom,“ řekl rychle inženýr Peters. „Nevíš, kde je, ty malý?“

Profesor ho zlostně přerušil.

„Tohle nemá smysl. Nechápete, že jsem každý dokument uschoval do bezpečí v bankovním sejfu!“

Rasmus se díval na otce s nesouhlasem.

„Teď lžeš, táto,“ prohlásil přísně. „Určitě nejsou v tom, jak ty říkáš… v bankovním sejfu.“

„Mlč, Rasmusi,“ vykřikl profesor nečekaně prudce. Rasmus se však zřejmě domníval, že tuto věc je nutno vyjasnit, protože otec patrně zapomněl, jak to je.

„Vůbec nejsou v bankovním sejfu, protože to já vím,“ prohlásil přesvědčivě. „Já jsem totiž tuhle večer za tebou přišel, když jsi myslel, že spím. Stál jsem na schodech v hale a viděl jsem, jak dáváš…“

„Mlč, Rasmusi,“ okřikl ho otec znovu, ještě prudčeji.

„Co křičíš?“ urazil se Rasmus. „Já neřeknu, kde jsou…“ Pak se podíval soucitně na inženýra Peterse.

„I když bych mohl říct, že to je pták nebo ryba nebo něco mezi tím, to se vždycky má!“

Profesor jím prudce zacloumal.

„Budeš mlčet!“ křičel.

„Ale budu, budu,“ odpověděl Rasmus netrpělivě. „Vždyť jsem nic neřekl.“

Rozdurděně našpulil rty a chvíli uvažoval.

„I když pták to rozhodně není,“ řekl. „Ani ryba.“

Eva-Lotta se rozhlížela po svém vězení. Po svém, upřímně řečeno, docela hezkém vězení. Kdyby ten Nicke nepřibil na okno několik silných latí, mohla si představovat, že je na tomhle ostrově kýženým hostem. Nedostala snad nejhezčí světničku pro hosty? Čtyři palandy po délce místnosti pokrývala hezká kostkovaná bavlněná látka, před umyvadlem stála ozdobná zástěna a u okna stoleček s knihami a časopisy pro hostovo rozptýlení a zábavu — Eva-Lotta si pomyslila, že ze všech doupat únosců dětí na celém světě je tohle jistě nejsvéráznější. A jistě nemá ani mnoho podobných zločineckých doupat tak krásnou vyhlídku. Za latěmi přibitými na dřevo bylo otevřené okno a naskýtal se jím výhled na letní krajinu dojímavé krásy. Dole se třpytila v slunci zátoka se zelenými ostrůvky v modré náruči moře. Eva-Lotta si hluboce vzdychla. Kdyby se tak mohla rozběhnout po pěšince hladké jehličím a vinoucí se mezi jedlemi k můstku, skočit po hlavě do čisté vody, opalovat se na můstku, zavřít oči a poslouchat tiché šplouchání, když čluny napínají provazy, kterými jsou přivázány, a narážejí na vlnky!

Ty čluny! Únosci dětí jich měli několik. Eva-Lotta viděla motorovou loď, která je přivezla úžinou na ostrov. Vedle ní se pohupovaly na mírných vlnách další tři čluny s vesly. Kromě toho ležela ještě na dlouhém přístavním můstku velká kanadská kánoe.

Eva-Lotta si řekla, že na ostrově mají únosci zřejmě značně pohodlný život. A kdyby na to přišlo, místa tam bylo dost pro celý regiment. Skutečně by se nemuseli nijak tlačit. Daleko široko od velké, výstavné chaty, kde sídlil šéf únosců, stálo pestře rozptýleno několik malých chat. Snad v těch nevelkých domcích přebývají všude únosci dětí. Každý má svoje vosí hnízdečko. Kdyby člověk zabušil na dveře, možná že by vylétl malý podrážděný únosce a vyděsil by návštěvníka k smrti!

Když dospěla v myšlenkách až sem, pohodila hlavou a vypadala velice rozhodně. Nehodlala se dát vyděsit. Na Evu-Lottu Lisanderovou se nebude nikdo vytahovat! Tenhle Nicke ještě uvidí, zač je toho loket. Zaťatými pěstmi začala zpracovávat zamčené dveře.

„Nicke!“ volala. „Nicke, pojď sem! Chci jíst! Nebo to tu rozbiju!“

Anders a Kalle, kteří schováni pod jedlí poslouchali, co říká Peters profesorovi, poslouchali mlčky a s uspokojením. Zaplaťpánbůh, Eva-Lotta žije a zřejmě ji nic nezkrušilo!

Nicke rovněž naslouchal mlčky, i když s uspokojením podstatně menším. S mrzutým bručením to šel skoncovat.

Když Eva-Lotta slyšela v zámku klíč a vešel Nicke, přichystán pořádně jí vyhubovat, zmlkla. Nebyl však obzvlášť výmluvný a Eva-Lotta ho předešla.

,,S obsluhou to v tomhle hotelu není moc slavné,“ řekla.

Nicke náhle zapomněl, co chtěl říci. Prohlížel si Evu-Lottu udiveně a skoro trochu dotčeně.

,,No tak, no tak,“ řekl. „No tak…“

„Já vím, no tak,“ řekla Eva-Lotta. „Obsluha je v tomhle hotelu mizerná. Chci jíst! Jíst, rozumíš?“

„Tebe jsme sem dostali za trest,“ řekl Nicke. „To ten zatracený Svanberg nedokázal uhlídat auto. To bude skutečně veselé, až se to doví šéf!“

„Ze mne můžete mít jenom radost,“ prohlásila Eva-Lotta. „Pro únosce dětí je to jistě zvláštní, když počítali s jedním dítětem a najednou mají dvě!“

„No tak, no tak,“ uklidňoval ji znovu Nicke. „Tyhle řeči nemám rád. Pro tebe nejsem žádný únosce dětí!“

„Že ne? Právě že jsi! Únosce Nicke! Když někdo krade děti, je to únosce dětí. To nevíš?“

Nicke se znovu zatvářil udiveně a zároveň dotčeně. Zřejmě se dřív na celou věc takhle nedíval a nehodlal ji ani nyní takto posuzovat.

„Pro tebe nejsem žádný únosce dětí,“ namítal poněkud nejistě. „A přestaň dělat takový rámus,“ rozkřikl se náhle v prudkém hněvu. Chytil Evu-Lottu za paže a zatřásl s ní. „Přestaň dělat takový rámus, slyšíš, nebo dostaneš nasekáno, že se z tebe bude prášit.“

Eva-Lotta se mu stále dívala do očí. Měla nejasnou představu, že to je nutné, když chceme zkrotit šelmy.

„Chci jídlo,“ prohlásila rozhodně. „Když nedostanu jíst, budu dělat rámus jako celá třída.“

Nicke znovu zaklel a pustil ji. Šel ke dveřím.

„Tak dobře, dostaneš jíst,“ řekl. „Má Vaše Milost nějaké zvláštní přání?“

„No, může to být třeba šunka s vejci,“ odpověděla Eva-Lotta. „To já ráda jako přesnídávku. Vejce osmažená po obou stranách! A trochu rychle, kdyby to šlo!“

Nicke za sebou práskl dveřmi. Eva-Lotta slyšela, jak se v zámku otáčí klíč a jak venku Nicke nadává.