Astrid Lindgrenová - Kalle Blomkvist zasahuje

Pro jednou byl Kalle naprosto bezradný. Začínala ho už zmáhat veškerá protivenství, která se jim nakupila do cesty. Nedalo se dělat nic jiného než čekat, dokud vítr nepřestane — a to může trvat několik dní. Kam se zatím uchýlí a čím se bude živit? V chýšce už být nemůže — tam by ho hledali — a jídlo už žádné nemá, protože je únosci zabavili. Mrzutější to už opravdu nemůže být, pomyslil si Kalle, když bloudil mezi stromy, vystrašený a nerozhodný. Kdykoli se za ním mohl objevit jako pronásledovatel Nicke. Rychle se musí rozhodnout, co udělat.

Tu zaslechl v prudkém větru hlasité volání o pomoc z chaty, kde bydlila Eva-Lotta. Úlekem mu vyrazil na těle studený pot. Znamená snad tento křik, že inženýr Peters nechá ostatní pykat nějakým děsivým způsobem za to, že on utekl? Tato myšlenka mu podlomila kolena. Cítil, že se musí dovědět, co se tam nahoře děje.

V oklikách a zákrutech se vracel stejným směrem, kudy utekl.

Jak se pomalu blížil k chatě, mohl lépe rozeznat hlasy a k svému překvapení poznal, že o pomoc volá Nicke. Nicke a trochu i Rasmus. Pro všechno na světě, co udělali Anders a Eva-Lotta s Nickem, když takhle huláká? Zvědavost Kalla popoháněla, aby to vypátral, i když to pochopitelně bylo nebezpečné. Naštěstí však zasahoval les až k chatě. S troškou obratnosti bylo možné připlížit se až k oknu, aniž ho kdo uvidí.

Kalle se proplétal mezi jedlemi. Teď se octl už tak blízko, že slyšel, jak Nicke na něco bručí a nadává, slyšel i rozveselené hlasy ostatních. Zřejmě už nijak nepokračovali v špatném zacházení s Nickem — tak proč se tolik zlobí? A proč zůstává v chatě, místo aby šel hledat Kalla? A co se to blýská na zemi v jehličí Kallovi zrovna před nosem?

Byl to klíč. Kalle jej zvedl a pozorně si ho prohlížel. Že by to byl klíč k chatě Evy-Lotty? Ale jak se dostal sem? Na otázky mu odpověděl nový Nickův řev.

„Inženýre Petersi, pomoc!“ křičel Nicke. „Zavřeli mě tady! Pojďte otevřít!“

Kallovou tváří přeběhl spokojený úsměv, Nicke byl zavřen společně se svými vězni, tohle je na mou duši jedna nula pro Bílou růži. Kalle zastrčil klíč spokojeně do kapsy.

V témž okamžiku však slyšel, jak od velké chaty přibíhají Peters, Blom a Svanberg. Pochopil, že za pár minut začne hon na něho, že ho budou hledat, jako dosud nehledali nic v životě. Pokud tu bylo pro Peterse nějaké smrtelné nebezpečí, byl to především fakt, že se Kalle dostal zase na svobodu. Peters je jistě tak důvtipný, aby pochopil, že se Kalle nyní pokusí získat všemi prostředky pomoc. Proto bylo pro Peterse ze všeho nejdůležitější zabránit Kallovi za každou cenu, aby opustil ostrov. Před ničím necouvne, to Kalle věděl, a z této jistoty zbledl v opálené tváři, když poděšeně naslouchal přibližujícímu se běhu tří lidí. Musí si najít skrýši a musí ji najít rychle, za několik málo drahocenných vteřin. Tu ji spatřil, přímo před nosem. Báječnou skrýši, kde ho jistě hned tak hledat nebudou. Pod kamennou podezdívkou chaty je přece právě tolik místa, aby se tam dalo jakžtakž pohodlně ležet. Jen tady vzadu byla podezdívka tak vysoká, protože chata ležela na svahu k moři. Rostla tam vysoká tráva a spousty červené vrbovky, což velmi dobře poskytovalo úkryt zvenčí, kdyby snad někoho napadlo a hledal u zadní stěny chaty. Rychle jako lasička zalezl Kalle pod podezdívku, jak dokázal nejdál. Řekl si, že když ho budou hledat zde, nemají rozum. Pokud dovedou uvažovat, měli by přece hledat uprchlíka co nejdál od vězení, a ne právě pod podlahou.

Jak tam ležel, slyšel hromobití, které se rozpoutalo, když si Peters uvědomil hroznou spojitost — že Nicke je zavřený v chatě a Kalle že uprchl.

„Utíkejte!“ křičel divoce Peters. „Utíkejte a chytněte ho! A nevracejte se s nepořízenou, nebo za sebe neručím!“

Blom a Svanberg se dali do běhu a Kalle slyšel, jak Peters strčil do zámku klíč, svůj vlastní klíč, a otvírá dveře vězení. A potom se mu nad hlavou strhlo ještě horší hromobití. Chudák Nicke se chabě bránil, avšak Peters byl nelítostný. V životě nedostal Nicke tak vyhubováno, a Peters stále nadával, dokud se do rozmluvy nevložil Rasmus.

„Že můžeš být tak nespravedlivý, inženýre Petersi,“ podivoval se. Kalle slyšel pevný hlásek stejně zřetelně, jako by s ním byl v jedné místnosti. „Pořád a pořád jsi nespravedlivý. Nicke přece za to nemůže, že jsem zamkl dveře a zahodil klíč do lesa.“

Peters odpověděl jen temným výkřikem. A pak křičel na Nicka. „Jdi chytit kluka, já se jdu podívat, jestli najdu klíč.“

Kalle sebou trhl. Kdyby Peters začal hledat klíč, dostane se do nebezpečné blízkosti Kallova úkrytu, až hrozně nebezpečně blízko! Tohle je opravdu psí život, říkal si Kalle. Pořád aby byl člověk na stráži proti novým nebezpečím. Kalle rychle myslil a stejně rychle jednal. Slyšel, jak Nicke a Peters odcházejí a zamykají dveře. Rychle vylezl a čekal za rohem. A když slyšel, jak k němu přibíhá Peters, rychle se hnal podle protější stěny chaty ke vchodu, jejž Peters před vteřinou opustil. Z dálky zahlédl Nickova záda, když ten zmizel v lese. Kalle strčil ruku do kapsy u kalhot a vytáhl klíč. A k nepředstavitelnému údivu Evy-Lotty i Anderse vešel do dveří, jimiž ani ne před minutou zmizeli Peters a Nicke.

„Teď mlč,“ napomínala Eva-Lotta Rasmuse, který chtěl něco říci o Kallově nečekaném návratu.

„Přece jsem nic neříkal,“ bránil se rozmrzele Rasmus, „ale kdyby Kalle…“

„Pssst,“ ozval se Anders a ukazoval varovně na Peterse. Hledal kolem chaty, úplně za oknem, a zřejmě ho poděsilo, že tam žádný klíč není.

„Zpívej, Evo-Lotto,“ zašeptal Kalle, „aby Peters neslyšel, že zamykám dveře.“

A Eva-Lotta dělala zeď u okna a zpívala na plná ústa:

Nezdálo se, že by to Petersovi působilo zvláštní radost.

„Mlč,“ okřikl ji podrážděně a hledal dále. Prohrabával se holí v trávě pod oknem a rozhrnoval vrbatku. Zřejmě však tam žádný klíč nebyl. Slyšeli, jak si tiše pro sebe kleje. Pak nechal hledání a zmizel. Stáli tam, ani nedýchali. Naslouchali a čekali. Odejde pryč, nebo se zase vrátí k nim a najde tam Kalla? Poslouchali, že měli pocit, jako by se jim uši proměnily v sluchátka. Naslouchali a zprvu doufali… ale pak slyšeli u vchodu Petersovy kroky. Jde k nim, pro pána krále, vrací se! Dívali se jeden po druhém, úplně malomyslní, úplně bledí, úplně neschopní nějaké kloudné myšlenky. Kalle se vzpamatoval vteřinu před tím, než bylo pozdě. Skokem se schoval za zástěnou, kryjící umyvadlo. V témž okamžiku se otevřely dveře a vešel Peters.

Eva-Lotta klidně stála a zavřela oči. Ať jde pryč, myslila si, ať jde pryč, já to jinak nevydržím…, a jestli Rasmus teď něco řekne, tak…

„Já vám nařežu, jen co budu mít čas,“ řekl Peters. „Dostanete nářez, že se z vás bude prášit, až se vrátím. A když zatím nebudete úplně klidní, dostanete ještě větší nářez. Rozumíte?“

„Ano prosím,“ řekl Anders.

Rasmus se poškleboval. Neslyšel z Petersových slov vůbec nic. Zaujala ho jediná myšlenka — že Kalle je za zástěnou! To je přece jako při hře na schovávanou! Eva-Lotta vyděšeně pozorovala posuňky v jeho tváři. Mlč, Rasmusi, mlč, snažně ho v duchu prosila. Ale Rasmus neslyšel její mlčenlivou prosbu. Zlověstně se poškleboval.