Astrid Lindgrenová - Kalle Blomkvist zasahuje

Kalle se tvářil přesně tak vyrovnaně, jak se v podobných situacích vždycky tváříval veliký detektiv Blomkvist.

„Nepokoušejte se mě zastrašit, protože to vůbec nejde,“ řekl. V duchu však dodal: — Protože už mám takový strach, že větší mít nemohu!

Peters si zapálil cigaretu, prsty se mu třásly. Zkoumavě se na Kalla zahleděl, pak pokračoval:

„Rád bych věděl, jestli jsi natolik inteligentní, aby se s tebou dalo mluvit. Jestli ano, tak inteligentně uvažuj. Snad pochopíš, oč jde. Rozumíš, je to tak. Z jistých důvodů, které ti nehodlám vysvětlovat, pustil jsem se do věci, která je nezákonná, jak jen může být. Když zůstanu ve Švédsku, riskuji doživotní vězení, a proto tady nehodlám zůstat ani o minutu déle, než bude nutné. Odjedu do ciziny a musím s sebou mít ty listiny, chápeš? Nejsi přece tak hloupý, abys nepochopil, že udělám cokoli, prostě cokoli, abych z tebe vymáčkl, kde ty listiny jsou.“

Kalle přikývl. Velmi dobře chápal, že Peters necouvne před ničím. A také pochopil, že bude donucen, aby se vzdal a tajemství vyzradil. Jak by dokázal chlapec jako on vzdorovat delší dobu zcela bezohlednému protivníkovi jako Peters?

Dostal však hodinu na rozmyšlenou a využije jí. Nehodlal se vzdát, dokud neuváží všechny možnosti.

„Já si to rozmyslím,“ řekl krátce a Peters přikývl.

„Dobře,“ pravil. „Hodinu přemýšlej. A rozumně, pokud nějaký rozum máš!“

Odešel, a Nicke, který po celou dobu zachmuřeně naslouchal této výměně názorů, ho doprovázel ke dveřím. Ale když Peters zmizel, Nicke se otočil a šel ke Kallovi. Už se netvářil tak rozzlobeně jako celé ráno. Skoro prosebně se podíval na Kalla a řekl tiše:

„Řekneš šéfovi, kde listiny jsou, vid? Aby už tahle bída skončila. Viď, že mu to řekneš? Kvůli Rasmusovi, ne?“

Kalle neodpověděl a Nicke odešel. Ve dveřích se obrátil a zarmouceně se zahleděl k Rasmusovi.

„Já ti pak udělám novou lodičku,“ řekl. „Mnohem větší…“

„Já nechci žádnou lodičku,“ řekl nemilosrdně Rasmus. „A myslím si, že únosci dětí vůbec nejsou hodní.“

Byli ponecháni sami sobě. Slyšeli, jak Nicke zvenčí zamyká dveře. A pak už neslyšeli nic, jen venku vítr v korunách stromů.

„To se ale udělal zatracený vítr,“ řekl Anders, když dlouho mlčky seděli.

„To je dobře,“ řekla Eva-Lotta. „Ať je taková bouře, že převrhne Svanbergovi člun,“ dodala s nadějí v hlase.

Pak se podívala na Kalla.

„Za hodinu,“ řekla. „Za hodinu se vrátí. Co uděláme, Kalle?“

„Budeš muset povědět, kde jsi je schoval,“ řekl Anders. „Nebo tě zabije.“

Kalle si rval vlasy. Peters řekl, aby rozumně uvažoval. A Kalle byl pevně rozhodnut, že to také udělá. A když opravdu vezme rozum do hrsti, tak snad, snad se mu podaří přijít na něco, aby se dostal z téhle situace.

„Kdybych mohl utéct,“ povídal přemýšlivě. „To by bylo dobré…“

„A kdybych stáhl měsíc na zemi, tak taky,“ řekl Anders.

Kalle neodpověděl. Přemýšlel. „Poslouchejte,“ řekl nakonec. „Touhle dobou by už měl Nicke přinést nějaké jídlo, ne?“

„Ano,“ řekla Eva-Lotta, „mám ten dojem. Touhle dobou aspoň dostáváme snídani. I když je možné, že nás Peters bude chtít vyhladovět.“

„Rasmuse ne,“ poznamenal Anders. „Rasmuse nenechá Nicke hladovět.“

„A co kdybychom se všichni najednou vrhli na Nicka,“ řekl Kalle. „Až přinese jídlo. Kdybyste se na něj všichni najednou pověsili, třeba by se mi zatím podařilo utéct. Co myslíte?“

Eva-Lotta se rozzářila.

„To půjde,“ řekla. „Určitě to půjde. Já ho praštím po hlavě, už dlouho po tom toužím.“

„Já taky praštím Nicka po hlavě,“ říkal vesele Rasmus. Potom si však vzpomněl na luk a na loďky z kůry a zamyšleně dodal: „Ale uhodím ho jen trošku. Protože Nicke je moc hodný.“

Ostatní ho neposlouchali. Nicke mohl přijít každou chvíli a museli být připraveni.

„A co hodláš udělat pak, Kalle?“ tázala se vzrušeně Eva-Lotta. „Myslím, až utečeš.“

„Přeplavu na pevninu a půjdu na policii, ať si profesor říká co chce. Policie nám musí pomoct a měli jsme to udělat už dávno.“

Eva-Lotta se poděsila.

„No dobře,“ řekla. „I když nikdo neví, co Peters udělá, než sem policie přijede.“

„Pst,“ napomenul je Anders. „Nicke už jde.“

Tiše utíkali ke dveřím a postavili se k nim po obou stranách. Slyšeli, jak se Nickovy kroky blíží, jak řinčí nádobí na podnose s jídlem. Slyšeli, jak se v zámku otáčí klíč, a napjali v těle každičký nerv a každý sval… Už… teď to bude.

„Tady jsem ti přinesl míchaná vajíčka, Rasmusi,“ volal Nicke, když otvíral. „Budou ti chutnat…“

Nikdy se nedověděl, jestli Rasmusovi chutnají míchaná vajíčka. Neboť v týž okamžik se na něho vrhli. Podnos spadl s rámusem na zem a míchaná vajíčka se rozstříkla. Pověsili se mu na ruce a na nohy, porazili ho, tloukli ho, lezli po něm, sedli si na něj, chytili ho za vlasy a tloukli mu hlavou o podlahu. Nicke bručel jako raněný lev a Rasmus poskakoval kolem bojujících s drobnými výkřiky radosti. Tohle přece skoro byla válka dvou Růží a on pokládal téměř za svou povinnost, aby nějak pomohl. Chvíli se rozmýšlel, protože Nicke byl přece jen jeho přítel, avšak po zralé úvaze vykročil a pořádně ho kopl do zadnice. Anders a Eva-Lotta se rvali jako dosud nikdy a Kalle zatím vyběhl jako blesk ze dveří. Za pár vteřin bylo po všem. Nicke měl sílu obra, a jakmile se vzpamatoval z překvapení, několika rozmachy silných paží se vysvobodil. Zlostně a překvapeně se postavil na nohy a hned zpozoroval, že Kalle zmizel. Hněvivě se rozběhl ke dveřím a pokoušel se je otevřít. Dveře však byly zamčené. Na okamžik se zastavil a hloupě se zahleděl před sebe. Pak se vrhl plnou silou proti výplni dveří, ta však vydržela jeho nápor a nehnula se ani o vlas.

„Který zatracenec zamkl!“ vykřikl zuřivě.

Rasmus tam neustále poskakoval kolem dokola, vesele a radostně.

„Já jsem zamkl,“ křičel. „Já! Kalle utekl a já jsem zamkl.“

Nicke ho tvrdě chytil za paži.

„Kde máš klíč, ty neřáde mrňavý?“

„Au, to bolí,“ bránil se Rasmus. „Pusť mě, hloupý Nicke!“

Nicke s ním ještě jednou zacloumal.

„Povídám, kam jsi dal klíč?“

„Vyhodil jsem ho oknem,“ řekl Rasmus. „Abys věděl!“

„Výborně, Rasmusi,“ volal Anders.

Eva-Lotta se smála hlasitě a spokojeně.

„Teď aspoň poznáš, jaký to je pocit, když je člověk pod zámkem, Nicke,“ řekla.

„A bude hrozně legrační, co tomu řekne Peters,“ poznamenal Anders.

Nicke ztěžka usedl na nejbližší pryčnu. Zřejmě se pokoušel uspořádat si všechno v hlavě. A když si to v hlavě srovnal, znenadání a nečekaně se rozesmál.

„To bude opravdu legrace, co tomu šéf řekne,“ povídal. „Určitě.“

Pak však stejně náhle zvážněl.

„Ale tohle je přece neštěstí. Musím kluka chytit, než něco spíská!“

„Myslíš, než přivolá policii, viď?“ řekla Eva-Lotta. „To abys sis ale pospíšil, Nicke.“

Foukal čerstvý západní vítr, který každým okamžikem sílil. Těžce šuměl ve vrcholcích jedlí a hnal prudké, zpěněné vlnky úžinou oddělující ostrov od pevniny. Udýchán po mohutné rvačce a prudkém běhu zastavil se Kalle u moře a zoufale se zahleděl na zpěněnou hladinu. Žádný smrtelník nemůže v takovém počasí úžinu přeplavat, aby neriskoval život. Také s malým člunem by bylo obtížné dostat se na druhou stranu. Kromě toho teď neměl žádný člun. Za bílého dne si netroufal k přístavnímu můstku a konec konců by tam v tuto chvíli nebyl žádný člun volně přístupný.