Astrid Lindgrenová - Kalle Blomkvist zasahuje

Je na širém světě člověk, který poslouchá právě tuto stanici? Kdo se právě nyní diví, proč hlas tak náhle umlkl?

Kalle měl náhle pocit, jako by ho přejela lokomotiva, a divil se, proč cítí takovou bolest v hlavě. Ale pak se pohroužil do černé tmy a nemusel se už divit ničemu. Posledním zbytkem vědomí slyšel Petersův hlas, plný nenávisti.

„Já tě zabiju, ty holomku! Nicke, odnes ho k těm ostatním!“

„Teď musíme myslet,“ řekl Kalle a opatrně si ohmatával bouli v týle. „Totiž přesněji — vy musíte myslet. Protože mně se asi mozek v hlavě uvolnil.“

Eva-Lotta přinesla nový mokrý ručník a ovázala Kallovi hlavu.

„Tak,“ řekla. „A teď klidně lež a nehýbej se.“

Kalle nic neměl proti tomu, aby klidně ležel. Po útrapách posledních čtyř pěti dnů mu připadala měkká postel jako rajské blaho. A připadalo mu krásné, i když trochu bláznivé, že tady leží obsluhován Evou-Lottou.

„Já už přemýšlím,“ prohlásil Anders. „Myslím na to, jestli existuje člověk, na kterého bych měl větší vztek než na Peterse, ale nemohu na nikoho přijít. I učitel ručních prací, kterého jsme měli minulý rok, byl proti němu úplný poklad.“

„Chudáček Rasmus,“ řekla Eva-Lotta. Vzala svícen, šla k Rasmusově posteli a posvítila si na něho. Spal tam tak klidně a bezpečně, jako by na světě nebylo nic zlého. V mihotavém světle svíčky se Evě-Lottě zdálo, že se Rasmus podobá ještě víc andílkovi než kdy dříve. Obličej měl pohublý, tváře, stíněné dlouhými temnými řasami, byly tak úzké, a měkká dětská ústa, která dovedla napovídat tolik hloupostí, působila nepopsatelně dojímavě, když spal. Byl tak maličký a bezbranný, že se Evě-Lottě všechny mateřské pocity slily u srdce v jedinou bolest, když pomyslila na letadlo, které se objeví zítra ráno v sedm hodin.

„Opravdu nemůžeme nic udělat?“ tázala se sklíčeně.

„Já bych Peterse nejraději někde zamkl s pekelným strojem,“ řekl Anders a stiskl krvežíznivě rty. „S pekelným strojem, který by v pravou chvíli udělal jen klap, a byl by od toho neřáda pokoj!“

Kalle se v duchu zasmál. Něco ho napadlo.

„Pokud jde o to zamykání,“ řekl, „tak my vlastně vůbec nejsme pod zámkem. Já mám přece klíč! Až budeme chtít, můžeme utéci.“

„No jo, pro pána krále,“ řekl překvapeně Anders. „Vždyť ty máš klíč! Tak na co čekáme? Pojďte, utečeme!“

„Ne, Kalle musí klidně ležet,“ namítala Eva-Lotta. „Po takové ráně do hlavy nesmí ani zvednout hlavu s polštáře.“

„Pár hodin počkáme,“ řekl Kalle. „Kdybychom vzali Rasmuse do lesa teď, začne ječet, že to bude slyšet po celém ostrově. A my se vyspíme líp tady než pod nějakým keřem v lese.“

„Mluvíš tak moudře, že se skoro zdá, jako by ti mozek začal zase fungovat,“ připustil Anders. „Já vím, co uděláme. Napřed se pár hodin vyspíme a vypadneme tak kolem páté ráno. Musíme se modlit, aby se vítr uklidnil aspoň natolik, aby někdo z nás mohl přeplavat na pevninu a zavolat pomoc.“

„Ano, jinak to můžeme vzdát,“ řekla Eva-Lotta. „Na tomhle ostrově se nemůžeme moc dlouho schovávat. Vím, co to je, když je člověk v lese s Rasmusem a nemá co jíst.“

Anders si vlezl do svého spacího pytle, který mu Nicke dobrotivě ponechal.

„V pět mi přineste kávu do postele,“ řekl. „Teď budu spát.“

„Tak dobrou noc,“ řekl Kalle. „Mám pocit, že zítra se toho hodně seběhne.“

Eva-Lotta ležela na pryčně. Podepřela si rukama hlavu a upírala oči ke stropu, kde neustále bzučela hloupá moucha, a kdykoli narazila, ozval se lehounký úder.

„Nicke se mi ostatně docela zamlouvá,“ řekla Eva-Lotta.

Pak se převalila na bok a sfoukla svíčku.

Kalvön, třiapadesát kilometrů jihovýchodně od Lillköpingu, připadá jako veliký a rozlehlý ostrov jen člověku, který tam bloudí a hledá v lese chýšku. Když se k němu někdo přibližoval v letadle, nepřipadal mu tento ostrov jinak než jako malý, maličký zelený bod v modrém moři, plném mnoha stejných malých zelených bodů. Odněkud velmi, velmi zdaleka se právě nyní vydalo na cestu letadlo k tomuto ostrůvku u pobřeží, který je jedním z tisíce podobných. Letadlo má silné motory a nepotřebuje mnoho hodin, aby doletělo k cíli. Motory jednotvárně a vytrvale bručí a záhy je na ostrově Kalvön slyšet zvuk jako ze mlýna, zvuk, který pozvolna sílí a stupňuje se v děsivý hřmot, když stroj přistává v průlivu.

Moře se těžce zdvíhá ve vlnách po bouři, ale záliv je v závětří a letadlo se s posledním ohlušujícím řevem žene po hladině a zastaví se u přístavního můstku.

Tu se konečně probudí Kalle. A zároveň pochopí, že tento hukot a hřmot vůbec nepochází od Niagarského vodopádu, jak se mu zdálo, nýbrž od letadla, jež přiletělo pro Rasmusa a profesora.

„Andersi! Evo-Lotto! Vstávat!“

Ozve se to jako nářek a okamžitě to vyžene ostatní v hrůze z postele. Uvědomují si celý dosah neštěstí. Teď by bylo zapotřebí téměř zázraku, aby včas utekli. Kalle táhne Rasmuse z postele a zároveň se podívá na hodinky. Je teprve pět hodin. Co je to za způsoby, přihnat se dvě hodiny před určenou dobou?

Rasmus je ospalý a vůbec se mu nechce vstávat, ale nic nedbají na jeho protesty. Eva-Lotta mu nelítostně natáhne teplákovou bundu a Rasmus prská jako rozzlobené kotě. Anders a Kalle stojí vedle nich a nadskakují netrpělivostí. Rasmus se jen brání, až ho Anders nakonec chytne za kůži v zátylku a křičí:

„Nemysli si, že takový smrkáč jako ty se vůbec bude smět stát Bílou růží!“

To pomůže. Rasmus mlčí a Eva-Lotta mu bez dlouhých cavyků obuje tenisky. A Kalle se k němu sehne a řekne prosebně:. „Rasmusi, zase budeme utíkat! Možná že budeme v té pěkné chýšce, ty už víš, kde. Musíš utíkat, jak jen dovedeš!“

„To jsem tedy ještě neviděl,“ řekne Rasmus, protože tohle říkává někdy tatínek. „Takové nápady jsem tedy ještě neviděl!“

Konečně jsou připraveni. Kalle běží ke dveřím a napjatě naslouchá. Ale všude je ticho. Vypadá to, jako by cesta byla volná. Strčí ruku do kapsy a hledá klíč. Hledá a hledá…

„Ne, ne, ne,“ naříká Eva-Lotta, „neříkej, že jsi klíč ztratil!“

„Musí tu být,“ povídá Kalle a je tak nervózní, že se mu třesou ruce. „Musí tu být!“

Kapsa u kalhot je však prázdná, ať ji jakkoli prohrabává. Nikdy neviděl nic tak prázdného. Anders a Eva-Lotta mlčí. Bezmocně si okusují prsty a čekají.

„Jestli nevypadl, jak mě sem včera večer nesli,“ řekne Kalle.

„Ano, proč by nevypadl, když už je všechno takové zamotané,“ řekne trpce Eva-Lotta. „To se přece dalo jen čekat.“

Vteřiny ubíhají. Drahocenné vteřiny. Všichni horečně hledají po podlaze. Rasmus ne. Začal si hrát s lodičkami, které plují po Kal-lově posteli jako po Tichém oceánu. V Tichém oceánu leží klíč a Rasmus jej zvedne a udělá z něho kapitána na lodi jménem „Hilda z Göteborgu“. To Nicke pokřtil loďku tímto vznešeným jménem. Přesně tak se jmenovala loď, na které se Nicke plavil před dlouhou dobou jako začínající námořník.

Vteřiny ubíhají. Kalle a Anders a Eva-Lotta hledají a skoro by nervozitou křičeli. Avšak Rasmus a kapitán na „Hildě z Göteborgu“ nejsou nervózní, ani trošku. Plaví se po Tichém oceánu a cítí se velmi dobře, dokud Eva-Lotta nevytrhne s výkřikem kapitána z jeho místa a nenechá „Hildu z Göteborgu“ bez pána v příboji.