Astrid Lindgrenová - Kalle Blomkvist zasahuje

Dlouho, velice dlouho tam seděla v mechu. Netroufala si udělat jediný pohyb. Nechtěla se ostatně hýbat. Chtěla tam jen sedět a nemuset už nikdy v životě nic dělat.

Nakonec se však Rasmus probudil, a tu Eva-Lotta pochopila, že musí vstát.

„Pojď, Rasmusi,“ řekla. „Už tu nemůžeme sedět.“

Neklidně se rozhlížela kolem. Slunce už nesvítilo. Po nebi se proháněla veliká, temná mračna. Zřejmě se schylovalo k nočnímu dešti. Už padaly první kapky.

„Já chci k tatínkovi,“ prohlásil Rasmus. „Už mě to v lese nebaví. Chci k tatínkovi!“

„Teď nemůžeme jít k tvému tatínkovi,“ řekla zoufale Eva-Lotta.. „Musíme najít Kalla s Andersem, protože jinak nevím, co s námi bude.“

Razila si cestu borůvčím a Rasmus šel za ní a kňučel jako štěně.

„Já chci jíst,“ povídal.,,A chci svoje lodičky.“

Eva-Lotta mlčela. Tu slyšela za sebou hluboké vzlyky. Obrátila se a viděla, jak v borůvčí stojí Rasmusova nešťastná postavička s chvějícími se ústy a s velkými slzami v očích.

„Rasmusi, prosím tě, neplač,“ zapřísahala ho, ačkoli jí samé bylo do breku. „Proč pláčeš?“

„Protože…,“ skytal Rasmus, „protože… maminka je v nemocnici!“

I když někdo chce být Bílou růží, má snad právo plakat, když maminka je v nemocnici.

„Přece se už brzo vrátí,“ těšila ho Eva-Lotta, „sám jsi to říkal.“

„Ale určitě pláču proto!“ křičel vzdorovitě Rasmus. „Protože jsem si nevzpomněl, abych kvůli tomu plakal dřív… ty hloupá Evo-Lotto!“

Déšť zesílil. Chladné kapky padaly nemilosrdně a záhy jim promočily tenké šaty. A stmívalo se stále víc a víc… Mezi stromy se objevily hluboké stíny. Za chvilku neuvidí ani na krok. Klopýtali lesem, promoklí, plni beznaděje, hladoví a zoufalí.

„Já nechci být v lese, když je tma,“ křičel Rasmus. „Říkám ti, že nechci…“

Eva-Lotta si setřela s tváře několik kapek vody. Snad mezi nimi bylo i několik slziček. Zastavila se. Přivinula Rasmuse k sobě a řekla třesoucím se hlasem:

„Rasmusi, Bílá Růže musí být odvážná. Teď jsme oba Bílé růže a uděláme něco opravdu legračního.“

„Copak?“ zeptal se Rasmus.

„Zalezeme pod jedli a budeme spát až do rána.“

Budoucí rytíř Bílé růže zaječel, jako by ho někdo píchl.

„Já nechci být v lese, když je tma,“ křičel. „Slyšíš, ty hloupá Evo—Lotto, já nechci… nechci…“

„Ale v naší chýšce bys chtěl být, ne?“

To promluvil Kallův hlas, Kallův jistý, klidný hlas, a Evě-Lottě připadal nádhernější než hlas archandělův. Dosud sice žádného archanděla neslyšela ani neviděla, ale byla si jista, že se v celé své slávě nemůže vyrovnat Kallovi, který k nim šel tmou s kapesní svítilnou v ruce. Slzy jí vhrkly do očí. Ale teď se jim už nebránila.

„Kalle, jsi to… opravdu ty?“ vzlykala.

„Proboha, co tu děláte?“ podivil se Kalle. „Utekli jste?“

„Že se ptáš!“ řekla Eva-Lotta. „Utíkáme celý den!“

„Aby ze mne byla Bílá růže,“ ujišťoval Rasmus.

„Andersi,“ zavolal Kalle. „Andersi, pojď sem, uvidíš veliký zázrak. Je tu Eva-Lotta s Rasmusem!“

Seděli na chvojí v chýšce a byli velice šťastni. Stále pršelo, tma mezi stromy byla hustší než kdykoli jindy, ale co jim to vadilo? Tady měli sucho a teplo, měli suché šaty, život už nebyl nepříjemný a protivný jako před pouhou chvílí. Na Kallově vařiči vesele plápolal modrý plamínek pod rendlíkem s horkou čokoládou a Anders pro ně krájel vysoké hromady chleba.

„Je tady tak nádherně, že by to člověk ani nevěřil,“ povídala Eva-Lotta se spokojeným povzdechem. „Jsem v suchu, je mi teplo, a když si ještě sním tři čtyři pět šest krajíců chleba s máslem, tak se nasytím.“

„Ale já bych chtěl ještě trochu víc masa,“ prohlásil Rasmus. „A ještě trošku čokolády!“

Nastavil hrnek a dostal plný. A pil teplou čokoládu velkými doušky a s velkým požitkem a nevylil víc než několik kapek na Kallovu teplákovou bundu, kterou mu půjčili a která byla tak veliká, že skoro zmizel v jejím nádherném vlněném teple. Spokojeně natáhl nohy, jak to šlo nejdál, aby mu venku nemrzl ani ten nejmenší kousíček těla. Jaké to bylo všechno nádherné, tahle chýška a tepláková bunda a chleba se šunkou, všechno dohromady!

„Teď snad už jsem skoro Bílá růže, Kalle, ne?“ zeptal se prosebně mezi sousty.

,,Už moc nechybí,“ ujišťoval ho Kalle. Sám byl v tuto chvíli spokojený a šťastný, jak jen člověk může být. Jak se to všechno dobře zařídilo! Rasmus je zachráněn, listiny jsou také v bezpečí, už brzo skončí tenhle zlý sen.

„Časně ráno si vezmeme člun a pojedeme s Rasmusem na pevninu,“ řekl Kalle. „A pak zavoláme strejdovi Björkovi, aby přijela policie a zachránila profesora, a pak dostane profesor svoje lis-tmy…

„A pak o tom budou slyšet Červení a budou se tak divit, že jim upadnou uši,“ řekl Anders.

„Kde jsou vlastně ty listiny?“ zeptala se zvědavě Eva-Lotta.

„Schoval jsem je,“ řekl Kalle. „A víc neřeknu.“

„Líp když to ví jenom jeden,“ prohlásil Kalle. „Ještě nejsme úplně v bezpečí. A dokud nebudeme v bezpečí, neřeknu nic.“

„Máš pravdu, Kalle,“ řekl Anders. „Můžeme se to dovědět zítra. Představ si, zítra budeme zase doma! To bude fakticky nádherné!“

Rasmus na to měl jiný názor.

„Mnohem lepší je zůstat v téhle chýšce,“ řekl. „Já bych tu chtěl být pořád, pořád a pořád. Rozhodně tady můžeme zůstat pár dní.“

„To tedy pěkně děkuju,“ řekla Eva-Lotta a vzpomněla si s úděsem na chvíle s Nickem a Blomem v lese. Musí se dostat z ostrova, jak jen se rozední. Teď je chrání tma, ale až nastane den, stanou se z nich psanci. Nicke přece řekl, že prohledá každý keř na ostrově, a Eva-Lotta neměla nejmenší chuť zůstat tady, dokud jeho pátrání neskončí.

Déšť pozvolna přestal a na maličkém kousku oblohy, který bylo vidět otvorem z chýšky, se začínaly třpytit hvězdy.

„Musím se nadýchat trochu čerstvého vzduchu, než půjdu spát,“ řekl Anders a vylezl ven. Za chvilku už volal ostatní.

„Pojďte sem, něco uvidíte!“

„Potmě přece nic nevidíš,“ zavolala v odpověď Eva-Lotta.

„Vidím hvězdy,“ řekl Anders.

Eva-Lotta a Kalle se po sobě podívali.

„Snad není najednou sentimentální,“ zneklidněl Kalle. „Nejlíp, když vylezeme.“

Jeden po druhém vylezli těsným otvorem. Rasmus trošku váhal. V chýšce bylo světlo. Kalle a Anders pověsili ke stropu kapesní svítilny. Tady bylo teplo a světlo, ale venku bylo tma, a tmy si už užil dost.

Dlouho se však nerozmýšlel. Kde byla Eva-Lotta, Kalle a Anders, tam chtěl být také. Po čtyřech lezl ze skrýše, ne nepodobný malému zvířátku, které v noci vystrkuje z doupěte čenich.

Stáli tam těsně vedle sebe a úplně beze slova. Naprosto tiše pod hvězdami, zářícími vysoko na černém nebi. Nebylo jim do řeči, jen tam stáli jeden vedle druhého a ve tmě naslouchali. Hluboký šumot spících lesů v noci dosud neslyšeli, přinejmenším mu nikdy nenaslouchali tak jako nyní, tísnivá a zvláštní melodie v nich probouzela podivný pocit.

Rasmus strčil ruku Evě-Lottě do dlaně. Tohle se nepodobalo žádnému jeho dřívějšímu zážitku a probouzelo to v něm zároveň radost i strach. Takový strach, že se chtěl někoho držet za ruku. Náhle však měl pocit, že se mu všechno líbí. Líbily se mu lesy, i když tam bylo tma a stromy tak zvláštně a silně šuměly, líbily se mu přívětivé vlnky, které při nárazech na skálu zněly tak hezky, a ze všeho nejvíc se mu zamlouvaly hvězdy. Svítily tak jasně a jedna z nich na něho přátelsky mrkala. Zaklonil hlavu a díval se vzhůru k téhle přátelské hvězdě. A stiskl ruku Evě-Lottě a řekl zasněně: