Neruda Jan - Povídky malostranské

Najednou se ale přihodilo něco – jak jsem řekl, až do novin to přišlo! A o tom chci vypravovat.

Byl překrásný den červnový. Takový den, kdy se nám zdá, že úsměv nejvyšší spokojenosti rozkládá se po nebi, zemi i po tvářích všech lidí. A v den ten pohyboval se pozdě odpůldne nádherný pohřeb Oujezdem k bráně. Pochovávali pana Schepelera, radu oučtárny zemské či stavovské, jak se tenkrát říkalo. Bůh nám to odpusť, ale věru se zdálo, že i po tom pohřbu je rozestřen onen úsměv spokojený! Tvář mrtvého ovšem nebylo vidět, neníť u nás zvyk jihu, kde nosí mrtvé k hrobu v rakvi otevřené, aby se naposled ještě, než sklouznou do jámy, ohřáli v slunci. Ale odpočtem-li jistou slušnou opravdovost, nemohla se jakás všeobecná spokojenost upřít. Ležela za překrásného toho dne lidem jakoby ve všech údech – pomozme si!

Nejspokojenější byli as ti praktikanti zemských úřadů, kteří pana radu na márách nesli. Nedali si to vzít. Dva dny byli v rozechvění a lítali z kanceláře do kanceláře; teď šli hrdě a odměřeně pod nákladem svým, každý přesvědčen, že spočívají na něm zraky světa a že svět ten si šeptá: „To jsou praktikanti stavovští!“ Spokojen byl dále dlouhý pan doktor Link, který pojen osmidenní nemoci zesnulého pana rady byl od téhož vdovy obdržel dvacet dukátů honoráře, celá Malá Strana o tom již věděla; šel teď s hlavou trochu sklopenou, jako by přemýšlel. Spokojen byl soused Ostrohradský, řemenář a nejbližší příbuzný páně radův. Za živa ho sice pan strýček zanedbával, ale teď už věděl Ostrohradský, že v kšaftu je mu přiřknuto pět tisíc zlatých, a několikrát byl již k sládkovi panu Kejříkovi mezi průvodem se pronesl: „Přec měl dobré jádro!“ Petrohradský šel hned za rakví a vedle něho obtloustlý, zdravotou svítící pan Kejřík, nejlepší a nejdůvěrnější přítel nebožtíkův. Zrovna za těma dvěma šli pánové Kdojek, Mužík a Homann, vesměs radové zemské účtárny, ale co do hodnosti mladší než zesnulý Schepeler; také ti byli patrně spokojeni. Ba musíme s bolestí říci, že ani paní Marie Schepelerová, sedící samotná v prvním fiakru, neubránila se všeobecné spokojenosti, že ale bohužel ta její spokojenost z červnové nálady přímo nevyplývala. Dobrá panička ta byla ovšem ženskou, a být již třetí den předmětem vřelého soucitu tolika lidí, to lechtá. Pak také štíhlému jejímu vzrůstu slušely černé smuteční šaty zrovna roztomile a vždy trochu bleďounká její tvář vyjímala se v rámci černého závoje zvláště pěkně.

Jediný, kdo těžce nesl smrt páně radovu a hluboce nepříjemného dojmu nijak se zbavit nemohl, byl sládek pan Kejřík, posud mládenec a jak již praveno nejlepší a nejdůvěrnější nebožtíkův přítel. Bylať mu mladá vdova již včera zřejmě vyjádřila své očekávání, že se jí teď patřičně odmění za to, že mu už za živobytí svého manžela byla – tak věrna. Když k němu soused Ostrohradský po prvé dnes pronesl své: „Přec měl dobré jádro!“, odvětil pan Kejřík smutně: „Ba neměl, sic by byl vydržel dýl.“ A pak Ostrohradskému více už ani neodpovídal.

Průvod pomalu došel Oujezdské brány. Tenkráte ještě nebyla brána ta tak k přefouknutí lehýnká jak je dnes, vinula se těžkými hradbami, dva dlouhé, křivé a temné tunely stály za sebou, pravá předmluva k hrobům zábranským.

Parádní pohřební vůz byl teď průvod předjel a zastavil u brány. Kněží se obrátili, mládenci spustili máry pomalu k zemi a začalo kropení. Pak kočové povytáhli pohyblivý podklad vozu a mládenci zdvihli rakev, aby ji dali na vůz. Teď se to stalo! Buď že byl na jedné straně nadbytek sil, nebo na obou stranách zcela stejná neobratnost – náhle rakev sjela užším koncem k zemi a víko s rachotem odskočilo. Mrtvola zůstala sice v rakvi, ale svezla se trochu do kolenou a pravá ruka se vymrštila přes rakev ven.

Zděšení bylo všeobecné. Rázem nastalo ticho, že soused mohl slyšet tikot hodinek v sousedově kapse. Zraky všech se vpíjely v nehybnou tvář mrtvého rady. A zrovna vedle rakve stál – doktor Heribert. Byl se právě branou vracel z nějaké procházky, kormidloval mezi hromadou lidí sice sem tam, ale náhle byl nucen zůstat stát zrovna za kněžími a teď byl šedivý jeho kabátek zrovna vedle černého rubáše umrlcova.

To trvalo okamžik. Jaksi mimovolně chopil se Heribert svislé ruky, snad aby ji zase v rakvi umístil. Ale podržel ji v rukou svých, prsty jeho nepokojně hrály, a oči spočívaly pátravě na mrtvém obličeji před ním. Teď vztáhl ruku a rozevřel víčko pravého umrlcova oka.

„No, copak je to?“ houkl vtom Ostrohradský. „Pročpak se to nespraví? Máme tak zůstat stát?“

Někteří mládenci vztahovali ruce.

„Pozor!“ vzkřikl malý Heribert hlasem k neuvěření širokým a zvučným. „Ten muž není mrtev!“

„Nesmysl! – Vy jste blázen!“ hučel pan doktor Link.

„Kdepak je policie!?“ volal do toho Ostrohradský.

Na všech tvářích byl nejvyšší zmatek. Jen sládek Kejřík byl rychle přistoupil ke klidnému Heribertovi. „A co se má stát?“ tázal se dychtivě: „Není – opravdu není mrtev?“

„Není. Je jen ztrnulý. Teď ho rychle doneste někam do domu, ať zkusíme pomoci!“

„Nejhotovější bláznovství!“ křičel pan doktor Link. „Když ten není mrtev, tedy.“

„Kdopak je to?“ ptal se Ostrohradský.

„I prý doktor.“

„Doktor Kazisvět! – Policie!“ řičel řemenář, jímž byla náhle zalomcovala myšlenka na těch pět tisíc.

„Doktor Kazisvět,“ opakovali páni radové Kdojek a Mužík.

Ale již nesl obětovný přítel pan Kejřík s několika mládenci rakev pomalu do vedlejšího hostince U Vápenice.

Po ulici nastal hluk a povyk zrovna bouřlivý. Pohřební vůz obracel, fiakři obraceli, pan rada Kdojek zvolal: „Pojďme – vždyť se dozvíme všechno!“, ale nikdo nevěděl, co má činit. „Dobře že jdete, pane komisaři!“ volal Ostrohradský na přicházejícího teď policejního úřadníka. „Děje se tu strašná, nedovolená komedie – prznění mrtvol za bílého dne – před půl Prahou.“ a následoval komisaře dovnitř Vápenice. Doktor Link zmizel. Za chvilku už byl Ostrohradský zase venku, za ním komisař. „Rozejděte se, prosím,“ pravil tento k shromážděným, „nikdo nesmí tam! Doktor Heribert tvrdí najisto, že přivede pana radu k sobě.“

Paní radová chtěla z kočáru ven, ale omdlela. Radost může někdy i usmrtit. Teď vyšel chvatně pan Kejřík a přistoupil ke kočáru, kde se paničky s omdlelou paní radovou obíraly. „Dovezte ji pomalu domů, doma se vzkřísí,“ radil. A pak zabručel pro sebe: „Je přece příjemná – tuze příjemná!“ Obrátil se, vskočil do fiakru a odjel, kam ho byl doktor Heribert poslal.

Vozy se rozjely, truchlící se rozešli. Ale Oujezd byl u brány pořád pln lidí a policejní stráž musila před domem dbát pořádku. Vypravovali si v kupách nejdivnější věci. Hned jedni zlořečili doktoru Linkovi a vypravovali si o něm pomluvy, hned zas jiní posmívali se Heribertovi. Občas se objevil spěchající pan Kejřík a prohodil něco se zářícím obličejem: „Máme nejlepší naději!“ – „Už jsem sám cítil puls. Ten doktor čaruje!“ – „Dýchá!“ zvolal posledně všecek u vytržení a vrhnul sebou do připraveného fiakru, aby radostnou zprávu dovezl paní radové.

Konečně pozdě navečer, již k desáté hodině, vynesli z Vápenice zakrytá nosítka. Po jedné straně šel doktor Heribert a pan Kejřík, po druhé straně komisař.