Neruda Jan - Povídky malostranské

As dvě léta nato jsem sám už vyučoval menšího hocha a ten bydlil v Senovážné ulici na konci. Chodil jsem denně kolem Perálkovic a Lizinka stávala před domem. Prostovlasá a bez vikléru byla teprv krásna! Nevinné, čisté její oko modré hledělo vždy vesele na mne; nemohl jsem si pomoci, já se začervenal po každé. Známost naše stávala se vždy důvěrnější. Jednou stála tu a jedla chleba s máslem. Dodal jsem si zase srdce a zastavil se. „Dala mně kousek,“ povídám. – „Tumal!“ řekla a ulomila skyvu. – „To já chci větší,“ škádlím galantně. – „I pak by mně nic nezbylo! A mám hlad!“ smála se luzně. Šel jsem blažený dál, ještě z dálky Lizince ukazuje obdrženou skyvu svou. škoda – brzy nato si vzali rodiče hocha, kterého jsem vzdělával, učitele jiného; měli hloupou záminku, že my dva si spolu prý jen hrajem.

Pak jsme se s Lizinkou tak as po patnácte let skoro ani neviděli. Až letos. Prvního máje – byla neděle – najednou mně napadlo vyjít si trochu dál za bránu – nevím proč, takto by pro mne mohly po celý rok být všechny brány zazděny. Magnetism srdce nejspíš! Jdu do Šárky k Čisteckému. Zde seděl starý Perálek a Perálková a Marie a Lizinka. – Rozkvetlá růže! – Rámě kulaté jako perioda Goethova. – Oko podnes tak nevinné, tak čisté jako u dítěte. – Co muž jsem byl teď za minutu hotov právě tak jako před osmnácti lety co dítě.

U stolu, u něhož jsem poblíž zasedl, pomlouvali Perálka. —‚Když mluví, ukazuje pořád na lebku, aby se lidé domnívali, že myslí – protivný hlupák!‘ pravil soused. – ‚Povídá se, že prý svoje dcery fackuje, když je nikdo nebere k tanci,‘ povídal druhý. – Zdvihl jsem se. – Nebohá Lizinka! – Mládež vedle pod šírým nebem tančila. Víte, já netančím rád, jsem trochu dlouhého těla a tu člověk nevyvede tak snadno grácii, ale ať už mně to sluší nebo ne! U stolu s Perálkovými seděl starý – nu jak se jmenuje ten starý hejtman v pensi, ten – Vítek, ano! Bavil se živě s Marií. Známe se. Tedy jsem k němu přistoupil a pozdravil Perálkovy. Lizinka se pousmála, pak se začervenala. Za chvilku jsem ji poprosil o tanec. Podívala se na matku a slíbila mně čtverylku, do kola že netančí. To mně bylo tuze vhod.

Odtančili jsme čtverylku skoro mlčky. Pak jsme ale šli procházkou podél potoku a tu se řeč rozpoutala. Ptal jsem se jí, zdali mne ještě zná. Dala hlavičku stranou níž a jen se tak na mne podívala nevinnýma svýma očkama. Po chvilce mně bylo, jako bych byl zas malým dítětem, mluvil jsem o sněhových koulích a o pudlíku a o skyvě pomazánky – jí bylo jistě také tak, to jsem cítil. Nu – pak jsem je doprovázel domů. Lizinku chůze nějak namáhala, já ji vedl. „Tak tak, mládež k sobě,“ pravil Vítek – protivný chlap! —Pravda, zamilovaný člověk je nedůtklivý i k dobře míněnému slovu.

Za několik dní jsem dostal od Lizinky lístek – ‚um 3 uhr bei St. Niclas zu komen‘. Chvěl jsem se blahem. Od kostela jsme šli do Valdštýnské zahrady – tam jsme si přisáhli věčnou lásku, tam jsem jí slíbil, že do srpna si odbudu promoci a do dvou let že bude mou. – Pak mne uvedla k rodičům svým; viděl jsem, že Perálek je milý člověk a Perálková matka velmi rozšafná, jen Marie se mně nelíbila, hleděla na mne nějak divně.

Hned nato – jsou tomu už čtyři neděle – musila Lizinka nakvap ven, k umírající tetě do Klatov.

A včera přisel přítel medik Bureš. Povídá mně mezi jiným: ‚Znáš Lizinku Perálkovu?‘ – ‚Znám. ‘ – ‚Dnes porodila kluka, v porodnici na oddělení‘—.“

Přátelé naslouchali Jäklovu vypravování sice potud napnutě, ale při zajímavých posledních jeho slovech bylo přece náhle, jako by už ani nevypravoval – najednou to všemi třemi škublo a ohlídli se po vikýři.

„A v poledne přišel tam nahoru starý hejtman Vítek a poptával se po jejím zdraví a co se narodilo,“ dodal Jäkl.

„Poslouchají nás domácí holky – chechtají se,“ zašeptal v to náhle Novomlýnský. A již byl vyskočil a s hbitostí k víře až nepodobnou zmizel ve vikýři. A za ním hupky hupky Kupka a Hovora.

Měsíc na nebi natáh krk a naklonil ucho – zdálo se mu, že slyší pod střechou lehký dívčí kvikot a pak mlasknutí.

Snad slyšel Jäkl také cosi podobného. Složil alespoň své dlouhé ruce klidně zase mezi kolena, zahoupal se kupředu a nazad a bručel: „Když se krade v noci, je to okolnost přitěžující.“

Neříkali mu vždycky tak, až po jisté příhodě, ale ta byla tak divná, že přišla i do novin. Vlastně se jmenoval pan Heribert a křestním jménem svým nějak zcela neobyčejně, jenže už nevím jak. Pan Heribert byl lékařem, totiž abych pravdu mluvil, on byl skutečně promovován na doktora medicinae, ale neléčil pranikoho a praničeho. Sám by se byl musil přiznat, že od doby, kdy co student navštěvoval kliniky, neměl ani jediného nemocného pod rukama. A byl by se snad i ochotně k tomu přiznal, jen kdyby byl vůbec s někým mluvil. Ale byl to člověk prazvláštní.

Doktor Heribert byl synem doktora Heriberta, velmi oblíbeného to druhdy lékaře malostranského. Matka umřela záhy, otec umřel krátce před synovou promocí a zůstavil mu na Oujezdě jednopatrový domek, snad také něco peněz, ale ne mnoho. V tom domku dr. Heribert junior sídlil. Dva přízemní krámky na ulici, pronajatý byt v prvním patře kupředu nesly mu něco činže, on sám bydlel v prvním patře ve dvoře a k němu vedly přímo ze dvora schody zvláštní, dřevěnou mříží hned dole u dvora uzavřené, takto nekryté. Jak to u něho v bytu vypadalo, nevím, že ale žil velmi jednoduše, vím. Jeden z obou krámků byl totiž hokynářský, hokynářka pana doktora obsluhovala a syn její, Jozífek, byl můj kamarád – už jsme dávno, tuze dávno dokamarádili, stalť se Jozífek pak kočím u arcibiskupa a zpyšněl. Ale u něho jsem zvěděl, že pan doktor Heribert vaří si snídani sám, na oběd že chodí do nějaké laciné jídelny na Starém Městě a večeři že odbývá lecjak.

Dr. Heribert mladší byl by měl po Malé Straně dosti přízně, kdyby byl chtěl. Po smrti otcově přenášeli churaví důvěru svou na něho, ale ať přišel chudý neb bohatý, on nevyslyšel žádného a nešel nikam. Znenáhla tedy důvěra přestala, obyvatelé okolní začli ho považovat za něco takového, čemu se říká „zkažený student“, a pozděj se i posmívali: „Ah doktor, ano – ani kočku bych mu nesvěřil!“ Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam. Byl postavy skoro malé – podle nové míry měl jen as tak půl druhého metru – a tu suchou postavičku svou kormidloval ulicí tak, aby byla od ostatních postav lidských vždy aspoň na dva kroky vzdálena. Odtud to zmítání. Modré jeho oko bylo jaksi plno ostychu, jako oko kopnutého psa. Tvář jeho byla světlohnědým vousem zarostlá – zarostlá tvář dle tehdejších náhledů byla také něco zcela neslušného. V zimě, když měl na sobě šedivý mlynářský kalmuk, zapadala hlavička pod soukennou čepicí hluboko do límce z bavlněného astrachánu, a v letě, když měl šedivý, kostkovaný šat lehký nebo ještě lehčí šat plátěný, kývala se nejisté jakoby na slabé stopce. V letě chodil již o čtvrté hodině ranní do sadů na Mariánských hradbách a tu si zasedl s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavici. Stalo se, že některý dobrosrdečný soused malostranský si k němu přisedl a mluviti začal. Ale dr. Heribert vstal, sklapnul knihu a šel, neodvětiv ani slova. Pak ho už nechali zcela. Ano tak daleko to přivedl dr. Heribert, že vzdor tomu, že mu bylo teprv asi čtyřicet let, nestarala se z malostranských panen o něho už ani jedna.