Neruda Jan - Povídky malostranské

Náhle jako by u vikýřů těch byla zapištěla myš.

A zas.

Teď se zároveň ve vikýři ke dvoru obráceném objevila hlava a prsa mužská. Lehce se muž vyšvihnul ven a stál ve žlabu. Byl to as dvacetiletý mladík suché, smědé tváře, černých kadeří, lehkého chmýří nad ústy; na hlavě měl fez, v ruce dlouhý, černý troubel a na něm sádrovou dýmku. Šedivý kabátek, šedivá vesta, šedivé spodky – Jan Hovora, posluchač filosofie, prosím.

„Myškuju, a ponocárna je prázdna,“ bručel. Pak popošel až ke komínu. Na komíně byl přilepen půlarch papíru.

Najednou si přejel Hovora rukou oči a přihlídl blíž.

„Někdo tu byl, někdo mně vy mě —,“ bručel zase, „ne – nevyměnil – je to můj papír. Ale.“ a přihlídl ještě blíž. Teď se rukou klepnul do čela. „Ah – slunce mně mou báseň vytáhlo – je to mlsota! Zrovna jako Petöfimu. – Nebohý Kupka, teď musí předvečer svého svátku strávit neopěván – a já měl tak pěkný nápad, sám svatý Antonín mně ho tento!“ Strhl papír, sbalil a hodil přes střechu.

Pak usedl, nacpal si dýmku a zapálil. A natáhl se na teplé prejzy a opřel nohy o žlab.

Zas to zamyškovalo a Hovora odpověděl tímtéž zvukem neotočiv ani hlavy. Do žlabu se vyhoupnul jiný mladík. Menší, bledý, světlovlasý, s modrou čepicí na hlavě, jakou nosila technická legie v roku 1848. Oděn byl v kazajku a spodky ze světlé plachtoviny; v ústech měl hořící doutník.

„Servus, Hovoro.“

„Servus, Kupko.“

„Co děláš?“ a technik Kupka, budoucí inženýr, se pomalu natáhl vedle Hovory.

„Co dělám. Najedl jsem se nastavované kaše a teď čekám, až mně bude nanic* Co jsi večeřel ty?“

„Já večeřel jako pánbůh.“

„A co večeří pánbůh?“

„Nic.“

„E-hm! – Ale co sebou pořád vrtíš?“

„Eh, rád bych si zul boty. Alespoň zouvák kdybychom zde měli ve svém salonu, alespoň ten kousek nářadí!“

„Zouvák není nářadí, zouvák patří k rodině.“ Líně obrátil teď teprv Hovora ke Kupkovi hlavu. „Prosím tě,“ začal zase, „copak tu kouříš za cigára? – sprosté? nebo ty ještě sprostší?“

„Přece se mně náš salon líbí —je to krása stropu!“ mínil Kupka.

„A tak laciný!“

„Čím větší byt, tím lacinější. Pánbůh má byt největší a neplatí už pranic.“

„Tys dnes nějak zbožný před svým svátkem.“

„Střechy, střechy – vy jste moje láska!“ rozehříval se Kupka, šermuje doutníkem ve vzduchu. „Záviděl bych kominíkům, kdyby neměli přece jen tak jednostranně černý názor do lidského života.“

Celý ten rozhovor šel volně, v pohodlných pausách a hlasem jaksi přidušeným. Podivno, ve vysokém lese, na samotách, na horách člověk mimo volně přidušuje hlas.

„To je rozkošná noc,“ liboval si Kupka dále. „To ticho! – Dnes jezy šumí jako Rekův sen. – A na Petříně ti slavíci – je to jásání! Slyšíš?“

„No, za tři dny je po svatém Vítu a pak je po klokotu.

– Je to krása! – Za žádnou cenu bych nechtěl bydlet takhle na Starém Městě.“

„Ba! Na čtyry míle kolem není tam ptáka. Kdyby si někdy z Uhelného trhu nepřinesli pečené husí stehno domů, nevěděli by ani, jak pták vypadá.“

„Teprv jsou tu dva,“ zahučel vtom sonorní tenorbaryton ve vikýři.

„Novomlýnský – servus!“ zvolali Kupka a Hovora.

Novomlýnský, muž více než třicetiletý, vylézal po všech čtyřech do žlabu, pohodlně, takřka kloub za kloubem.

„Zatracené!“ hučel teď, pomalu se narovnávaje, „tohleto pro mne není, tomu jsem nenavyk.“ Novomlýnský byl výšky nadprostřední, hezky tělnatý. Jeho tvář byla smědá, hladká a kulatá, oči modré a usměvavé, pod nosem měl mohutné licousy. Na hlavě se mu houpal také fez, na těle měl černý kabátec a světlé spodky.

„No —já si nemohu ve své orleánové bundě lehnout na prejzy jako vy – sedněte, jak se sluší!“

Kupka a Hovora už seděli. Na tvářích jejich byl dřívější, trochu strojený klid ustoupil lehkému úsměvu, dívali se na Novomlýnského s patrným zalíbením. Bylo zjevno, že on zde zralostí svou vládne. Novomlýnský se usadil; proti nim, na svah druhé střechy, a zapálil si doutník.

„Tak co děláte, hoši?“

„Chválím Malou Stranu,“ zpovídal se Hovora.

„Dívám se na měsíc,“ prál Kupka, „na toho mrtvého muže s živým srdcem.“

„Teď už myslí ale každý, že se může dívat na měsíc,“ ušklíbl se Novomlýnský. „Dát vás k cifrám do ouřadu jako mne!“ V zvučném hlase jeho nebylo pranic přidušeného, pranic utlumeného, Novomlýnský by byl také ve vysokém lese, na samotách a na horách harašil zcela stejně upřímným hlasem svým. „Copak je nového? – Ano, poslouchejte, je to pravda, že se Jäkl včera u Císařského mlýna topil?“ – a obličej jeho se rozesmál.

„Zcela doopravdy,“ kýval Hovora s úsměvem, „plave jako mlýnský kámen. Zrovna vedle mne sklouzl do tůně – zachrochtalo to strašně, vyskočily bubliny – to jsme se s ním natahali, viď, Kupko! Pak jsem se ho ptal, co si tak myslel, když se topil, a on řekl, že prý se tomu musil smát – proto tak chrochtal.“

Všichni tři se rozesmáli, smích Novomlýnského zrovna zvonil.

„A co to byl dnes za rámus u profesorů,“ ptal se Novomlýnský zase. „Vy jste pak odcházel odtamtud, Hovoro.“

„Moc pikantní,“ špoulil Hovora ústa. „Paní profesorka přišla muži na psaní, schované v psacím stolku. Bylo od ženské, plno ohně a lásky – od paní profesorky samé. Psala mu je před dvaceti lety a dnes na ně přišla a bylo – podnes nerozpečetěné! Pomyslete si, jak byla uražena!“

„Jednoaktová veselohra,“ usmál se Novomlýnský. Natáhl nohy a zabručel na Kupku. Kupka byl totiž mezitím došel až na konec žlabu, sehnul se tam trochu a hleděl někam do dvora. Teď se již zase vracel, patrně uspokojen výsledkem z výpravy své. „Kupko, kam vás to tam vždycky čerti nesou? Kam se to díváte – vy slítnete ještě jednou!“

„Kam se dívám? Ke knihaři se dívám. Vy ani nevíte, že čte už po dvacet let den co den navečer životopis Husův, že po každé přitom pláče. Díval jsem se, jestli se už dnes rozplakal; ještě ne!“

„Hlouposti, kdybyste si všímali něčeho jiného než knihařů, vy mladíci,“ a Novomlýnský zaluskal prsty. „Jestlipak jste si už všimli té nové kojné naproti u hrnčířů, to je holka, jak? Ale je jako žluva, nedodrží.“

„Novomlýnský je jako dobrá hospodyně, s děvečkami má největší kříž,“ litoval Hovora s tváří opravdovou.

„Baže má kříž, ani se nevyspí. Ráno je už o páté na ulici —nejhezčí děvečky chodí jen časně zrána pro vodu, aby je nikdo neviděl s putnou!“

„Mlčte, já umím rychle spát a proto jsem časně vzhůru. Ostatně,“ a Novomlýnský oklepával pomalu doutník o prejzu a mluvil teď s patrnou zálibou, „bývalo, bývalo! – Já býval nesmírný elegán, osm párů rukaviček jsem zruinoval za rok. – No, je pravda, já mám posud ten malér, že mám u holek štěstí. Můžu za to, že jsem tak hezký? Přál bych vám, vy nedozrálá štěňata, abyste mne viděli! Když já dělám vyznání lásky, je zrovna hrůza na mne se podívat. —Ale,“ pokračoval zas rychleji, „bavte mne přece něčím! Na kompak je dnes řada, aby určil předmět pro zábavu?“

„Na Jäklovi.“

„To tedy nepřijde,“ mínil Novomlýnský zcela určitě. „Měli jsme jednou spolek na večeře, každý den měl večeři platit někdo jiný. Ten, na kterém byla řada, nepřišel nikdy.“ Pozdvihl přitom náhodou hlavu k hřebenu protější střechy. „Utopenec!“ zvolal jakoby zděšen. Kupka a Hovora se rychle ohlédli.