vůbec a jde v den voleb raději na výlet do hor. To ovšem neznamená, že by ho Veliký Pochod přestal dojímat. Bylo krásné snít o tom, že jsme součástí
pochodujícího zástupu, jenž kráčí staletími, a Franz nikdy nezapomněl na ten krásný sen. Jednoho dne mu telefonovali přátelé z Paříže. Pořádají prý pochod na Kambodžu a zvou ho, aby se k nim přidal.
Kambodža měla v té době za sebou občanskou válku, americké bombardování, řádění domácích komunistů, kteří umenšili ten národ o jednu pětinu, a nakonec okupaci sousedního Vietnamu, který už sám v té době nebyl než nástrojem Ruska. V
Kambodži byl hladomor a lidé tam umírali bez lékařské péče. Mezinárodní organizace lékařů žádala už mnohokrát, aby jí byl do země povolen vstup, ale Vietnamci to odmítali. Velcí západní intelektuálové měli proto pochodovat pěšky ke kambodžským hranicím a tímto velkým spektáklem hraným před očima světa vynutit lékařům vstup do okupované země.
Přítel, který Franzovi telefonoval, byl z těch, s nimiž kdysi chodil v průvodech pařížskými ulicemi. Byl nejdřív nadšen jeho pozváním, ale pak mu padl zrak na studentku s velikými brýlemi. Seděla v křesle naproti němu a její oči za kulatými skly se zdály být ještě větší. Franz měl pocit, že ho ty oči prosí, aby nikam nejezdil. A tak se omluvil.
Ale jen co zavěsil sluchátko, litoval. Vyhověl sice své pozemské milence, ale zanedbal nebeskou lásku. Což není Kambodža variantou Sabininy vlasti? Země
okupovaná sousední komunistickou armádou! Země, na kterou dopadla pěst Ruska! Franzovi se najednou zdá, že mu jeho polozapomenutý přítel telefonoval na základě jejího tajného pokynu.
Nebeské bytosti všechno vědí a všechno vidí. Kdyby se zúčastnil toho pochodu, Sabina by se na něho dívala a měla by z něho radost. Pochopila by, že j í zůstal věrný.
"Zlobila by ses, kdybych tam přece jenom jel?" ptal se své brýlaté dívky, která lituje každého dne, kdy je bez něho, ale neumí mu nic odepřít. Za několik dnů se octl ve velkém letadle na pařížském letišti. Bylo tam dvacet lékařů, s nimi asi padesát intelektuálů
(profesorů, spisovatelů, poslanců, zpěváků, herců a starostů) a ti všichni byly provázeni čtyřmi sty žurnalisty a fotografy.
—15. --Letadlo přistálo v Bankoku. Čtyři sta sedmdesát lékařů, intelektuálů a žurnalistů se odebralo do velikého sálu internacionálního hotelu, kde už čekali další lékaři, herci, zpěváci a filologové a s nimi dalších několik set žurnalistů se zápisníky, magnetofony, fotografickými aparáty a filmovými kamerami. V čele sálu bylo pódium, na něm podlouhlý stůl a za ním asi dvacet Američanů, kteří už začali řídit schůzi.
Francouzští intelektuálové, s nimiž sem Franz vešel, cítili se odstrčeni a poníženi. Pochod na Kambodžu byl jejich nápad a najednou jsou to Američané, kteří se s nádhernou samozřejmostí ujali vedení a ještě k tomu mluví anglicky a vůbec je nenapadne, že by jim nějaký Francouz nebo Dán mohl nerozumět. Dánové už
ovšem dávno zapomněli, že kdysi tvořili národ a tak se na protest zmohli ze všech Evropanů jenom Francouzi. Byli tak zásadoví, že odmítali protestovat anglicky a obraceli se k Američanům na pódiu v rodné řeči. Američané reagovali na jejich slova vlídnými a souhlasnými úsměvy, protože nerozuměli ani slovo. Francouzům nakonec nezbylo, než aby formulovali svou námitku anglicky: "Proč se na tomto shromáždění mluví jen anglicky, když jsou tu i Francouzi?" Američané byli velice udiveni tak podivnou námitkou, ale nepřestali se usmívat a souhlasili s tím, aby se všechny projevy překládaly. Hledal se dlouho tlumočník, než schůze mohla pokračovat. Každá věta pak musila znít anglicky i francouzsky, takže se schůze stala dvojnásobně dlouhá a vlastně víc než dvojnásobně, protože všichni Francouzi uměli anglicky, přerušovali tlumočníka, opravovali ho a přeli se s ním o každé slovo.
Vrcholem schůze byl okamžik, kdy na pódium vstoupila slavná americká herečka. Kvůli ní se do sálu nahrnuli další fotografové a kameramani a za každou slabikou, kterou herečka pronesla, ozvalo se cvaknutí jednoho aparátu. Herečka mluvila o trpících dětech, o barbarství komunistické diktatury, o právu člověka na bezpečí, o ohrožení tradičních hodnot civilizované společnosti, o nedotknutelné svobodě lidského individua a o prezidentu Carterovi, který je zarmoucen tím, co se v Kambodži děje. Poslední slova řekla v pláči. V té chvíli vstal mladý francouzský lékař se zrzavým knírem a začal křičet:
"Jsme tu, abychom šli léčit umírající lidi! Nejsme tu pro slávu presidenta Cartera! Tohle nemá být žádný propagační americký cirkus! Nepřišli jsme sem protestovat proti komunismu, ale léčit nemocné!"
Ke kníratému lékaři se přidali další Francouzi. Tlumočník se polekal a netroufal si překládat, co říkali. Dvacet Američanů na pódiu se na ně proto dívalo opět s úsměvy plnými sympatie a mnozí z nich kývali souhlasně hlavou. Jeden dokonce pozvedl vzhůru pěst, protože věděl, že to tak Evropané rádi dělají ve chvílích kolektivní euforie.
—16. —Jak je to vůbec možné, že levicoví intelektuálové (protože právě mezi ně patří lékař se zrzavým knírem) jsou ochotni pochodovat proti zájmům jedné komunistické země, i když až dosud byl komunismus vždycky považován za součást levice?
Ve chvíli, kdy zločiny země zvané Sovětský svaz se staly příliš skandální, levicový člověk měl dvoj í možnost: buď plivnout na svůj dosavadní život a přestat pochodovat anebo (s většími či menšími rozpaky) zahrnout Sovětský svaz mezi překážky Velkého Pochodu a mašírovat dál.
Řekl jsem již přece, že to, co dělá levici levicí, je kýč Velkého Pochodu. Identita kýče není dána politickou strategií, ale obrazy, metaforami, slovníkem. Je tedy možno porušit zvyk a pochodovat proti zájmům jedné komunistické země. Není však možno nahradit slovo jinými slovy. Je možno hrozit pěstí vietnamské
armádě. Není možno na ni křičet "hanba komunismu!". "Hanba komunismu!" je totiž
heslo nepřátel Velkého Pochodu a ten, kdo nechce ztratit tvář, musí zůstat věrný ryzosti vlastního kýče.
Říkám to jen proto, abych vysvětlil nedozorumění mezi francouzským lékařem a americkou herečkou, která si ve svém egocentrismu myslila, že se stala obětí
závisti nebo mizogynismu. Ve skutečnosti projevil Francouz jemný estetický cit: slova "prezident Carter", "naše tradiční hodnoty", "barbarství komunismu" patřila do slovníku amerického kýče a neměla vůbec co dělat v kýči Velkého Pochodu.
—17. --Další den ráno nasedli všichni do autobusů a jeli přes celý Tajland ke kambodžským hranicím. Večer dorazili do malé vsi, kde měli pronajato několik domků postavených na kůlech. Řeka hrozící záplavami nutila lidi, aby bydlili nahoře, zatímco dole, pod kůly, se tísnila prasata. Franz spal v místnosti se čtyřmi jinými profesory. Do spánku mu znělo zespodu chroptění vepřů a z boku chrápání slavného matematika.
Ráno nasedli znova všichni do autobusů. Dva kilometry před hranicí byl už provoz zakázán. Byla tu jen úzká silnice vedoucí k hraničnímu přechodu, střežená
vojskem. Zde autobusy zastavily. Když Francouzi vystoupili, zjistili, že Američané je zase předešli a čekají už seřazeni v čele průvodu. Nastala nejtěžší
chvíle. Už je tu zase tlumočník a hádka je v plném proudu. Nakonec došlo k dohodě: čelo průvodu tvořil jeden Američan, jeden Francouz a kambodžská
Читать дальше