Милан Кундера - Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

konflikt tam už není mezi dobrým a zlým, ale mezi dobrým a lepším. Hovno (to jest to, co je esenciálně nepřijatelné) mohlo tedy existovat jen na "druhé

straně" (třeba v Americe) a jen odtud, zvenčí, jako něco cizorodého (třeba v podobě špiónů) proniknout do světa "dobrých a lepších". Opravdu, sovětské filmy, které právě v té nejkrutější době zaplavily kina všech komunistických zemí, byly prodchnuty neuvěřitelnou nevinností. Největší

konflikt, který se mohl odehrát mezi dvěma Rusy, bylo milostné nedorozumění: on se domníval, že ona ho už nemiluje, a ona si o něm myslila totéž. Ke konci si padli do náručí a kapaly z nich slzy štěstí.

Konvenční výklad těch filmů je dnes tento: ukazovaly komunistický ideál, zatímco komunictická realita byla horší.

Sabina se proti takovému výkladu bouřila. Když si představila, že by se svět sovětských kýčů měl stát skutečností a ona v ní měla žít, šel jí mráz po zádech. Dala by bez nejmenšího zaváhání přednost životu ve skutečném komunistickém režimu i se vším pronásledováním a frontami na maso. Ve skutečném komunistickém světě se dá žít. Ve světě uskutečněného komunistického ideálu, v tom světě

usmívajících se idiotů, s nimiž by nemohla vyměnit jediné slovo, by zemřela za týden

hrůzou.

Zdá se mi, že pocit, který v Sabině vzbuzoval sovětský kýč, se podobal hrůze, kterou zažívala Tereza ve snu, kdy pochodovala s nahými ženami kolem bazénu a byla nucena zpívat veselé písně. Pod hladinou se vznášely mrtvoly. Tereza se nemohla na žádnou ženu obrátit s jediným slovem, s jedinou otázkou. Byla by uslyšela v odpověď jen další strofu písně. Nemohla na žádnou ani tajně mrknout. Hned by na ni začaly ukazovat muži stojícímu v koši nad bazénem, aby ji zastřelil.

Terezin sen odhaluje pravou funkci kýče: kýč je paravan zakrývající smrt.

—11. --V říši totalitního kýče jsou odpovědi předem dány a vylučují jakoukoli otázku. Z toho plyne, že skutečným protivníkem totalitního kýče je člověk, který se ptá. Otázka je jako nůž, který rozřezává plátno namalované dekorace, abychom mohli nahlédnout, co se skrývá za ní. Takto ostatně vysvětlila kdysi Sabina Tereze smysl svých obrazů: vpředu je srozumitelná lež a za ní prosvítá nesrozumitelná pravda.

Jenomže ti, kteří bojuj í proti tak zvaným totalitním režimům, mohou jen stěží

bojovat tázáním a pochybováním. I oni potřebuj í své jistoty a jednoduché pravdy, které by byly srozumitelné co největšímu množství a probouzely kolektivní slzení.

Jednou uspořádala Sabině nějaká politická organizace v Německu výstavu. Sabina vzala do ruky katalog: byla tam její fotografie a přes ni byly nakresleny ostnaté dráty. Uvnitř byl uveřejněn jej í životopis, který se podobal životopisu mučedníků a svatých: trpěla, bojovala proti nespravedlnosti, musila opustit zmučenou vlast a bojuje dál, "Bojuje svými obrazy za svobodu", byla poslední

věta tohoto textu.

Protestovala, ale nerozuměli jí.

Není snad pravda, že v komunismu je moderní umění pronásledováno?

Řekla vztekle: "Mým nepřítelem není komunismus ale kýč!" Od té doby začala opřádat svůj životopis mystifikacemi a když se později ocitla v Americe, podařilo se j í dokonce zatajit, že je Češka. Byla to jen zoufalá

snaha uniknout kýči, který lidé chtěli vyrobit z jej ího života.

—12. --Stála před štaflemi, na nichž bylo rozmalované plátno. Za jejími zády seděl v křesle starý muž a pozoroval každý tah jej ího štětce.

Pak se podíval na hodinky: "Myslím, že bychom už měli jít," řekl. Odložila paletu a odešla se do koupelny umýt. Starý muž se vztyčil z křesla a sklonil se pro hůl opřenou o stůl. Dveře ateliéru vedly rovnou na trávník. Stmívalo se. Dvacet metrů naproti byl bílý dům vystavěný ze dřeva s osvětlenými okny v přízemí. Ta dvě okna svítící do uhasínajícího dne Sabinu dojímala. Tvrdí celý život, že jejím nepřítelem je kýč. Ale což si ho sama nenese v sobě? Jejím kýčem je obraz domova, klidného, sladkého, harmonického, kde vládne hodná matka a moudrý otec. Ten obraz se v ní probudil po smrti rodičů. Čím méně se její život podobal tomu sladkému snu, tím byla citlivěj ší k jeho kouzlu a několikrát j í vytryskly slzy, když viděla v televizi sentimentální příběh, v němž nevděčná dcera objala zanedbávaného otce a do uhasínaj ícího dne svítila okna domu se šťastnou rodinou.

Se starým mužem se seznámila v New Yorku. Byl bohatý a měl rád obrazy. Žil sám se svou stejně starou ženou ve vile na venkově. Naproti vile na jeho pozemku stála stará stáj.

Upravil ji pro Sabinu jako ateliér, pozval ji tam a pozoroval celé dny pohyby jejího štětce.

Teď spolu právě všichni tři večeří. Stará paní oslovuje Sabinu "má dceruško!", ale podle všech známek je tomu naopak: Sabina je tu jako maminka se dvěma dětmi, které na ní visí, obdivují se jí a byly by ochotny ji poslouchat, kdyby jim chtěla poroučet.

Našla tedy na prahu stáří rodiče, kterým se kdysi jako dívka vytrhla z rukou?

Našla konečně děti, které sama nikdy neměla?

Věděla dobře, že je to iluze. Její pobyt u staroušků není než krátká zastávka. Starý pán je vážně nemocný a jeho žena, až zůstane bez něho, odjede za synem do Kanady. Sabinina cesta zrad bude pokračovat a do nesnesitelné lehkosti bytí se bude z hloubi jej ího nitra ozývat čas od času směšná sentimentální píseň o dvou rozsvícených oknech, za nimiž žije šťastná rodina.

Ta píseň ji dojímá, ale Sabina nebere své dojetí vážně. Ví moc dobře, že ta píseň je krásná lež. Ve chvíli, kdy je kýč rozpoznán jako lež, ocitá se v kontextu ne-kýče. Ztrácí tak svou autoritativní moc a je dojemný jako každá jiná

lidská slabost. Neboť nikdo z nás není nadčlověk, aby unikl docela kýči. I kdybychom jím sebevíc opovrhovali, kýč patří k lidskému údělu.

—13. --Pramenem kýče je kategorický souhlas s bytím. Ale co je základem bytí? Bůh? Člověk? Boj? Láska? Muž? Žena?

Názory na to jsou různé a proto jsou i různé kýče: katolický, protestantský, židovský,

komunistický, fašistický, demokratický, feministický, evropský, americký, nacionální, internacionální.

Od doby francouzské revoluce se nazývá jedna polovice Evropy levice zatímco druhá si získala označení pravice. Je téměř nemožné definovat jedny či druhé

nějakými teoretickými principy, o které by se opírali. Není na tom nic divného: politická hnutí nespočívaj í na racionálních postoj ích, ale na představách, obrazech, slovech, archetypech, které dohromady vytvářej í ten či onen politický kýč.

Představa Velikého Pochodu, kterou se nechává opájet Franz, je politickým kýčem, který spojuje levicové lidi všech dob a směrů. Veliký Pochod, to je ta nádherná

cesta vpřed, cesta k bratrství, k rovnosti, ke spravedlnosti, ke štěstí a ještě dál přes všechny překážky, protože překážky musí být, má li být pochod Velkým Pochodem.

Diktatura proletariátu nebo demokracie? Odmítnutí konzumní společnosti anebo zvyšování výroby? Guillotina nebo zrušení trestu smrti? Vůbec na tom nezáleží. To, co dělá levicového člověka levicovým člověkem není ta či ona teorie, ale jeho schopnost učinit jakoukoli teorii součástí kýče zvaného Veliký Pochod vpřed.

—14. --Franz není ovšem člověkem kýče. Představa Velkého Pochodu hraje v jeho životě přibližně stejnou roli jako sentimentální píseň o dvou rozsvícených oknech v životě Sabinině. Kterou politickou stranu Franz asi volí? Bojím se, že nevolí