Милан Кундера - Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

(jinak řečeno theodicei) hovna. Dokud člověk směl být v Ráji, buď (podobně jako Ježíš podle Valentinových představ) nedefekoval anebo, což se zdá být pravděpodobnější, hovno nebylo chápáno jako něco odporného. Ve chvíli, kdy Bůh vyhnal člověka z Ráje, dal mu poznat hnus. Člověk začal skrývat, za co se styděl, a ve chvíli, kdy odhalil závoj, byl oslněn velikou září. Tak vzápětí za poznáním hnusu poznal i vzrušení. Bez hovna (v doslovném i přeneseném slova smyslu) by nebylo sexuální lásky takové, jakou ji známe: doprovázené bušením srdce a oslepením smyslů.

Vyprávěl jsem ve třetí části tohoto románu o polonahé Sabině, jak stojí s buřinkou na hlavě vedle oblečeného Tomáše. Něco jsem tehdy zamlčel. Ve chvíli, kdy se na sebe dívala do zrcadla a cítila vzrušení ze svého zesměšnění, proběhla j í hlavou představa, že ji Tomáš takto s buřinkou na hlavě posadí na záchodovou mísu a ona si před ním vyprázdní střeva. V té chvíli se jí rozbušilo srdce, ztratila jasné vědomí, strhla Tomáše na koberec a křičela vzápětí rozkoší.

—5. --Spor mezi těmi, co tvrdí, že svět byl stvořen Bohem, a těmi, co si myslí, že vznikl sám sebou, se týká něčeho, co přesahuje náš rozum i zkušenost. Mnohem reálnější rozdíl odděluje ty, kteří pochybuj í o bytí, jaké bylo člověku dáno (ať

už jakkoli či kýmkoli) od těch, kdo s ním bez výhrad souhlasí. Za všemi evropskými vírami, náboženskými a politickými, je první kapitola Genesis, z níž vyplývá, že svět byl stvořen správně, že bytí je dobré a že je tudíž správné se množit. Nazvěme tuto základní víru kategorický souhlas s bytím. Jestliže bylo ještě donedávna slovo hovno v knihách vytečkováno, nebylo to z morálních důvodů. Nechcete přece tvrdit, že hovno je nemorální! Nesouhlas s hovnem je metafyzický. Chvíle defekování je každodenní důkaz nepřijatelnosti Stvoření. Buď anebo: buď je hovno přijatelné (a potom se nezamykejme na záchodě!) anebo jsme stvořeni nepřijatelným způsobem.

Z toho vyplývá, že estetickým ideálem kategorického souhlasu s bytím je svět, v němž je hovno popřeno a všichni se chovaj í, jako by neexistovalo. Tento estetický ideál se jmenuje kýč.

Je to německé slovo, které se narodilo uprostřed sentimentálního devatenáctého století a rozšířilo pak do všech jazyků. Častým užíváním se však setřel jeho původní metafyzický význam,

to jest: kýč je absolutní popření hovna; v doslovném i přeneseném slova smyslu: kýč vylučuje ze svého zorného úhlu vše, co je na lidské existenci esenciálně nepřijatelné.

—6. --První Sabinina vnitřní revolta proti komunismu neměla etický ale estetický ráz. To, co ji odpuzovalo, byla však mnohem méně ošklivost komunistického světa (zničené zámky proměněné v kravíny), jako maska krásy, kterou si nasazoval, jinak řečeno, komunistický kýč. Jeho modelem je slavnost zvaná první máj. Viděla prvomájové průvody v době, kdy lidé byli ještě nadšeni anebo nadšení

ještě pilně předstírali. Ženy byly oblečeny v červených, bílých, modrých košilích, takže viděny z balkónů a oken tvořily různé obrazce: pěticípé hvězdy, srdce, písmena. Mezi jednotlivými částmi průvodu šly malé orchestry hrající do pochodu. Když se průvod blížil k tribuně, i nejznuděnější tváře se rozzářily úsměvem, jako by chtěly dokázat, že se náležitě radují, nebo přesněji, že náležitě souhlasí. A nešlo o pouhý politický souhlas s komunismem, ale o souhlas s bytím jakožto takovým. Slavnost prvního máje se napájela z hluboké studny kategorického souhlasu s bytím. Nenapsané, nevyslovené heslo průvodu nebylo "ať

žije komunismus!" nýbrž "ať žije život!". Síla a lest komunistické politiky spočívala v tom, že si to heslo přivlastnila. Právě tato idiotská tautologie ("ať žije život!") přitahovala do komunistického průvodu i ty lidi, jimž byly teze komunismu lhostejné.

—7. —O deset let později (to už žila v Americe) ji přítel jejích přátel, jeden americký senátor, vezl svým obrovským osobním autem. Vzadu na sedadle se tísnily čtyři děti. Senátor zastavil; děti vystoupily a běžely po velikém trávníku k budově stadiónu, kde bylo umělé kluziště. Senátor seděl za volantem, díval se zasněně na ty čtyři běžící postavičky a pak se obrátil k Sabině: "Dívejte se na ně." Opsal rukou kruh, jenž měl obejmout stadión, trávník i děti: "Tomu říkám štěstí."

Za těmi slovy byla nejen radost nad tím, že děti běží a tráva roste, ale i projev pochopení vůči ženě, která přišla ze země komunismu, kde podle senátorova přesvědčení tráva neroste a děti neběží.

Sabina si ale právě v té chvíli představila toho senátora na tribuně pražského náměstí. To, co měl na tváři, byl přesně stejný úsměv, který adresovali komunističtí státníci z výše své tribuny stejně se usmívajícím občanům dole v průvodu.

—8. --Jak to ten senátor věděl, že děti znamenají štěstí? Copak jim viděl do duše? Co když ve chvíli, kdy mu zmizely z dohledu, tři z nich se vrhly na to čtvrté a začaly ho bít?

Senátor měl jediný argument pro své tvrzení: svůj cit. Tam, kde mluví srdce, je neslušné, aby rozum něco namítal. V říši kýče vládne diktatura srdce. Cit, který kýč vyvolá, musí být ovšem takový, aby ho mohlo sdílet velké

množství. Kýč proto nemůže spočívat na nezvyklé situaci, nýbrž na základních obrazech, které mají lidé vtlučeny do paměti: nevděčná dcera, zanedbávaný otec, děti běžící po trávníku, zrazená vlast, vzpomínka na první lásku. Kýč vyvolá těsně po sobě dvě slzy dojetí. První slza říká: jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku!

Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč.

Bratrství všech lidí světa bude možno založit jen na kýči.

---9. --Nikdo to neví lépe než politikové. Když je nablízku fotografický aparát, hned utíkají k nejbližšímu dítěti, aby je zvedali do výše a líbali je na tvář. Kýč je estetickým ideálem všech politiků, všech politických stran a hnutí. Ve společnosti, kde existují vedle sebe různé politické směry a jejich vliv se tudíž vzájemně ruší či omezuje, můžeme ještě jakž takž uniknout inkvizici kýče; jednotlivec si může uchovat svou osobitost a umělec vytvořit neočekávaná díla. Tam však, kde jedno jediné politické hnutí má všechnu moc, octneme se rázem v říši totalitního

kýče.

Říkám-li totalitního, znamená to, že všechno, co narušuje kýč, je vyřazeno ze života: každý projev individualismu (protože každé odlišení je plivanec vmetený

do tváře usmívajícího se bratrství), každé pochybování (protože kdo začne pochybovat o maličkosti, skončí pochybou o životě jako takovém), ironie (protože v říši kýče je třeba brát všechno naprosto vážně), ale i matka, která opustila rodinu anebo muž, který dává přednost mužům před ženami a ohrožuje tak svaté heslo "milujte se a množte se".

Z tohoto hlediska můžeme považovat tak zvaný gulag za jakousi hygienickou j ámu, kam totalitní kýč hází odpadky.

—10. --První desetiletí po druhé světové válce bylo dobou nejhroznějšího stalinského teroru. Tehdy zatkli pro nějakou pitomost Terezina otce a desetileté děvčátko vyhodili z bytu. Ve stejné době studovala dvacetiletá Sabina Akademii výtvarných umění. Profesor marxismu vysvětloval j í a jej ím spolužákům tuto tezi socialistického umění: sovětská společnost došla tak daleko, že základní