Милан Кундера: Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

touha vběhnout na něj, křičet k nebi strašné nadávky a zemřít v nesmírném rámusu střel. Ta náhlá Franzova touha nám něco připomíná; ano, připomíná nám Stalinova syna, který se běžel pověsit na elektřinou nabité dráty, když nemohl snést pohled na to, jak póly lidské existence se k sobě přiblížily na dotek, takže už nebylo rozdílu mezi vznešeným a nízkým, mezi andělem a mouchou, mezi Bohem a hovnem. Franz nemohl připustit, že sláva Velkého Pochodu je totéž co komická marnivost těch, kteří v něm kráčejí, a že velkolepý hluk evropských dějin zaniká v nekonečném tichu, takže už není rozdílu mezi dějinami a mlčením. V té chvíli chtěl položit na váhu svůj vlastní život, aby dokázal, že Veliký Pochod váží více než hovno.

Ale člověk nic takového nedokáže. Na jedné misce vah bylo hovno, na druhou se Stalinův syn položil celým svým tělem a váhy se nepohnuly. Místo aby se nechal zastřelit, Franz sklopil hlavu a odcházel se všemi ostatními husím pochodem zpátky k autobusům.

—23. --Všichni potřebujeme, aby se na nás někdo díval. Bylo by nás možno rozdělit do čtyř kategorií podle toho, pod jakým typem pohledu chceme žít. První kategorie touží po pohledu nekonečného množství anonymních očí, jinak řečeno, po pohledu publika. To je případ německého zpěváka, americké herečky a také redaktora s velkou bradou. Byl zvyklý na své čtenáře a když jednoho dne Rusové zrušili jeho týdeník, měl pocit, že se octl ve stonásobně řidším ovzduší. Nikdo mu nemohl nahradit pohled neznámých očí. Zdálo se mu, že se zadusí. Pak si jednoho dne uvědomil, že je na každém kroku sledován policií, odposloucháván v telefonu a dokonce fotografován tajně na ulici. Anonymní oči byly náhle všude s ním a on mohl zase dýchat! Byl šťasten! Oslovoval teatrálně mikrofony ve zdi. Našel v policii ztracené publikum.

Druhou kategorii tvoří ti, kteří potřebují k životu pohledy mnoha jim známých očí. Jsou to neúnavní pořadatelé koktejlů a večeří. Jsou šťastnější než lidé

první kategorie, kteří když ztratí publikum, mají pocit, že v sále jejich života zhasla světla. Skoro každému z nich se to jednou stane. Lidé druhé kategorie si naproti tomu nějaký ten pohled vždycky obstarají. Patří mezi ně Marie-Claude i její dcera.

Potom je třetí kategorie těch, kteří potřebuj í být na očích milovaného člověka. Jejich situace je stejně nebezpečná jako situace lidí první kategorie. Jednou se oči milovaného člověka zavřou a v sále bude tma. Mezi tyto lidi patří Tereza a Tomáš.

A pak je tu ještě čtvrtá kategorie, nejvzácnější, těch, kteří žijí pod imaginárním pohledem

nepřítomných lidé. To jsou snílci. Například Franz. Jel ke kambodžským hranicím jen kvůli Sabině. Autobus drkotá po tajlandské silnici a on cítí, jak se na něho upírá její dlouhý pohled.

Do stejné kategorie patří i Tomášův syn. Nazvu ho Šimon. (Bude ho těšit, že má biblické jméno jako jeho otec.) Oči, po kterých touží, jsou oči Tomáše. Poté, co se zapletl do podpisové akce, vyhodili ho z univerzity. Dívka, se kterou chodil, byla neteř vesnického faráře. Oženil se s ní, stal se traktoristou v družstvu, věřícím katolíkem a otcem. Pak se od kohosi dozvěděl, že i Tomáš žije na vesnici, a zaradoval se: osud uvedl jejich životy do symetrie! To ho povzbudilo, aby mu napsal dopis. Nežádal odpověď. Chtěl jen, aby Tomáš položil na jeho život svůj pohled.

—24. --Franz a Šimon jsou snílci tohoto románu. Na rozdíl od Franze, Šimon neměl rád matku: Od dětství hledal tatínka. Byl ochoten věřit, že nějaká křivda, která se stala otci, předchází a vysvětluje nespravedlivost, které se otec dopouští na něm. Nikdy se na něho nehněval, protože se nechtěl stát spojencem matky, která tatínka ustavičně pomlouvala.

Žil s ní do osmnácti let a po maturitě odešel studovat do Prahy. V té době už Tomáš umýval okna. Šimon na něho mnohokrát čekal, aby zaranžoval náhodné setkání na ulici. Ale otec se s ním nikdy nezastavil.

Přilnul k bývalému redaktorovi s velkou bradou jen proto, že mu připomínal otcův osud. Redaktor Tomášovo jméno neznal. Článek o Oidipovi byl zapomenut a redaktor se o něm dověděl teprve od Šimona, který ho prosil, aby šli Tomáše požádat o podpis na petici. Redaktor souhlasil jen proto, že chtěl udělat radost chlapci, kterého měl rád.

Když si Šimon na tu schůzku vzpomínal, styděl se za svou trému. Určitě se otci nelíbil. Zato otec se líbil jemu. Pamatoval si každé jeho slovo a dával mu čím dál víc za pravdu. Zejména mu utkvěla věta: "trestat ty, kteří nevěděli, co činí, je barbarství". Když mu strýc jeho dívky vsunul do ruky Bibli, zaujala ho slova Ježíše: "Odpusťte jim, neboť nevědí, co činí." Věděl, že jeho otec je nevěřící, ale v podobnosti obou vět viděl tajné znamení: otec souhlasí s jeho cestou.

Už byl na vesnici asi třetí rok, když dostal dopis, v němž ho Tomáš zval na návštěvu. Setkání bylo vlídné, Šimon se cítil volný a vůbec nekoktal. Snad si ani neuvědomil, že si spolu příliš nerozuměli. Asi o čtyři měsíce později mu přišel telegram. Tomáš a jeho žena zemřeli rozdrceni pod nákladním autem. Tehdy se dověděl o ženě, která byla kdysi otcovou milenkou a žila ve Francii. Získal její adresu. Protože zoufale potřeboval imaginární oko, které by dál pozorovalo jeho život, čas od času jí psal dlouhá psaní.

—25. --Až do konce života je bude Sabina dostávat od toho smutného vesnického spisovatele dopisů. Mnohá z nich zůstanou nepřečtena, protože země, z níž pochází, ji zajímá čím dál méně.

Starý muž zemřel a Sabina se přestěhovala do Kalifornie. Ještě dál na západ, ještě dál od

Čech.

Prodává dobře své obrazy a má Ameriku ráda. Ale jen na povrchu. Co je pod povrchem, je cizí svět. Nemá tam dole žádného dědečka ani strýčka. Má strach se dát zavřít do rakve a spustit dolů do americké hlíny.

Napsala proto jednoho dne závěť, v níž stanovila, že její mrtvé tělo má být spáleno a popel rozprášen. Tereza a Tomáš zemřeli ve znamení tíže. Ona chce zemřít ve znamení lehkosti. Bude lehčí než vzduch. Podle Parmenida je to proměna negativního v pozitivní.

—26. --Autobus zastavil před hotelem v Bankoku. Už nikdo neměl chuť pořádat schůze. Lidé se trousili po skupinkách po městě, někteří si prohlíželi chrámy, jiní šli do bordelu. Přítel ze Sorbonny zval Franze, aby s ním strávil večer, ale on chtěl zůstat sám.

Stmívalo se a vyšel do ulic. Pořád myslil na Sabinu a cítil na sobě její dlouhý

pohled, pod nímž vždycky začal pochybovat sám o sobě, protože nevěděl, co si Sabina opravdu myslí. I tentokrát ho ten pohled začal uvádět do rozpaků. Neposmívá se mu? Nepovažuje kult, který j í věnuje, za pošetilý? Nechce mu říci, že by už konečně měl být dospělý a věnovat se plně milence, kterou mu sama poslala?

Představil si tvář s velikými kulatými brýlemi. Uvědomil si, jak je se svou studentkou šťasten. Cesta do Kambodže mu náhle připadala směšná a bezvýznamná. Proč sem vůbec jel?

Teď to ví. Jel sem, aby si konečně uvědomil, že nikoli průvody, nikoli Sabina, ale jeho brýlatá dívka je jeho skutečný život, jediný

skutečný život! Jel sem, aby si uvědomil, že skutečnost je víc než sen, mnohem víc než

sen!

Pak se vynořila z přítmí postava a cosi mu povídala v neznámém jazyce. Díval se na ni s jakýmsi soucitným podivením. Neznámý muž se ukláněl, usmíval a pořád něco velice naléhavě drmolil. Co mu to říkal? Zdálo se, že ho někam zve. Vzal ho za ruku a odváděl. Franze napadlo, že někdo potřebuje jeho pomoc. Snad přece jen sem nejel nadarmo? Je přece jen povolán k tomu, aby tu někomu pomohl?