Милан Кундера: Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

A pak byli najednou vedle toho drmolícího muže ještě dva další a jeden z nich ho žádal anglicky, aby jim dal peníze.

té chvíli brýlatá dívka zmizela z jeho mysli a znovu se na něho zadívala Sabina, neskutečná Sabina se svým velikým osudem, Sabina před níž se cítil malý. Její oči na něm spočívaly hněvivě a nespokojeně: Zase se dal podvést? Zase už někdo zneužívá jeho blbé dobroty?

Prudce se vytrhl muži, který ho držel za rukáv. Věděl, že Sabina na něm měla vždycky ráda jeho sílu. Zachytil ruku, kterou na něho napřahoval druhý muž. Pevně ji sevřel a přehodil pak muže přes sebe perfektním chvatem judo. Byl teď se sebou spokojen. Sabininy oči se na něho stále upíraly. Už ho nikdy neuvidí poníženého! Už ho nikdy neuvidí ustupovat! Už nikdy Franz nebude měkký a sentimentální!

Naplnila ho skoro veselá nenávist k těm mužům, kteří se chtěli smát jeho naivitě. Stál lehce přikrčen a nespouštěl z očí žádného z nich. Ale pak ho něco těžkého uhodilo do hlavy a on se skácel. Uvědomoval si mlhavě, že ho někam nesou. Potom padal dolů. Ucítil prudký náraz a ztratil vědomí. Probudil se až v ženevské nemocnici. Nad jeho lůžkem se skláněla Marie-Claude. Chtěl jí říci, že ji tu nechce. Chtěl, aby dali okamžitě zprávu studentce s velikými brýlemi. Nemyslil na nikoho než na ni. Chtěl křičet, že u sebe nesnese nikoho jiného než ji. Ale zjistil s hrůzou, že nemůže mluvit. Díval se na MariiClaude s nekonečnou nenávistí a chtěl se od ní odvrátit ke zdi. Ale nemohl pohnout tělem. Chtěl odvrátit aspoň hlavu. Ale ani hlavou nemohl hýbat. Proto zavřel oči, aby ji neviděl.

—27. --Mrtvý Franz konečně patří své zákonné ženě, jak jí nikdy předtím nepatřil. Marie-Claude o všem rozhoduje, ujímá se organizace pohřbu, rozesílá parte, kupuje věnce, nechává si šít černé šaty, které jsou ve skutečnosti šaty svatební. Ano, teprve manželův pohřeb je pro manželku její pravá svatba; dovršení životní cesty; odměna za všechno trápení.

Ostatně pastor si to dobře uvědomuje a mluví nad hrobem o věrné manželské lásce, které musila proj ít mnoha zkouškami, aby zůstala pro zesnulého až do konce života bezpečným přístavem, do něhož se mohl v poslední chvíli vrátit. I Franzův kolega, kterého Marie-Claude požádala, aby mluvil nad rakví, vzdal především hold nebožtíkově statečné ženě.

Kdesi vzadu, podpíraná přítelkyní, tísnila se dívka s velikými brýlemi. Zadržovaný pláč a množství spolykaných prášků způsobily, že dostala ještě před koncem obřadu křeče. Je ohnuta, drží se za břicho a přítelkyně ji musí odvést ze hřbitova.

—28. --Hned když dostal od předsedy družstva telegram, nasedl na motocykl a přijel.

Ujal se pohřbu. Na pomník nechal umístit pod otcovo jméno nápis: Chtěl království boží na zemi.

Ví dobře, že by to otec nebyl nikdy řekl těmito slovy. Ale je si jist, že nápis vyjadřuje dobře to, co otec chtěl. Království boží na zemi znamená spravedlnost. Tomáš toužil po světě, kde by vládla spravedlnost. Nemá Šimon právo vyjádřit otcův život svým vlastním slovníkem?

To je přece odvěké právo všech pozůstalých!

Po dlouhém bloudění návrat, je napsáno na pomníku nad Franzovou rakví. Nápis lze pochopit jako náboženský symbol: bloudění pozemským životem, návrat do náruče boží. Ale zasvěcení vědí, že věta má zároveň svůj zcela světský smysl. MarieClaude o tom ostatně vypráví každý den: Franz, zlatý, dobrý Franz, nevydržel krizi svých padesáti let. Do spárů jaké ubohé dívky to spadl! Ani hezká nebyla. (Viděli jste ty obrovské brýle, za nimiž ji nebylo skoro vidět?) Ale padesátník (všichni to víme!) by prodal duši za kus mladého těla. Jen jeho vlastní žena však ví, jak tím trpěl! Byla to pro něho skutečná morální muka!

Protože Franz byl v hloubi duše čestný a dobrý. Jak jinak si vysvětlit to nesmyslnou, zoufalou cestu někam do Asie? Šel si tam pro svou smrt. Ano, Marie-Claude to ví zcela jistě: Franz hledal vědomě smrt. V

posledních dnech, kdy umíral a neměl už potřebu lhát, nechtěl vidět než ji. Nemohl mluvit, ale děkoval jí alespoň očima. Svým pohledem ji prosil o odpuštění. A ona mu odpustila. —29. --Co zbylo z umírajících lidí v Kambodži?

Jedna velká fotografie americké herečky, která drží v náručí žluté dítě. Co zbylo z Tomáše?

Nápis: chtěl království boží na zemi.

Co zbylo z Beethovena?

Zamračený muž s nepravděpodobnou hřívou, který pronáší temným hlasem: "Es muss

sein!"

Co zbylo z Franze?

Nápis: Po dlouhém bloudění návrat.

A tak dál a tak dál. Dříve než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím.

SEDMÁ ČÁST - Kareninův úsměv

1. --Z okna byl pohled na stráň porostlou

křivými těly jabloní. Nad strání les uzavíral obzor a křivka kopců se táhla do dálek. K večeru vystupoval na bledé

nebe bílý měsíc a to byla chvíle, kdy Tereza vycházela na práh. Luna visící na dosud nesetmělém nebi j í připadala jako lampa, kterou zapomněli ráno zhasnout a která svítila po celý den v pokoji mrtvých.

Křivé jabloně rostly na stráni a žádná z nich nemohla odejít z místa, do něhož vrostla, stejně tak jako Tereza ani Tomáš nebudou už moci nikdy odejít z této vesnice. Prodali auto, televizor, rádio, jen aby si tu koupili malý domek se zahradou od zemědělce, který se stěhoval do města.

Žít na venkově byla jediná možnost úniku, která jim zbývala, protože tu byl trvalý nedostatek lidí a dostatek ubytování. Nikdo neměl zájem zkoumat politickou minulost toho, kdo byl ochoten odejít pracovat na pole nebo do lesů, a nikdo jim nezáviděl.

Tereza byla šťastná, že opustili město s opilými zákazníky u baru a s neznámými ženami, které zanechávaly v Tomášových vlasech vůni klína. Policie se o ně

přestala starat a příběh s inženýrem jí splýval v jedno se scénou na Petříně, takže už skoro nerozeznávala, co byl sen a co pravda. (Ostatně byl inženýr opravdu ve službách tajné policie? Možná že ano, možná že ne. Muži, kteří

používají ke schůzkám vypůjčených bytů a neradi se milují se stejnou ženou více než

jednou, nejsou tak vzácní.)

Tereza byla tedy šťastna a měla pocit, že se octla u cíle: byli s Tomášem spolu a byli sami. Sami? Musím být přesnější: to, co jsem nazval samotou, znamenalo, že přerušili veškeré styky s dosavadními přáteli a známými. Přestřihli svůj život, jako by to byl kus stuhy. Cítili se však dobře ve společnosti vesničanů, se kterými pracovali a které občas navštěvovali v jejich domech nebo zvali k sobě.

Toho dne, kdy v lázeňském městě, jehož ulice nosily ruská jména, poznala předsedu zdej šího družstva, Tereza v sobě náhle objevila obraz venkova, který v ní zanechaly vzpomínky z četby nebo jej í předkové: svět pospolitosti, v němž

tvoří všichni jakousi velkou rodinu spojenou společnými zájmy a zvyklostmi: každou neděli pobožnost v kostele, hospoda, kde se scházejí chlapi bez žen, a sál v téže hospodě, kde v sobotu hraje kapela a celá ves tančí. Vesnice za komunismu se však tomuto prastarému obrazu už nepodobá. Kostel byl v sousední obci a nikdo tam nechodil, z hospody se staly úřadovny, chlapi se neměli kde scházet a pít pivo, mladí neměli kde tancovat. Církevní svátky se slavit nesměly, státní svátky nikoho nezajímaly. Kino bylo až ve městě dvacet kilometrů vzdáleném. A tak po pracovním dnu, kdy na sebe lidé vesele pokřikovali a klábosili v minutách odpočinku, uzavřeli se všichni do čtyř stěn svých domků s moderním nábytkem, z něhož čišel nevkus jak průvan, a pozorovali rozžatou obrazovku televizoru. Nezvali se na návštěvy, sotva občas zaskočili na pár slov k sousedovi před večeří. Všichni snili o tom odstěhovat se do města. Vesnice jim neposkytovala nic, co by se podobalo jen trochu zajímavému životu. Snad právě proto, že tu nikdo nechtěl zakořenit, stát ztrácel nad vesnicí moc. Zemědělec, kterému už nepatří půda a je jen dělníkem pracuj ícím na poli, nelpí