Bohumil Hrabal - Postřižiny

— Jen pojďte, děti, pojďte dál. — a do kuchyně vešla děvčátka ze sousedství, a teď jsem věděla, že jsem utopená, protože děvčátka, která mi říkala Mařenko a já jim Hedvičko a Evičko a Boženko, tak ta děvčátka mi kladla vedle rukou na peřinu svaté obrázky, tolik bylo po mé posteli obrázků andělů strážných, a Hedvička mi řekla:

— Maminka mi řekla, že jsi se utopila. — a položila další svatý obrázek, a já povídám:

— A pročpak mi dáváš ten obrázek? — A Hedvička říká:

— To se dává mrtvým děvčátkům do rakve. — a já jsem plakala, že jsem tedy už načisto mrtvá, ale pak přišla moje maminka, přinesla cukroví, a když viděla tolik svatých obrázků, tak maminka řekla:

— Ale holčičky, Mařenka není mrtvá, pan doktor Michálek z ní vylil všechnu vodu a vdechl jí svým dechem zase život. — a děvčátka byla zklamaná, litovala, že nebude pohřeb, že jsem neumřela, protože už se viděla, jak budou mít bílé šaty ze záclon a v prstech hořící velikou svíčku, ozdobenou myrtou, a mosazná hudba bude tak tesklivě hrát a děvčátka půjdou v průvodu a budou mít nakadeřené vlásky a budou plakat, protože jsem se utopila. ale téď už je po průvodu, po pláči, to všechno zavinily ty dvě ženské, které šly máchat prádlo a které mne vytáhly a přinesly domů. tatínek se tenkrát tak rozčilili, ach, můj tatínek se dovedli zlobit jako nikdo jiný, maminka kupovala čtyři almary do roka, staré skříně z vetešnictví, a když tatínek se rozzlobili, tak maminka honem odvedla tatínka do altánu a dala mu do ruky sekyru a tatínek nejdřív rozbili zadní stěnu a pak třískali a nadávali do toho zbytku skříně, s takovou chutí vyrvali dveře a pak z boku celou almaru zbortili jako krabičku od sirek, a za půl hodiny, když rozsekali almaru na dřevíčka, maminka vždycky měla na zátop i topení tolik dříví. a já slyšela, jak tatínek křičeli a zlobili se, že jsem se topila, že pořád nejsem slušná holčička, protože jiné dívenky tohle nedělají, tak jsem se vylekala, vyklouzla z peřiny, oblékla se a vyběhla na dvůr a tam stálo nákladní auto, vyškrábala jsem se dozadu, tam u okénka stál sud, vklouzla jsem do toho sudu a bylo v tom sudě teplo, a já jsem usnula, a když jsem se probudila, slyšela jsem, že nákladní auto jede, a když jsem se zvedla, viděla jsem okýnkem, že se už stmívá, že těsně u okénka je čepice nějakého pána, když jsem se podívala z boku, viděla jsem, že je to pan Brabec, a prostrčila jsem ruku a zaškrábala pana Brabce za uchem a řekla:

— Pane Brabec, já jsem tu. — a pan Brabec pustil volant a pak zakřičel, a auto se zastavilo tak prudce, že se převrhl ten sud, ve kterémjsem byla po ramínka, a já jsem se vykutálela na podlahu a z podlahy na zem a vstala jsem ze silnice a oprašovala si sukýnku, a pan Brabec běhal sem a tam a křičel a dupal, a já povídám:

— Pane Brabec, vopravdu, já jsu tu. Ale pan Brabec naříkal a pak se svalil, a když přišli četníci, tak na pana Brabce dali deku, a i to bylo málo, jeden četník se musel vysvléci skoro donaha a ležel na panu Brabcovi a zahříval ho, na četnické stanici mi potom řekl jeden četník, že jsem mohla zavinit smrt člověka, a já jsem si vzpomněla na tatínka a že zas rozsekají jednu almaru, a četník mi dal na podlahu kožich a pak vzal provaz a uvázal mne za nohu k noze stolu, a já jsem tam ležela a plakala, nade mnou se houpaly podrážky plné cvočků, noha přehozená přes nohu, a já za nohu jsem byla přivázaná k noze stolu, a pak jsem usnula a objevili se nade mnou tatínek, klečeli a byli opřeni o obě ruce jako o nohy, odvázali mne od stolu, a když mne za ruku vytáhli, četníci tak žalovali, že tatínek vzali provaz a uvázali mi ten provaz kolem krku a já jsem se rozplakala a volala: Tatínku, já nechci, abyste mě oběsili. Já nebudu umírat na větvi tak dlouho. — to tatínkovi kocour snědl játra a tatínek pověsili kocourka na větev za to, a kocourek tam umřel až druhý den. a tatínek si mne odvedli na provaze do vlaku, a když jsme přijeli domů, tak tatínek mne vedli jako telátko na provaze, a všem lidem tatínek vykládali, že nejsem slušná holčička a že mne musí vodit na provaze jako zlého psíčka. a doma tatínek, to už maminka, jak viděla tatínka, hned mu podala sekyrku, já jsem čekala, že mi tatínek useknou hlavu, jako ji sekali krocanům a krůtám, ale tatínek rovnou se vrhli na almaru a jednou ranou prorazili zadní stěnu a jediným úderem svého těla, takhle z boku, prorazili zbylou skříň, že si celá lehla na zem, jako když rozšlápne se bedna. Namydlená, celá ležím v pěně, mydlím se a ani o tom nevím, myslím a vzpomínám na obrazy ležící v hlubině času, obrazy stále se vracejí, zjasňující se, doplňující se, jsem šestiletou dívenkou s rozpuštěnými vlasy, na temeni hlavy ty vlasy jen zachycené modrými mašličkami, tatínek už nerozbili kvůli mně za celý rok ani jedinou skříň, je nedělní poledne a procházím se náměstíčkem, otevřenými okny vlají záclony, ozývá se cinkot příborů a talířů, průvan táhne vůni jídel, včera mi tatínek koupili námořnické šatičky a deštník, stojím před kašnou, pak se nakláním a dívám se na svoje zrcadlící se vlasy, na dně se lesknou mince, to u nás kdo hodí do kašny peníz, tak se mu splní přání, pro jistotu jsem hodila do té kašny dva dvacetníky a přála jsem si, abych se už nikdy netopila, nikdy neutíkala z domova, abych už byla slušnou holčičkou, obzvláště když tatínek mi koupili tak krásné šaty a deštník, vyhoupla jsem se na obrubník kašny, abych víc viděla, jak mi sluší ta námořnická bundička, rozhlídla jsem se, nikdo nešel, nikdo se nedíval z okna, aby to na mě žaloval tatínkovi, vyhoupla jsem se na kašnu, a když jsem se naklonila, uviděla jsem tu krásnou skládanou sukýnku a bílé fusaklíčky a lakované střevíce, zatřásla jsem vlasy, a když jsem se podívala znovu na sebe do hladiny, převáhla jsem se a padla do kašny, a voda mne pozřela jako veliká ryba, když polkne malou rybičku, zase jsem hledala lakovaným střevíčkem dno, ale dno kašny bylo hlouběji, než jsem byla velká, a zase jsem se vynořila, abych nabrala vzduch, ale bála jsem se volat o pomoc, protože tatínek by se zlobili, polykala jsem andělíčky a zase mne obklopoval světlý sladký svět, jako bych byla včelou, která padla do medu, viděla jsem, jak pomalu mi hlava padá až ke dnu, u oka jsem viděla ten dvacetník, který jsem do kašny hodila s přáním, abych se už nikdy nepotopila, sukýnka tak velebně se vzdouvala a vlasy mi přelily přes tvář a zase tak zvolna ty vlasy velebně se vrátily, a pak se mi chtělo spát a jen jsem tak pomalu pohybovala nohama, mnohem pomaleji, než maminka šlape na šicím stroji, a naposled jsem viděla, jak z pusy mi stoupají bublinky, jako bych byla lahví se sodovkou nebo minerálkou. avšak zase jsem se neutopila, jediná paní mne viděla, paní Krásenská, která jezdila deset let na vozíčku a měla žaludeční vředy, ta se dívala z okna, zrovna když jsem tam padla, a přiběhl jediný pan fotograf Pokorný, který s vidličkou a nožem a ubrouskem pod bradou pro mne skočil a vytáhl mne, probudila jsem se na schodech kašny, měla jsem dojem, že prší, vzala jsem deštníček a rozevřela jej, avšak ono svítilo polední slunce a zvon dovyzváněl poledne, nade mnou se nakláněl pan Pokorný, z ubrousku mu kapala voda a svezlo se pár franclí zelí, pan Pokorný mi střídavě hrozil vidličkou a nožem, že jestli mu vystydne oběd, že si to se mnou ještě vyřídí, protože slušné holčičky, když se chtějí utopit, tak to udělají včas a ne v pravé poledne, když na stole je první husička, a já jsem se dívala a ve všech oknech stáli občané v košilích a vestách a všichni v jedné ruce drželi vidličku a ve druhé nůž a všichni se dívali na mne dolů a tvářili se otráveně a ukazovali, že by mne nejraději napíchli na vidličku a nožem rozřezali, a tak jsem vstala a vyhrklo ze mne tolik vody, že jsem myslela, že se strhla průtrž mračen, ukláněla jsem se, ne že bych se chtěla posmívat, ale že uznávám a vím, že jsem to dělat neměla, když první husičky jsou o nedělním poledni na pekáčích. Teď ležím v pivovarské vaně, v tom přeříznutém stohektolitrovém sudu, kdosi kráčí z humen vzhůru do šalandy, kde bydlí i strýc Pepin, a z té šalandy zaznívá jeho příšerný řev: