Bohumil Hrabal - Postřižiny

— Anóbrž rozhledna, — dodala jsem.

— Prdlačky! Rozhledna je pro civilisty, ale pozorovatelna anóbrž beobachtungštele je pro vojsko, pro vojsko, který je ve válce a sleduje pohyby nepřítele!

Švagrová, jak jste inteligentní krasavice, tak tohle kdyby slyšel hejtman Tonser, tak vás pleští šavlí a zařve na vás: Jebem vám čurce nadrobno! — Pepinku, — řekla jsem a špláchala si nohy ve studánce vzduchu.

— Ale sakra, co by mně jebal čurce nadrobno? Měl mě rád, já jsem mu nosil šavli! — kuckal strýc Pepin a nakláněl se nade mnou a jeho obličej byl hrozivý jak kamenný chrlič na střeše kostela.

— Co máte z teho! — mávla jsem rukou. — Není to, strýcu Jožine, krása? A dívala jsem se po mělké krajině, vroubené kopci a lesíky, dívala jsem se na městečko a zjistila, že do našeho městečka se lze dostat jen přes vodu, že to je vlastně ostrovní město, nad městem se řeka, která obtékala město, rozdvojovala a kolem hradeb tekly dva potoky, které zase za městem se spojovaly v řece, že vlastně každá výpadová ulice z městečka má dva mosty, dvě lávky, zatímco přes řeku je bílý kamenný most, na kterém stáli dva lidé, opírali se o zábradlí a dívali se na pivovarský komín, na mne a strýce Pepina, na moje vlasy, které pleskaly ve vzduchu, a ve slunci se ty moje vlasy třpytily a zářily jako papežská vlajka, zatímco dole bylo bezvětří. Přes řeku se tyčil chrám a ve výši mé tváře byl zlatý ciferník hodin, a kolem chrámu v soustředěných kruzích se táhly ulice a uličky a domy a stavení, z každého okna jak peřiny byly vyplazené petúnie a karafiáty a červené pelargónie, celé to městečko bylo vroubené kraječkou hradeb a shora vypadalo jako seříznutý chalcedon. A na bílý most se vřítila hasičská stříkačka, přilby hasičů se třpytily a trubač držel zlatou trumpetu a troubil Hoří! a všichni hasiči měli bílý režný stejnokroj, červená stříkačka hřměla přes most jako orchestrion, hasiči se drželi kramlí a stáli na tom hasičském řinčícím oltáři, který teď se zasunul za stavení a zahrady.

— Je to pravda, strýcu Jožine, že jsi na frontě pásl kozy? — povídám.

— Kdo to řekl? — zařval strýc Pepin a posadil se na obrubník a pak si lehl na záda, založil ruce pod hlavou.

— Trafikant Melichar, — povídám.

— Copak trafikant a invalida může být ve válce? řval strýc.

— Povídali, že Melichar za války byl hejtmanem, včera že hejtman Melichar řekl, nedej bože, aby byla válka a já tak dostat toho Pepinka na execírku pod sebe, — řekla jsem a přidržela se hromosvodu a dívala se dolů na pivovar, a zase jsem se divila, že pivovar je za městem, že je kolem dokola obehnán zdí, jako to městečko na druhé straně, že ale podle zdí jsou vysoké stromy javorů a jasanů, které tvoří také čtverec, a že ten pivovar se podobá klášteru nebo nějaké pevnosti, vězení, že každá zeď je vroubena nejen ostnatými dráty, ale každá ta zeď a každý sloup má na horních cihlách do betonu zapuštěné střepiny zelených lahví, které shora se třpytí jako ametysty a amaranty.

— Copak mě mohl vidět. i kdybych ty kozy pás? řekl strýc a dál ležel a díval se do nebe, nohu přehozenou přes pokrčené koleno, a péroval volným nártem.

— Dalekohledem, — řekla jsem.

— Ale copak císař půjčí nějakému trafikantovi dalekohled? — řekl strýc.

— Jako hejtman měl Melichar dalekohledy dva, řekla jsem — a viděla, že na mostě už je tolik lidí jako vlaštovek před odletem a kdosi z toho mostu se na mne dívá dalekohledem. Usmála jsem se do toho dalekohledu a z hlubiny se zvedl vítr a vlasy se mi začaly rozvírat jako vějíř z pštrosích per, viděla jsem, jak kolem mých očí se nahoru zavírají proudy mých vlasů, kolem celé mé sedící postavy byla taková svatozář, jako má Panenka Maria sedmibolestná sloupská na morovém sloupu na našem náměstí.

— A kdyby byla válka, tak co by se stalo, kdyby Melichar mne dostal pod sebe, co? — zvídal Pepin a zdálo se mi, že zápasí se vzmáhající se únavou.

— Povídal, že kdyby byla zase válka, tak na execíráku by udělal prstíčkem takhle. a zavolal by: Pepin zu mir! A už bys letěl s vyraženýmjazykem a vzdával mu počestnost a klekl si před ním na jedno koleno, řekla jsem, a když jsem se podívala, strýc Pepin spal, tvrdě usnul, ležel na obrubníku komína, který měl výkyv, teď jsem si toho teprve všimla na ležící soše strýce Pepina, jak se oba znatelně kýváme, jako bychom seděli na nějakém kyvadle zavěšeném v nebi. A od křížku letěli hasiči, koně vypadali shora, jako by se splašili, zadní nohy si navlíkli do chomoutů a přední nohy jim vystřelovaly přímo z hlavy, jako šneci vystrkují růžky, celý ten hasicí vergl se třpytil jako dětská hračka a hrozil, že se každou chvíli rozsype a součástky vozů se rozletí jako v Truhlářské ulici ten vojenský vůz, ve kterém vybuchly granáty, a tam na velitelském místě stál velitel hasičů, pan de Giorgi, člen představenstva pivovaru, na jehož komíně jsem seděla, kominický mistr, který byl velitelem hasičů, protože místo bytu měl hasičské muzeum, všechno, co kdy kde shořelo, všechno si pan de Giorgi vyfotografoval, opatřil si fotografii před požárem, a tak na všech zdech svého bytu měl vždycky dvojici fotografií, kráva před požárem a kráva po požáru, pes před požárem a po požáru, dospělá osoba mužského pohlaví před požárem a po požáru, stodola před požárem a po požáru, všechny věci, všechna zvířata, všechny osoby, které shořely anebo obhořely, všechno pan de Giorgi fotografoval, a jistě jede do pivovaru jen proto, že kdybych se zřítila, vyfotografoval by paní správcovou pivovaru před zřícením a po zřícení. a teď ten hasičský orchestrion vjel do zatáčky v pivovarské bráně, kola skřípala a stříkačka zmizela za kanceláří a už jsem myslela, že se hasiči převrátili i s koňmi, ale teď slavně vyjeli a troubili a hasičská stříkačka vjela těsně pod komín. Myslela jsem si, že asi za chvíli začnou stříkat, že budou stříkat tak vysoko, jako je komín, že mne pan de Giorgi požádá, abych vstoupila na vrchol toho stříkajícího gejzíru a pak že pomalu začnou uzavírat kohout a já budu sestupovat tak, jak bude klesat ten vodní proud, ale ze stříkačky vyběhli hasiči, poklekli, vzdali si počestnost sekyrami a najednou roztáhli plachtu, šest hasičů tu plachtu napínalo, zakláněli se a dívali se vzhůru, ale výkyv komínu byl asi tak veliký, že hasiči s tou plachtou běhali sem a tam, podle možnosti mého pádu.

A členové představenstva se sjížděli na bryčkách, dřív se sjížděli klusem, ale dneska ty bryčky se řítily silnicemi, z vesnic a města, koně řítící se trapem a tryskem, a všechny ty bryčky ne jako jindy, aby zastavily před kanceláří, ale všechny se sjely na pivovarském dvoře, kde stáli bednáři a spiláci a sladovníci a všichni s vyvrácenými hlavami se dívali vzhůru, jako by z nebes očekávali návrat Ježíše nebo sestoupení Ducha svatého. A teď od křížku jel i sám pan předseda pivovaru, pan doktor Gruntorád, feudál a ctitel starého Rakouska, jako vždycky seděl na kozlíku a v jelenicových rukavičkách držel opratě a měl do očí nenapodobitelně elegantně nasazený klobouk, zakousnutý do jantarové špičky kouřil cigaretu a hnal černého hřebce do pivovaru, zatímco jeho kočí s provinilým úsměvem se rozvaloval na plyšovém sedadle jako pán.

A pan de Giorgi dole dával marné pokyny hasičům, aby vylezli na komín, nakonec se pan de Giorgi rozhodl, že vyleze na komín sám. A jeho bílá uniforma stoupala, častokrát se zastavoval, ale pak stoupal po kramlích, až se jeho přilba objevila u mých nohou.