Bohumil Hrabal - Postřižiny

A Francin zvolna, jako by to věděl, projížděl tím svítícím hřebenem mé bouřlivé vlasy, sahající až na zem, a zase se vztyčoval a zase mi je projížděl vysokými frekvencemi napojeným hřebenem, začala jsem se celá třást, musela jsem sama sebe obejmout, Francin oddychoval tiše, pokaždé se nemohl ubránit, aby nevnořil celý obličej do těch mých vlasů, kterým dělala ta fialkově studená bouře tak dobře, že když hřeben se vracel, konečky vlasů se zdvihaly za ním, a zase ten dolů skrz moje vlasy se deroucí fialový hřeben, ten modrounký člunek padající peřejemi, vodopádem mých vlasů, ten fialovým morkem naplněný dutý hřeben ze skla!

— Maryško, — šeptal Francin a posadil se za mne a znovu zvolna protahoval hřeben mýma elektřinou nabitýma vlasama, — Mary, tohle budeme dělat každý den, to jsem přinesl, abych modrou barvou zmírnil všechno životní dění, utišil ti nervy, zatímco pro mne budou elektrody barvy spíš červené, které zrychlují krevní oběh a vzpružují životní organismus. — hovořil tichounce Francin a z kumbálu za kuchyní se ozývaly údery kladivem a stoupal rozčilený a čím dál více se zlobící hlas, strýc Pepin, který přijel na čtrnáct dní, byl u nás už celý měsíc, a Francin, když jsem ho hladila pod lampou a ohybem ruky mu odnímala strach, řekl mi, že má hrůzu z toho, že u nás Pepin zůstane dvacet let, a možná že na doživotí.

A strýc Pepin nám spravoval boty a střevíce, v kunibále, kde i spal, ale to nebyly boty, to bylo něco živého, s čím strýc Pepin zápasil, dával to na lopatky, nadával tomu celé dny tak, že jsem slyšela nadávky, které jsem nikdy neslyšela, a nadto každou půlhodinu strýc vzal tu botu, kterou spravoval, a když jí vynadal, tak s ní praštil, zahodil ji, seděl na stoličce a trucoval, když se uklidnil, pomalu se otočil, zadíval se na botu, poprosil ji za odpuštění a zase ji zvedl, pohladil a dál ji flokoval, stahoval dratví, a že měl nějak nešikovné prsty, vždycky zakřičel tak, že jsem přiběhla, že si vrazil knajp do prsou, avšak ono to bylo pouze to, že dratev se nedala protáhnout podrážkou, a celá bota hrozila a taky to udělala, jako stočené péro, když vyskočí z gramofonu, tak ta bota se vymrštila, jak mýdlo z dlaní, a vyskočila až na skříň a na strop, jako by v ní byl nějaký motorek, a když letěla strýci z rukou, strýc skočil po botě, jako skáče brankář robinzonádou po míči.

A teď strýc křičel:

— Sakra! Sakra! Francin uložil neónový hřeben, na přístroje v kufříku položil plyšovou dečku, zadíval se směrem strýcova křiku a řekl:

— Ty fulgurační proudy mi dodaly hned napoprvně sílu. — A uložil kufřík na skříň, pak jsem zatáhla za knoflík a záclona v okně vyletěla vzhůru a porcelánový knoflík mne lehce cvakl do zubů, přes ovocný sad j sem viděla béžovou sladovnu, jakýsi sladovník kráčel s bachratou lampou v prstech po schodech do prvního patra, pak zmizel, a zase se objevila ta lampa o poschodí výš, zase zmizela, aby se objevila, a pořád každým schodem stoupala ta lampa, jako by kráčela večerním pivovarem sama, samotná kráčející lampa po schodišti vzhůru, pak ta lampa zmizela, ale znovu se objevila a kráčela z okénka do okénka krytým mostkem, který spojoval sladovnu s varnou. Ale kdo to tam kráčel tak nazdařbůh, kdo to nesl lampu jen proto, aby ta lampa jakoby stoupala sladovnou a pivovarem sama? A stála jsem u okna a jako lovec jsem čekala na srnce, který m musel vyjít na mýtinu. a moje tušení mnou otřáslo. Teď ta lampa se objevila až na štokách, kam nikdo nechodí tenhle čas, tam kde je pánev veliká jako kluziště na hokej, nádoba, ve které chladne celá várka piva, mladinky. a teď ta lampa tam kráčí, lampa, která jako by věděla, že já se na ní dívám, lampa nesená jen kvůli mně, deset velikých čtyřmetrových oken na štokách je vykryto žaluziemi, pootevřenými jen na škvíru, jako jsou okenice v Itálii a Španělsku, a ta lampa kráčí neustále, je přerušována těmi stovkami žaluzií, na proužky rozstříhaný pohyb rozsvícené lampy, která teď se zastavila, viděla jsem, jak se okenní rám s žaluziemi otevřel a kdosi s lampou vyšel na střechu lednice, v které je hora ledu veliká na čtyři patra, dvanáct set fůr zamrzlé řeky, ledového stropu, který fůru za fůrou shora nasypává do lednice korečkový výtah, lednice, která proti horku je shora kryta půlmetrovou vrstvou písku a říčních oblázků, na kterých od jara do podzimu kvetou netřesky, statisíce netřesků mezi polštáři zeleného mechu. a tam teď stojí bachratá lampa, kterou tam přinesl někdo z pivovarských dělníků, nějaký sladovník. otevřela jsem okno a slyšela shůry příjemný mužský hlas, jako by si ta rozsvícená lampa zpívala. už je ta láska, už je pryč, bejvalo jí malounko, moje zlatá panenko, už není víc. nezbylo už po ní nic. v hluboni u Nymburka utonula. A z kumbálu se ozval Francinův křik: Proboha tě prosím, Jožko, nech toho! — A pomalu jsem vyšla z pokoje, ani jsem se dneska nedívala, jak elektrický proud pomalu zhasíná, jako ta láska, která v hluboni utonula,

Francin už rozsvítil lampy, vyšla jsem na chodbu a tam seděl na židličce Francin, obě ruce si tiskl na prsa a domlouval strýci, aby už všeho nechal, a když tady je, ať si čte, ať chodí do kostela, do biografu, ale ať je v domě ticho a klid. Francin chtěl vstát, ale nějak to nešlo, pokusil se ještě jednou, ale s židličkou byl srostlý, zaclonila jsem si dlaní ústa, tolik jsem se polekala, protože jsem věděla, že Francin si sedl do kelímku se ševcovským popem, Pepin byl zkroušený, tak rád by bratrovi spravil všechny boty, tolik o tom vypravoval, protože měl bratra nejvíc, co kdy měl rád na světě, nejradši, Francin se chtěl silou zdvihnout, ale nemohl se odtrhnout a naklonil se a skácel se, ležel na podlaze a s ním i židle, poklekla jsem a snažila jsem se Francina odtrhnout, ale ševcovská smůla anóbrž pop přilepila Francina tak pevně, že vypadal jak pokácená socha sedícího Krista, strýc Pepin tahal Francina za ramena, zkusila jsem si lehnout za Francina a protisměrem táhnout za židli, ale zdálo se, že spíš svého muže a Pepin svého bratra přetrhneme, než jej dostaneme z té situace, vstala jsem a moje vlasy zvedly cosi, vzala jsem do prstů vlasy, stáhla je na klín a viděla jsem, že vlasy se mi přilepily do druhého kelímku se ševcovským popem neboli smůlou, vzala jsem nůžky a odstřihla kelímek i s konečky vlasů, jak bula sicilská ležela teď ta krabička zapuštěná do provázků mých vlasů. Francin když viděl, co se stalo s mými vlasy, vzepjal se jako kůň a krásný zvuk trhající se látky zařičel kumbálem a Francin se vykutálel a stál zas krásný, s očima plnýma zdravé a dravé sršící zlosti, bral kopyta a kelímky a krabičky floků a strýc Pepin, myslela jsem, že by mu tenhle pohled měl srdce trhat, ale Pepin s nadšením podával bratrovi všechno to, co mohlo hořet, a Francin s čím dál větším ulehčením to házel do plotny. Ševcovský pop se rozhořel tak prudce, že nadzvedával tálky, a plamen byl vsrkáván rourami až do komína, skoro dvoumetrový plamen, dlouhý jako moje vlasy.

Strýc Pepin nejraději sedával za humny, ukryt z jedné strany ovocným sadem, z druhé strany komínem, u kterého byly vyrovnané dubové dýhy všech velikostí, dýhy, ze kterých se v bednárně dělaly sudy, podle potřeby štěňata, čtvrthektolitry, půlky a hektolitry a dvouhektolitry anóbrž tupláky, a pak veliké padesátihektolitrové a stohektolitrové sudy, ve kterých ve spilkách a sklepích byly uloženy celé várky piva, sudy, ve kterých zrálo pivo na pivo obyčejné anebo ležák.