Bohumil Hrabal: Postřižiny

A od tý doby je vyléčené z trudnomyslnosti. Strýc Pepin hovořil a jedl jednu buchtu za druhou, teď hmatal do pekáče, celý pekáč ohmatal, a když nic nenahmatal, mávl rukou a řekl:

— Jsu nějaké maróda.

— Jako Bóchalena, — řekla jsem.

— Co to plandáte za zmaty? — rozkřičel se strýc Pepin, — Bóchalena byla baba, co práskala do sebe jabka, akorát že měla vidění. — Z těch jablek? — vpadla jsem.

— Prdlačky! Vidění, no baby mívají vidění, z kostela měla vidění, — kuckal se strýc Pepin, — že nad naším městečkem letí v noci veliké kůň a temu koňovi hořela hříva a vocas, no a Bóchalena řekla tehdá: Bude válka, a ta válka taky byla, ale Francine, to loni bylo naše městečko auf! Baby padaly na kolena, já to viděl taky, nad náměstím a nad kostelem letěl vzduchem Ježíšek!

Ale pak se to vysvětlilo, ten malinké pakátl Lolan pásl beránky, a jak cvičily ajroplány a táhly za sebó takové pytel a do teho se střílelo z mašinkvéro, tak zapomněli na lano, a to lano jak šlo po zemi, tak se omotalo o nohu Lolana, to je túze pěkný dítě, s bíléma vláskama, a jak ten aj roplán šel vzhůru, šlo i to lano a s ním i Lolan, a nad naším městečkem letěl vzduchem Lolan, ale baby myslely, že to letí Ježíšek, no kór když to lano zavadilo o lípy u kostela a teď Ježíšek padal jako stréc Zavičák z větve na větev, a na zem padl Lolan a povídá:

— Kde jsó mí beránci? a baby klekaly, aby jim požehnal. Vykládal strýc a jeho hlas byl zwčný a jásavý a hřměl pokojem.

Francin se oblékal, teď si natáhl kabát, redingot, rukou si zatlačil kravatu ve tvaru kapustového lupenu, upravila jsem mu kaučukový límec s ohnutými růžky, zvedla jsem oči a dívala se mu do očí, dala hubičku na špičku prstu.

— Na čtrnáct dní? — šeptal. — Uvidíš, že tady zůstane čtrnáct let, a možná i na doživotí! Když jsem viděla, jak je nešťastný, obtiskla jsem na jeho rty to moje políbení a on se styděl, díval se na mne vyčítavě, že slušná žena se takhle na veřejnosti nechová, i kdyby z té veřejnosti tady byl jen strýc Pepin, a Francin se mi vytočil z náručí a odešel zadním vchodem do kanceláře, slyšela jsem skrz zdi, jak se rozletěly houpací skleněné dveře, ach, ten Francin s tou aslušnou ženskou", co jsem si jej vzala, tak pořád mi tyčil a vytyčoval pojem slušné ženy, kreslil mi vzornou ženskou, kterou jsem nikdy nebyla a ani nemohla být, já tak ráda jedla třešně, když jsem je však jedla po svém, tak lačně a dravě, rudl až do kořínků vlasů, a já jsem nechápala příčinu jeho pobouření, že sama jsem viděla, že třešeň v mých ústech je důvod k jeho znepokojení, protože slušná žena takhle lačně třešně nejí. Když jsem na podzim drhla kukuřičné klasy, tak se zase díval na tu mou drhnoucí dlaň a na ty moje ohýnky v očích, a zase, slušná žena takhle nedrhne kukuřici, a když, tak ne s tím velkým smíchem a planoucíma očima jako já, že kdyby tohle viděl nějaký cizí mužský, že by v tom klasu drhnutém mýma rukama mohl vidět nějaké příznivé znamení pro svoji touhu. Strýc Pepin rozložil na štokrleti ty svoje ševcovské poklady, pak mi vyzul střevíček, a když vyjmenoval všechny součástky, nasadil si znovu cvikr beze skel a řekl slavnostně:

— A protože jste dáma mimořádně inteligentní, tak vám spravím všechny vaše rozbitý botičky, protože já jsem dělal boty pro dvorního dodavatele, které se těšil přízni nejen císařskýho dvora, ale přízni celého světa, kam rozvážel boty. — Na kole, — řekla jsem.

— Prdlačky! — zařval strýc Pepin. — Copak takové dvorní dodavatel je nějaké myškař nebo sběratel kůží? Ten má lodě a vlaky, takovýho kdyby potkal císař na kole.

— Jo císař taky jezdil na kole? — spráskla jsem ruce.

— Ale co to capete jak mladý straky? — křičel strýc.

— Povídám, takovýho dvorního dodavatele kdyby potkal císař na kole, tak mu vezme. — To kolo, — řekla jsem.

— Prdlačky! Ten titul a ze štítu toho vorla! — kuckal se strýc Pepin a chrčel, avšak když se podíval na štokrle, blaženě se usmál, vytáhl kelímek, otevřel jej, přivoněl a dal přivonět i mně a mávl rukou:

— Gratulujte si, švagrová, tak tohle je ševcovská smůla anóbrž obuvnický pop, — řekl strýc Pepin a položil otevřený kelímek na židli.

A skrz zeď bylo slyšet v zasedací síni, jak rachotí židle, tlumený hovor, šoupání podrážek, pak židle utichaly a Francin zahájil zasedání a tichým hlasem přednášel zprávu o hospodaření pivovaru za poslední měsíc.

— Strýcu Jožine, — osmělila jsem se, — takový dvorní dodavatel, ten dodával boty do velkostatků, do dvorů, že ano?

— Prdlačky! — řval strýc Pepin, — co to tady capete jako malý děcko? Copak dvorní dodavatel má co dělat s krávama a obilím? Takové dvorní dodavatel je děsně nervózní, staré Kafka byl tak nervózní, že když si jeho holčička každó chvíli rozbila hlavu o rohy nábytku, tak staré Kafka, dvorní dodavatel, vzal z dílny celé koš vycpávek na ramena a těma vycpávkama obložil každé roh nábytku, no a že byl nervózní, tak otevřel tak prudce dveře, že tu svoji dcerušku těma dveřma omráčil, a Látal mu poradil, ať dá jen jednu vycpávku na čelo svý dcerušky. — Látal, strýcu Jožine, to byl Francinův bratranec?

— řekla jsem.

— Hovno! — zakřičel strýc Pepin, — Látal byl učitel!

Loni se zřítil z prvního poschodí, když vykládal, co to je čas rovnoměrné. a že to je, jako když vlak jede jede jede jede jede jede. a Látal sekal oběma rukáma a jako vlak poskakoval k votevřenýmu volenu, a z teho volena vypadl a celá třída se radostně nahrnula k volenu, jistě si pan učitel zpřelámal nohy v tulipánech, ale Látal už tam nebyl, obešel to dvorem a po schodech nahoru a zase, vlak jede jede jede jede. a tak zase vstoupil do třídy za zády žáků, kteří se vykláněli z volena. A v zasedací síni skrz zeď bylo slyšet hlas předsedy, pana doktora Gruntoráda:

— Pane správče, kdo to tam tak nelidsky řve? — Prosím, můj bratr přijel na návštěvu, — řekl Francin.

— Tak pane správče, jděte a vyřiďte panu bratrovi, ať se mírní! Že tenhleten pivovar je náš! — Ten Látal měl za ženu Mercinu, vaši sestřenici, že, strýcu Jožine? — řekla jsem něžně.

— Ale kdepak! Mercinu si vzal stréc Vaňura, ten kuchař, jak jezdil balkáncukem, ten bydlel tady v Čechách, někde v Mnichově Hradišti, a že ten balkáncuk projížděl Mnichovým Hradištěm jednó týdně, tak Mercina v půl jedenáctý dopoledne pustila psa, ten šel na nádraží, stréc Vaňura se vyklonil z balkáncuku a pustil veliké balík kostí a ten pes to vzal dom, ale letos, jak Vaňura pustil ty kosti, tak ten balík porazil přednostu stanice a Vaňura musel platit za znečištění uniformy! — křičel strýc Pepin.

A znovu vzal můj střevíc a nasadil si ten cvikr beze skel a radostně vyřvával:

— Co máte z takovéch hlópostí, já vám ještě jednó vysvětlím všechno, a pak vám to dám do rucí a sama to zkusíte! Tak tohle je parisr šnit, a tohle na botičce je nárt neboli gelenk, anóbrž ohbí. Tohleto je ale podešev, anóbrž podrážky, a tohle zase je podpatek neboli absac. Pamatujte, švagrová, že kdo chce být obuvníkem neboli ševcem, tak musí mít výuční list, a takové list je to samý, jako když máte maturitu neboli doktorát. Dvorní dodavatel Weinlich.

— Ulrich? — nastavila jsem dlaní ucho.

— Weinlich! — řval strýc, — wein jako víno, tak jeden blbec zbacal boty a donesl je temu dvornímu dodavateli Weinlichovi a ten dodavatel povídá: Dyk vy jeden člověče, vy jste ty boty zkazil, co já teďka s tím?