Bohumil Hrabal: Postřižiny

— Rukulíbám, — pozdravili členové správní rady.

— Dobrý den, pánové, máme dneska krásné počasí, co? — řekla jsem a Francin se začervenal až do kořínků vlasů.

— Kam ti, Francine, zapadla ta svíčka? — povídám.

A sehnula jsem se, Francin poklekl a hledal svíčku pod sajdkárou, položila jsem kapesníček na dlažbu, poklekla a vlasy se mi svezly, pan de Giorgi, kominický mistr, vzal něžně moje vlasy a přehodil si je přes loket, jako kostelník kněžské roucho, Francin klečel a upíral oči pod modrý stín přívěsného vozíku a já jsem viděla, že moje přítomnost jej vyvedla tak z konceptu, že hledá jen proto, aby se vzpamatoval, to když jsme měli svatbu, tak zrovna takhle to dopadlo, když mi navlíkal prstýnek, tak se mu chvěly prsty, že snubní prsten mu vypadl a zakuláčel se kamsi tak, že nejdřív Francin a pak svědkové a potom svatebčané, nejdřív v předklonu, pak po čtyřech, dokonce i kněz lezli po čtyřech chrámem, až ministrant pod kazatelnou našel ten snubní prsten, kulatý snubní prstýnek zakuláčený na opačnou stranu, než hledala po čtyřech celá svatba. A já jsem se tenkrát smála, stála jsem a smála se.

— Támhle něco je u kanálku, — řekl chlapec a hnal dál obruč hlavní třídou.

A u kanálu ležela svíčka, Francin ji vzal do prstů, a když ji chtěl zašroubovat do motoru, třásly se mu ruce tak, že svíčka jektala v závitech. A otevřely se dveře Gandu a vyšel pan Bernádek, kovářský mistr, ten, který na posezení vypil štěně plzeňského, a přinesl sklenici piva.

— Milostivá paní, neurazte se, napijte se vode mě! — Na vaše zdraví, pane mistře! Vnořila jsem nosík do pěny, zvedla ruku jakoby k přísaze a zvolna a s chutí jsem pila ten sladce hořký nápoj, a když jsem dopila, utřela jsem si ukazováčkem rty a řekla:

— Pivo našeho pivovaru ale je taky tak dobré. Pan Bernádek se mi poklonil:

— Avšak plzeňský pivo, milostivá paní, má přesnější barvu vašich vlasů, dovolte. — zabreptal kovářský mistr, — dovolte mi, abych na vaši počest šel dál popíjet ty vaše zlaté vlasy. Uklonil se a odcházel, stodvacetikilová persona, které kalhoty dělaly vzadu ohromné faldy, faldy, jako má slon.

Francine, — povídám, — přijdeš k obědu? Utahoval svíčku v hlavě motoru, předstíral soustředěnost. Uklonila jsem se pánům členům správní rady, šlápla do pedálů, hodila za sebe ty moje proudy plzeňského piva a nabírajíc rychlosti jsem úzkou uličkou vyjela na most a krajina přes zábradlí se přede mnou rozevřela jak deštník. Zavoněla řeka a tam v pozadí se tyčil béžový pivovar se sladovnou, měšťanský pivovar společenstva s ručením omezeným.

Na víku krabice síliče svalů bylo napsáno: I vy budete vlastnit tak krásné tělo, mít mohutné svaly a strašlivou sílu! A Francin každé ráno cvičil svaly, které sice měl zrovna tak nádherné jako ten gladiátor na víku těch síličů svalů, avšak Francin viděl sám sebe jako staženého králíčka. Postavila jsem na plotnu hrnec s bramborami, vzala krabici, na které byla fotografie nádherného borce, a hlasitě jsem přečetla:

— I vy budete mít sílu jako tygr, který jednou ranou své tlapy zabije dobytče daleko větší, než je sám. A Francin se zadíval na chodník a síliče svalů mu zvadly v prstech a Francin si hned lehl na otoman jako podťatý a řekl:

— Pepin. — Tak konečně uvidím tvého bratra, konečně uslyším svého švagra, švagříčka! A opřela jsem se o futra oken a tam na chodníku stál člověk, na hlavě oválný klobouček, kárované rajtky zastrčené do zelených tyrolských punčoch, krčil nos a na zádech měl vojenský ruksak.

— Strýcu Jožine, — volala jsem na prahu, — pojďte dál. — A kterápak vy jste? — řekl strýc Pepin.

— No já su vaše švagrová, vítajte pěkně! — Sakra, to mám štěstí, že mám tak čupr švagrovou, ale kde je Francin? — ptal se strýc a dral se do kuchyně a do pokoje.

— A tady, tak co je s tebó? Ty ležíš? Tož sakra, já jsem k vám přijel na návštěvu, nebudu tady dýl než čtrnáct dní, — hovořil strýc a jeho hlas duněl a řezal se vzduchemjak prapor, jak vojenský povel, a Francin každým slovem byl elektrizován, vyskakoval a namotával na sebe deku.

— Nechajó tě všichni pozdravovat, akorát Bóchalena, ta už má po smrti, nějaké tachonýr jí dal do polena prach a baba, jak to dala do šporherto, tak to vybuchlo a lísklo to babu po čuni a zatřepala se a bylo po ní. — Bóchalena? — spráskla jsem rukama, — to byla vaše sestra?

— Ale jaká sestra? To byla kmotřenka, to byla baba, která celé den práskala jabka a bochte a třicet let říkala:

Děti, já brzy homřo, nic se mi nesce dělat, jen bech spala. a já j su taky nějaké maróda, — řekl strýc a rozvázal provázky tlumoku a vysypal na podlahu ševcovské náčiní, a Francin, když uslyšel ten rachot, tak si přiložil dlaně na obličej a naříkal, jako by mu strýc nasypal to obuvnické nářadí do mozku.

— Strýcu Jožine, — řekla jsem a přistrčila pekáč, vemte si tady buchtičku.

A strýc Pepin snědl dvě buchty a prohlásil:

— Jsu nějaké marodné. — No né, — padla jsem na kolena a spráskla ruce nad těmi kopyty a kladívky a knejpy a dalším ševcovským nářadím.

— Pozor! — polekal se strýc, — ať mi to těma vašema vlasama neumažete, ale Francine, farář Zbořil si tak těžce zlomil nohu v kyčli, že bude lazar do smrti.

Stréc Zavičák spravovál střechu na kostelní věži a smekla se s ním lavka a stréc letěl dolů, ale chytil se za ručičku hodin, a tak se držel rukama ručičky teho orloje, ale ručička povolila, ze čtvrt na dvanáct ta ručička klesla na půl dvanáctý a stréc, jak se shrkl, tak mu ruce vyjely z tý ručičky a stréc padl dolů, ale tam stojijó lípy a stréc padl do koruny jedné té lípy a farář Zbořil, jak se na to díval, tak sepnul ruce a viděl, jak z větve na větev padá stréc Zavičák a pak padl na záda, a farář Zbořil hned běžel mu gratulovat, ale přehlídl schod a padl a zlomil si nohu, a tak staré Zavičák musel nakládat faráře Zbořila a už ho vezli do prostijovské nemocnice. Vzala jsem dřevěné kopýtko na dámskou botku a pohladila je.

— To jsou krásný věci, viď, Francine? — řekla jsem, ale Francin zanaříkal, jako bych mu ukazovala potkana nebo žábu.

— Je to krása, a jaká, — pravil strýc a vytáhl cvikr, nasadil si jej na nos, a ten cvikr neměl skla a Francin, když uviděl ten cvikr beze skel na nose svého bratra, zakňučel, skoro zaplakal a obrátil se ke zdi a pak sebou házel a péra kanape sténala jako Francin.

— A co dělá stréček na Jezerech? — zeptala jsem se.

Strýc mávl rukou s despektem a vzal Francina za raméno a natočil si ho a velikým hlasem mu s nadšením líčil:

— Tak stréc Metud na Jezerech začal být takové divné, a tak četl v novinách: Nudíte se? Kupte si medvídka mývala. A že stréc Metud neměl děti, tak si napsal na ten inzerát a za týden přišel ten medvídek mýval v bedýnce. No bylo to něco! Jako dítě, s každým se kamarádil, ale akorát že co viděl, tak všecko uméval, a tak strécovi Metudovi umyl budíka a troje hodinky tak, že už je nikdo nedá dohromady. Pak umyl jednó všecko koření. A pak zase, když stréc Metud rozmontoval bicykl, tak medvídek mýval mu to chodil umévat do potoka a sousedé chodili a říkali: Strýcu Metku, nepotřebujete takové krám? Našli jsme to v potoce! a jak už přinesli několik sóčástí, tak Metud se jde podívat, a medvídek mýval mu roznosil skoro celé bicykl. Ty buchty jsó ale dobrý. A ten medvídek chodil na záchod jedině na almaru, tak celý stavení smrdělo tím záchodem, nakonec všecko museli před medvídkem zamykat, a dokonce museli si i šeptat. Ty buchty jsó dobrý, škoda že jsem tak maróda. Ale medvídek dával pozor, kam si dávají klíč, a odemkl si, co před ním kde schovali. Ale nejhorší, že ten medvídek večer dával bacha, a jak stréc Metud dal tetičce hubičku, tak medvídek se sápal a chtěl taky, a tak stréc Metud musel chodit s tetičkó Rozáró na rande do lesa, jako zasvobodna, a ještě pořád se otáčeli, jestli medvídek nestojí za nima. A tak se tedy nenudili, až jednó jeli na dva dny a medvídek se tak nudil o tom svatým Duchu, že rozházel ty veliký kachlový kamna v pokoji a doprasil tak nábytek a peřiny a prádlo v kostnu, že stréc Metud sedl a napsal do Moravské orlice inzerát: Nudíte se? Kupte si mývala!