Bohumil Hrabal: Postřižiny

Tady strýc Pepin, když nemohl ševcovat, tady si našel klacek a chodil s ním podle humen a cvičil parádní marše, souboje na bodáky. Aby tolik nekřičel, prosil mne Francin, abych na strýce dohlédla.

— To je dobře, švagrová, že jdete, — řekl Pepin, von je Francin nějaké chabrus na nervy, nervóza, podle spisku páně Batisty by si měl omévat přirození vlažnó vodó anebo se pohybovat na zdravým vzduchu.

Ale když už jste tady, tak budeme držet školu anóbrž šulbildunk, protože já jsem měl samý jedničky, pochvalná vyznamenání, ne jako jeden blbec, Hanák, které při přehlídce vystópil a povídá plukovníkovi von Wuchererovi: — Pantáto, tady máte ty vaše tule a tanóny a já jdu dom, já vojákem nebodo., a plukovník řval na šarže:

— Co to tady máte za choleru?

— Pepinka, — řekla jsem.

— Hovno! — zařval strýc Pepin, — mě dávali všem za vzor, a copak mě plukovník Wucherer znal? Copak si může pamatovat tisíce chlapů? To jednó jel za slečnama a dva vojáci, blbci, zastavili ten kočár, aby se svezli, a teď viděli, že v kočáře je rozvalené von Wucherer, a vojáci salutovali, a von Wucherer povídá vlídně: Tak kampak, vojáčci, jedete? A voni: Jedeme na dovolenó. A von Wucherer povídá: Kdo jede na dovolenó, musí mít urlaubšajn, kdepak ho máte? A vojáci se šacovali a von Wucherer povídá jednemu: Jakpak se jmenujete? a ten voják řekl: Šimsa! A von Wucherer se zeptal toho druhýho vojáka: A jakpak se j menujete vy?

A ten druhé povídá: Řimsa! A ten voják, které řekl, že se jmenuje Šimsa, začal utíkat do polí, a tak von Wucherer zavelel Řimso, sofort přivést teho Šimsu! Jenže ten Řimsa utekl s tím Šimsó a plukovník von Wucherer obrátil kočár a hnal hřebce nazpátek do kasáren a hned se ptal, u kterého cuku je ten Šimsa a Řimsa? A v listinách nebyl ani Řimsa ani Šimsa, tak plukovník von Wucherer, které říkal, že má paměť jako fotografické aparát, dal v kasárnách nástup a chodil od jedneho vojáka ke druhému, bral ho za bradu a díval se mu zblízka do očí, jako by mu chtěl dát hubičku, tak dva dny, ale nepoznal ani teho, které se představil Řimsa, ani teho, které si říkal Šimsa, tak copak takové plukovník může si pamatovat krásné obličej vojáka Pepinka? — Pssst, — řekla jsem, — odpoledne bude zasedat správní rada.

— To je pravda, — řekl strýc tichounce, — ale teďka vás tedy naučím, kolik sóčástí má kvér, — a strýc vzal klacek, se kterým cvičil, vzal jej tak opatrně a znalecky, jako by to byla skutečná vojenská puška, ukazoval na ni a postupně vyjmenovával všechny součásti a zakončil, — tak tohleto je kolbenšuh neboli botka, a tohleto je takzvaný myndunk anóbrž ústí. — Nad Labem, — řekla jsem.

— Hovno! Co to capete jak mladý straky? Ústí je město, ale tohle je myndunk neboli ústí, no tohleto kdybyste tak řekla zupákovi Brčulovi, tak by vámjednu pleštil a zatřepala byste se jako králík! A přes ovocný sad bylo slyšet zlostné zavírání oken v kanceláři a z účtárny vyběhl Francin v bílé košili, viděla jsem ho, jak běží vysokou trávou, jak se uhýbá větvím stromů, byl to krásný pohled na běžícího muže, jak přes překážky vyskakoval napřaženou nohou, aby dopadl do trávy, tu druhou nad trávou skoro ve vodorovné poloze, a opakoval střídavě nohama celý ten krásný, nad vrcholky trav se přesunující pohyb. Když doběhl, viděla jsem, že v prstech svírá redis pero číslo tři.

— Vy dva huláni, co tady zas vyvádíte? — Hrajeme si na vojnu, — řekla jsem.

— Hrajte si, na co chcete, ale potichu, slečna účetní rozlila celou láhev inkoustu! — křičel potichu Francin.

— Tak kde si máme hrát? — povídám.

— Kde chcete, vylezte si třeba na komín, jen ať vás není slyšet. celej žurnál polila inkoustem! — volal Francin, rukávy bílé košile měl v loktech nadkasané gumičkami, teď se obrátil a už neběžel, brouzdal se vysokou trávou, dívala jsem se za ním, a on se otočil, dala j sem polibek do dlaně a vyfoukla to políbení jako peříčko za ním.

— Na komín? — divil se Pepin.

— Na komín, — řekla jsem.

A Francin zmizel za větvemi, jeho bílá košile teď vešla do kanceláře.

— Tak tedy: Direkción! — zvolal strýc Pepin a vystoupil na první kramli, pak se rozmyslel, seskočil a řekl:

— Až po vás. A to, o čemjsem od prvního dne v pivovaře snívala, abych našla sílu a vylezla na pivovarský komín, to se tyčilo a stoupalo přede mnou, zaklonila jsem hlavu a chytila se první kramle, perspektiva ubíhala vzhůru stále se zmenšujícími a zmenšujícími kramlemi, ten šedesátimetrový komín v tom zkrácení pohledu se podobal těžkému napřaženému dělu, to, co mne lákalo, byl vlající zelený trikot, který někdo přivázal k hromosvodu, a ten zelený trikot, zatímco dole byl vánek, ten zelený trikot vlál a až do otevřeného okna jsem slyšela, jak ten zelený trikot vydává zvuk rachotícího plechu, a já jsem se chytila první kramle, uvolnila jsem ruku a rozvázala zelenou mašličku, která mi poutala vlasy, a rychle jsem ručkovala, nohy jak spřažené nápravy dostaly ten samý rytmus, v polovičce komína jsem ucítila první nápor proudícího vzduchu, vlasy se mi vzduly, skoro mne předběhly, celá jsem se najednou ocitla v mých rozpuštěných vlasech, které jak hudba kolem mne se rozprostřely, několikrát se moje vlasy položily na kramli, musela jsem dávat pozor a zpomalit práci nohou, protože jsem si šlapala do vlastních vlasů, ach, kdyby tady byl Boďa, ten by mi přidržel ty moje vlasy, proměnil by se v anděla a tak v letu by dával pozor, aby se mi nedostaly vlasy do drátů a řetězu, tak nějak se podobalo to moje stoupání na komín jízdě na bicyklu, počkala jsem chvíli, vítr jako by si umínil, že vychutná moje vlasy, zvedl a přehrnul mi je tak, že jsem měla dojem, že visím za vlasy na uzel přivázaná několik kramlí nade mnou, pak vítr naráz ustal, vlasy se rozvázaly a zvolna, jako uvolněné zlaté ručičky na kostelních hodinách, padaly ty moje vlasy, jako by mi z hlavy rozevřel a teď zvolna zavíral chvost zlatý páv. A já toho využila a rychle ručkovala, pohyb nohou uváděla v soulad s prací rukou, až jsem položila celou ruku na obrubník komínu, chvíli oddychovala jako závodní plavkyně, když doplave závod v bazénu, a pak jako z vody jsem se vytáhla oběma rukama, přehodila nohu na obrubník, zachytila se hromosvodu a vytáhla zvolna, jak ze sirupu, druhou nohu, stáhla za sebou vlasy, posadila se a vlasy si přehodila přes klín. A najednou se zvedl vítr a vlasy mi vyklouzly z dlaně, a ty moje zlaté vlasy vlály zrovna tak jako loni před prvnímjarním dnem, plápolaly ty vlasy jak chaluhy v mělkém a bystrém potoce, držela jsem se jednou rukou hromosvodu a měla jsem dojem, že jsem bohyně lovu Diana s kopím, tváře mi hořely nadšením a cítila jsem, že kdybych neudělala v tomto městečku než to, že jsem vylezla na tenhle komín, že by toho nebylo moc, ale mohla bych z toho žít kolik let, možná i celý život. A naklonila jsem se a z hlubiny jsem viděla, jak strýc Pepin je tak malinký, jen andělíček s hlavou a rukama, podivila jsem se, že jsem až doteďka měla dojem, že strýc Pepin má husté kučeravé vlasy, ale teď jsem viděla, jak ke mně stoupá plešatá hlava s řídkým věncem vlasů, teď ta hlava se položila na samý obrubník, zpod sebe vytáhla druhou dlaň a zachytila se obrubně, podíval se na mě a jeho obličej taky zářil štěstím. Vytáhl se na komín, a jako by ani nevěděl, jednu ruku založil do pasu a druhou si stínil oči.

— Sakra, švagrová, — řekl s obdivem, — tady by bylo pěkný beobachtungštele neboli pozorovatelna.