Bohumil Hrabal - Postřižiny

— Strýcu Jožine, — zatřásla jsem strýci nohou a strýc se posadil, mnul si oči, pak polekaně vyskočil a zachytil se hromosvodu. Pan de Giorgi se vyhoupl na obrubník, oddychoval, sundal si helmu a vytíral si kapesníkem pot.

— Jménem zákona, — řekl, — milostivá, slezte dolů. A váš pan švagr taky.

— Pane de Giorgi, nemáte závrať? — povídám.

— Povídám, jménem zákona, slezte dolů, — opakoval pan de Giorgi.

— Povídám, pane de Giorgi, první? — povídám.

— Ne, — řekl pan de Giorgi a podíval se do útrob komína, — z cvičných důvodů polezu vnitřkem komínu, — dodal. Držela jsem se hromosvodu, nohu položila na kramli, otočila jsem se a vlasy mi vzplály, zase ten průvan, z hlubiny mi vzedmul vlasy, rozevřely se naposled, jako by to věděly, naposledy zaplála nad pivovarským komínem ta moje zlatá hříva, zase jsem požehnala, svými vlasy jako obrovskou zlatou monstrancí všem těm, kteří se na mne tu chvíli dívali, i sám pan de Giorgi byl dojat tím, co viděl.

— Jsme svědky mimořádné události, milostivá, škoda že nemůžou být dámy u hasičů, — řekl a vzal trumpetku, takovou malinkou trumpetku, která se podobala konduktérským kleštím, zatroubil na ni, ale to troubení bylo tak teskné, jako když zabečí svázané kůzle na jateční bryčce, pak mi políbil ruku a já jsem sestupovala, rychle jsem ubíhala dolů, abych předběhla svoje vlasy, které hrozily, že si na ně šlápnu a zafickám se do nich a zřítím se do hlubiny. A najednou jsem viděla kolem sebe vrcholky stromů, pak jako bych sestupovala do větví a z větví jsem položila botičku na pevnou zem.

— Bylo to překrásné, — řekl s nadšením pan doktor Gruntorád, — ale zasloužila byste pětadvacet.

— Na holou, — řekla jsem.

— Co jste tam, sakra, dělala? — optal se pan doktor.

— Jak jste řekl, bylo to překrásné, a že to bylo překrásné, tak to bylo i nebezpečné, a že to bylo nebezpečné, tak to bylo to pravé, to moje. — řekla jsem a Francin stál bledý, hlavu na prsou, v redingotu, bílých manžetách a kaučukovém límci a kravatě ve tvaru kapustového lupenu.

A strojníci otevřeli veliká dvířka komína, vysypaly se saze, a ta černá třpytivá sluj byla tak veliká jako besídka. Strýc Pepin seskočil z poslední kramle a řekl:

— Zase rakouské voják slavně zvítězil, pravda? Ale všichni se dívali do černé komůrky v základech komínu.

— U kterého pluku jste sloužil? Kdo byl inhaber vašeho pluku?

— optal se pan doktor Gruntorád.

— Freiherr von Wucherer — zasalutoval strýc Pepin.

— Rut, — zvolal pan doktor a dodal, — pane správče, co umí váš bratr? — Je vyučen obuvníkem a pracoval tři roky v pivovaře, — pravil Francin.

— Tak pane správče, vašeho pana bratra přijmout, ubytovat ve sladovní šalandě. Nejlepší na řev je práce, — řekl pan doktor Gruntorád.

A v černé sluji se objevila bílá nohavice, skoro až u stropu toho sazemi obrostlého altánu, hmatala po kramli, ale kramle tam asi nebyla, tak nohavice tam šlapala, jako by pan de Giorgi jel na bicyklu. A zástupce velitele hasičů dal povel a hasiči vběhli se záchrannou plachtou do komína, roztáhli plachtu a zástupce hasičů volal do sazí vzhůru:

— Veliteli, pusťte se! jsme tady! se záchrannou plachtou! A pan de Giorgi se pustil kramlí, nejdřív se vyvalily z komína mour a saze, vyvalily se před komín, něžné a kadeřavé krtinky sazí, a ozvalo se kašlání a vyběhli už docela černí hasiči a v záchranné plachtě vynesli cosi, jako by chytili velikou štiku nebo sumce, a položili plachtu na zem a z mouru a prachu se vztyčil úplně černý pan de Giorgi, smál se, bílé vrásky smíchu mu napraskaly po černém obličeji, pan de Giorgi vytáhl trumpetku a zatroubil na ni a prohlásil:

— Tím považujeme záchranné práce za skončené. A vyšel z hromady mouru a nastavoval obě ruce a vynucoval si gratulace a procházel se sebevědomý a radostně prkenný a já jsem viděla, že pan de Giorgi bude z tohoto sestupu vnitřkem komínu žít ne pár let, ale celý svůj zbývající život.

Na rohu sladovny byl vždycky takový průvan, takový vítr, že jsem musela jít skoro v předklonu nebo se obrátit a lehnout si do vichru jako do houpací židle.

Vlasy mi to vichření vsrkávalo jak lačný kuřák cigaretový dým.

Sotva jsem se protlačila tím vzdušným úskalím, u dveří sladovny bylo ale zase takové zátiší, že jsem padla na kolena nebo na záda. A přesto jsem se vždycky těšívala na ten vzdušný souboj, ve kterémjsem se musela servat o ručníky. To jednou mi vítr vyrval froté osušku, stačila jsemjen po ní vztáhnout ruku a průvan, mající smysl pro žert, mi s tou osuškou ucukl, vztáhla jsem znovu ruku, když osuška užuž se dotýkala mých vlasů, ale vichr poskočil s tím velikým ručníkem skotačivě zas o kus dál, a když se osuška znovu snesla, skočila jsem po ní, ale vichr ji s táhlým smíchem unášel vzhůru, jak drak na podzimním nebi stoupal ten froté ručník, bílý cikcak tančící a do rytmu větru se pohybující ručník, a mizel ve tmách nad sladovnou. A přeci to bylo krásné, nechat se znovu vzít od vichru do úst, jak fefermincový bonbón se nechat provonět tou větrnou koupelí. Když jsem pak nahmatala kliku, průvan z druhé strany dveří celým tělem se opíral do dveří tak, že také já jsem musela celým tělem nalehnout na ty dveře, avšak průvan, který měl smysl pro humor, najednou ustal a vpadla jsem do tmavé chodby na koleno, jednou jsem packala a porazila jsem sladovníka, který upadl, avšak v pádu pořád držel hořící lampu tak šikovně, že ji nerozbil. Pak, s napřaženou dlaní jako proti bouři, nahmatala jsem kliku od strojovny, vůně oleje a konopí mne teple pohltila jak koupel, zavřela jsem dveře, nahmatala klíč a zamkla. Pak jsem rozsvítila svíčku. Obrovské rozváděcí kolo črtalo v sypkém přítmí stříbrnou kružnici, napjatá rozváděcí lana se leskla a třpytila olejem. Dynama a motory se podobaly tlustým africkým zvířatům, mazničky s olejem ptáčkům, zobajícím těm hrochům hmyz. Zvolna jsem se vysvlékla, přitom otáčela kohoutky s horkou vodou, která tekla z ohromného kotle do přeříznutého stohektolitrového sudu. Vysvlékla jsem se a naslouchala, jak průvan sviští patry sladovny až nahoru na valečka a tam tříská okenicemi.

A vstupuji do té veliké dřevěné vany, voda je vždycky horká, že musím otočit kohoutky se studenou vodou, sedím na bobku a horkost vody tak bolí, že jektám zuby, až když se studená voda smísí s vřelou, zvolna uléhám, celá se natahuji, ležím v tom přeříznutém sudě jako střelka v krabici kompasu, dívám se nad sebe do trámoví, kam mizí bílý kotel, a sním, začínám snít, v horké vodě se zvolna rozplývám, jak mýdlový prášek vznáším se v horké vodě, uvolňují se všechny údy, rozvazuji všechny ubrusy a prostěradla, do kterých je svázán můj minulý život, otvírám všechny košíky a kufry a skříňky, ve kterých jsou obrazy, které se staly dávno, ale které jsou ochotny mne kdykoliv navštívit, krásné, avšak nebarevné obrazy, které teprve v téhle koupeli se dotahují a barevně zpřesňují. Je to můj biograf, který si předvádím na plátno svých zavřených očí, film, jehož scénář a režii natočil můj život, film, ve kterém hlavní úlohu hraji já, já, která jsem dorazila až sem, do dřevěné vany, ve které ležím.

Jsem malé děvčátko se slaměnými copánky, hraji si uprostřed cesty s kaménky, sedím se zkříženýma nohama a rozhazuji znovu čtyři kaménky, abych z nich vzala jeden a vyhodila jej a shrábla ty tři zbylé a ještě stačila chytit padající kamínek první, blížící se hřmění, padám na záda v tom okamžiku, kdy jsem rozhodila ty čtyři oblázky, nebe se zatmí a nade mnou se vznášejí hrozné tlamy a přazky a opratě, přeskakují mne kopyta, na kterých se třpytí podkovy, zavírám oči, sype se na mne zaschlé bláto, hřmění se přenáší dál, zvedám se a vidím řinčící vůz tažený splašenými koňmi, vidím modré nebe a z něho se nade mnou vyklání hlava ustaraného tatínka. Jsem malé děvčátko, které si hraje na polní pěšině s kaménky, tatínek mne odvedli vždycky raději za stavení, aby se mi nic nestalo, vidím, jak od lesa běží dva vojáci, vidím, že běží luční cestičkou, na které si hraji, ti vojáci běží jako dva splašení, lehám si na záda, aby mne nezajeli, vidím, jak ti vojáci vyskakují, vidím nad sebou podrážky plné cvočků, stín vojáků přehřměl přese mne a dupot vojenských bot duněl a vzdaloval se luční pěšinou. Posadila jsem se a vidím, jak vojáci běží k potoku, zastavují se, tam místo lávky je na řetězech přivázaný trám, vojáci zdvíhají ruce jako křídla ti dva andělé strážní, které mám nad postýlkou, a přebíhají na druhou stranu a běží dál, v ohbí naposledy jsem viděla jejich zdvíhající se lesklé cvočky, teď mizí v lesní zátočině. Už dávno vojáci zmizeli, ale já pořád na ně myslím. Vidím teď sama sebe, batolím se k potoku, kladu botičku na kládu, vidím vodu proudící potokem, zvedám ruce a běžím po kládě, ale uprostřed mi kláda ujíždí a padám do potoka, šlapala jsem v hlubině jako maminka na šicím stroji, ale nemohla jsem se opřít o dno, nejdřív jsem pila vodu, ale pak už jsem se asi napila vody dost, aby to stačilo na utopení, jen jsem viděla, jak moje vlásky se rozpustily a vlály dnem potoka a splývaly se zelenými chaluhami a vodními květinami bez květů, hrozně se mi chtělo spát, nemohla jsem zavřít oči, všechno bylo plné světla a nebe nade mnou jako bych viděla přes silné brýle. a pak se próbouzím, vidím, že být utopenou je krásné, jako bych byla doma, ležela jsem v nebi v postýlce zrovna takové, jako jsme měli doma, viděla jsem, že ruce mám na peřině, která má zrovna tak pomněnky natištěné jako peřiny, které má maminka, a proti mně visí obrázek anděla strážného, zrovna takový, jako je u nás, a pak přišla maminka a řekla: