Bohumil Hrabal - Postřižiny

A bednáři už skončili svačinu, bednářský mistr stál jak pastýř mezi ovcemi, kolem sebe stovky sudů, nakláněl se nad jedním, zkoumavým okem se díval, pak se narovnal a z útrob sudu vytáhl na stočeném drátě hořící svíci, a zase se naklonil nad dalším sudem a spustil do jeho vnitřku svíci a pečlivým okem prohlížel, zda sud může být naplněn pivem anebo zda musí být požahován, to jest vysmolen, strýc Pepin stál u velikánských kamen a přikládal do nich antracit a koks, rozpaloval smůlu, ta kamna už temně duněla a z krátkého zahnutého komína frčel červený, modrými okraji vroubkovaný oheň, plameny zdobené sršící zelenou korunkou, jako je plamen na letlampě, kterou se rozmrazují zamrzlá kolena nebo se spaluje stará barva.

Kočí nakládali do vozů mokré sudy piva, vynášeli bečky s ledem. Pan podstarší mi podal máz oranžového piva, máz plný krůpějí sražené páry. A já jsem věděla, že mne pan podstarší nemá rád a že by mi dal ne jeden, ale pět mázů piva, a víc, jen kdybych je pila a vypila a dělníci viděli, jak na opilství náchylnou má pan správce ženu, ale já jsem byla mladá, a tím jsem byla nade vším, ať jsem dělala, co jsem dělala, vždycky jsem se ptala napřed jen sebe, a vždycky jsem si přikývla, a to moje vnitřní přikývnutí, ten pokyn mého učitele, který byl tady někde u srdce ve mně, to přitakání mi ihned přešlo do krve a moje ruka se natáhla a s chutí jsem se napila, s takovou chutí, že kočí přestali sedlat sudy a dívali se na mne. Tak jsem stála u rampy, stranou koní, Ede a Kare jako by se dorozumívali se mnou, jejich hříva a mohutné ocasy měly taky barvu zlatého piva. A starý Řepa uprostřed pivovarského dvora teď vytáhl hřídel, znalecky se podíval na obsah praženého sladu a přikývl si, zatáhl za kliku a na mechanismu vysunul tu černou kouli mimo řeřavé uhlí, odjistil kladívkem opatrně závěr a zatočil klikou a horký, pražený slad se sypal do černého síta a vůně sladu se rozprskla, jistě teď už je na náměstí a chodci se otáčejí směrem k pivovaru, kde uprostřed starý sladovník spokojeně mručí a černým dřevěným pohrabáčem se probírá praženým sladem.

A strýc Pepin stál u požahovacích kamen a usmíval se na mne, měl koženou zástěru, pec za ním temně duněla a rozpálená hrozila, že vyletí do vzduchu jako nějaká fantastická raketa z Verneova románu. Ten plamen, který sršel za strýcem Pepinem, byl tak hrozně krásný, že jsem se rozhlížela, ale nikdo se nepodivil té parádě. A bednářský mistr přišel a na líze začal spouštět sudy strýci Pepinovi k nohám, a strýc Pepin každý sud vzal, nadhodil si jej na koleno a narazil na jehlu, smáčkl nožní páku a do sudu vstříkla vařící smůla, a strýc Pepin zvedl sud a ve volném pádu jej pustil a sud se zvolna kuláčel a z plnicího otvoru vytékal modrounký dým a obtáčel sud modravou mašlí, jako rabín když si omotává řemínky, a když se sud dole zastavil, bednářský pomocník jej vzal, nebo kopancem mu dal směr, a sud se posadil na zvolna se otáčející hřídele vykulovačky, jeden sud vedle druhého, všechny sudy se teď otáčely a modroučký dýmje obtáčel jak obroučka pérující kolem hlavy svatých mužů.

Dívala jsem se, a jako vždycky, když se dívám na práci s ohněm, dostala jsem žízeň, jazyk se mi lepil na patro a místo slin jsem měla v ústech jen takové cigaretové papírky, zdvihla jsem máz a polekala jsem se, máz mi skoro vystřelil vzhůru, myslela jsem, že ještě bude těžký pivem, ale byl tak lehounký, protože pivo už jsem vypila, pan podstarší podřepl a vzal ode mne máz a zasmál se a vešel do spilky, já jsem věděla, že mi natočí pivo na jeden zátah, takovou hladinku mi udělá, možná že mi do půlky plecháče natočí ležák a dotočí to potom černým granátem, takové říznuté pivo je něco, co vyvolává pochvalné mručení celého těla, belgičtí valaši metali jak ječmen světlými ocasy a řičeli, kočí vyšel ze spilky, nesl dva plecháče a každému valachovi podal jeden, vzali ten plecháč do zubů, natáhli uzdu a pili, jak pili, tak zvedli šíje až vzhůru, aby do poslední kapky do nich nateklo to pivo, a když dopili, odhodili plecháče a vydali radostné zařehtání a hrabali kopyty a z podkovy se drolily sotva viditelné jiskry, kočí se smál a přikývl mi, přikývla jsem a koně přikývli také, pan podstarší teď podřepl a podal mi z rampy máz, přivoněla jsem k pěně a přikývla, a strýc Pepin začal zpívat:

— Ó vy lípy, óóó vy lííípy!

A bednářský pomocník volal:

— Pane Josef, víte, co to bude za slávu, až budete v Národním divadle zpívat Přemysla?

A strýc Pepin přikyvoval, sedlal sudy na nastřikovač vařící smůly a slzy mu kapaly na zástěru a bednářský pomocník pokračoval:

— Za to vám ručím, až bude ta premiéra, tak jen z tohohle pivovaru pojede celej autobus do Prahy, jen se musíte dál školit, teďky vám místo čtvrtněte budeme dávat na prsa prázdnou půlku.

— Třeba hektolitr, třeba tuplák, jen když to dotáhnu tam, kam Carusa a Mařáček, — křičel strýc Pepin.

— Je to mutra, — řekla jsem už do plecháče a pak jsem nasála a zvolna, zadržujíc touhu do sebe přelít celý obsah mázu, pomaličku a sladce jsem lokala ten světlý ležák říznutý černým gramátem, tu mutru, jak říkali sladovníci, pila jsem pomaličku a něžně, zrovna tak jako v letní podvečer tam někde za pivovarem, na mezích mezi žity, kdosi sedává a sladce troubí na křídlovku tesknou píseň jen tak pro sebe, se zavřenýma očima a s chvěním a třesem blýskavého nástroje v mosazných rukách, jen tak do večera s hlavou lehce zakloněnou, sám pro sebe si hraje tesklivou píseň.

Bednářský pomocník třásl rukou nad hlavou: A pane Josef, víte, kdo bude v lóži? Váš pan bratr a paní švagrová, pan starosta Jandák, ten co chodí do barů kontrolovat, jestli mají slečny podle předpisu fešný a festovní lejtka, jen škoda, že se té slávy nedočkali vaši páni rodiče, maminka a tatínek! To by bylo radosti! A strýc Pepin se rozplakal, utíral do zástěry slzy a přikyvoval, a bednářský pomocník nelítostně pokračoval:

— A teďky po představení by slečny, pane Josef, po vás házely kytky a novináři by se ptali, kde se ve vás, mistře, vzal ten talent? A co byste, pane Josef, řekl, co?

— Že je to dar boží, — vykřikl strýc Pepin a přiložil obě dlaně na tvář a plakal a sudy na vykulovačce se otáčely a dál každý sud plnicím otvorem vytékal něžnými slinami, které rotací tvořily kolem každého sudu pérující modrounkou obruč, fialové kolo, neónový nákrčník.

Bednářský pomocník pokračoval slavnostně:

— A teďky vy byste ale taky musel novinářům říct, že hlasovou techniku vás naučil rakouskej hejtman von Meldik, ten, kterej zpíval ve vídeňský Opeře zamlada, kterej. A bednářský pomocník nedořekl, strýc zařval a oběma rukama vzhůru třásl:

— Hovno! Trafikanta by císař nevzal do opery, a když, tak na záchod, a ani to ne. No počké, Meldíku, až půjdu kolem tvý trafiky, tak ti dám boxlíka skrz vokýnko! Bednářský pomocník stočil sud, držel jej a dým stoupal bednáři na prsa a obtáčel se kolemjeho tváře, a bednář volal:

— Jenže Meldík řekl, že jak tě uvidí, tak bude mít připravenej pepř, a jak se nakloníš, tak ti foukne pepř do vočí, a pak říkal Meldík.

— Co říkal, co? — řval strýc Pepin.

— Pak Meldík jen vyběhne a bude si moct dělat s tebou, co chce. Že prej tě přikope až sem do pivovaru, odvážil se bednářský pomocník.