Bohumil Hrabal - Postřižiny

— Do re mi fa sol la si do. — a pak zase klesající stupnice:

— Do si la sol fa mi re do, — tak jako odtéká teď voda se zbytky sedlého mýdla, kdosi stoupá z humen vzhůru do šalandy, asi to kráčí ten mladý sladovník umáčený potem a s kruhem pod jedním okem, jako by upadl na dalekohled, kruhem vyraženýmjako poštovním razítkem, jistě to bude on, teď stoupá zvolna s košilí hozenou přes rameno a v jedné ruce nese bachratou lampu jako císař říšské jablko a ve druhé ruce vydrovací lopatu jako říšské žezlo, tak stoupá vzhůru, zastavuje se na odpočívadle a zpívá si tu sladkou píseň… už je ta láska, už je pryč, bejvalo jí malounko, moje zlatá panenko… už není víc, nezbylo už po ní nic… v hluboni u Nymburka zmizela. Rychle jsem se oblékla, uvázala vlasy ručníkem, sfoukla mocným dechem svíci a vyšla jsem do tmy, s dlaní napřaženou, až v zatáčce chodby z hlubiny humen vytékalo mdlé světlo, žlutými čarami potahovalo hrany mokrých schodů, z humen se ozývalo melodické něžné fapkání vydrovacích lopat o vlhkou podlahu, rytmický sykot rozhazovaného ječmene. a zase ta píseň jako mořský příliv. už je ta láska, už je pryč. chvíli jsem stála v přítmí, pak sestoupila pár schodů, teplo vzklíčeného ječmene mne popleskalo po tvářích, dvě bachraté lampy osvětlovaly záhony ječmene, petrolejové lampy na dřevěných třínožkách uprostřed ječných polí, mladý sladovník vysvlečený do půl těla drobnými krůčky cupital, nabíral lopaty ječmene z jedné strany a rozhazoval ten slad na stranu druhou a zanechával za sebou brázdu, jako by ta pracující dřevěná lopata byla lodní kýl, který před sebou rozráží vlny, ale za sebou už zanechává zavírající se hláď, ten mladý krásný sladovník každým krokem rozhodil lopatu zlatého ječmene a každou tou lopatou se jeho záda leskla potem víc a víc. už je ta láska, už je pryč. mužský hlas dál plnil nízkou klenbu humna, klenbu spočívající na čtyřech stromořadích železných černých sloupů. teď se mladý muž vztyčil jako král Ječmínek, jeho kruh pod okem se zatřpytil jako obroučka brýlí, jeho trup byl docela obtažený svítící rtutí potu. a já jsem slyšela dál tu píseň, někdo jiný zpíval tu dumku, někdo, kdo pracoval o několik polí ječmene dál, tam stála na dřevěné třínožce ta druhá bachratá petrolejka. mladý sladovník celou dlaní si utřel obličej a zahodil plnou hrst potu. kráčela jsem dál, nohy se mi podlamovaly, tam vydroval ječmen malinký človíček, vypadal spíš jako žokej na penzi, v monterkách a rádiovce, už dokončil hromadu, teď vzal lopatu, nadhodil ječmen na okraji, a pak zase ty rychlé sladovnické krůčky, skoro utíkal ten člověk a natřásal nadhozený ječmen a lopata za sebou zanechávala přesně zaříznutý obrubník. Když ten malinký sladovník skončil tuhle práci a sklonil se a v rohu jako svůj podpis otiskl zkřížené lopaty, narovnal se a krásně zpíval. bejvalo jí malounko, moje zlatá dívenko. už není víc, nezbylo už po ní nic. Byl to pan Jirout, sladovníček, který když mne potkával, provinile zdravil a pořád se usmíval, Francin o něm říkal, že v mládí byl pan Jirout artistou, kterého o poutích vystřelovali z děla, za víření bubínků ho uvázali živého v modrých atlasových šatičkách, uložili ho do dřevěné lafety, pak impresário přiložil modrounce kouřící doutnák, a když se ozvala ohlušující rána, tak z ústí kanónu vyšlehl plamen a pak v upažení živý pan Jirout, který již dosáhl vrcholu křivky, rozevřel ruce, a padaje do připravené trampolíny, rozhazoval úsměvy a barevné papírové růže a polibky. Když přistál, vyskočil, péroval v trampolíně a ukláněl se a přijímal potlesk o každé pouti, o každém posvícení. Jednou nabili pana Jirouta do kanónú, a když ho vystřelili a pan Jirout dosáhl vrcholu křivky, rozpřáhl ruce a po hlavě padaje zvolna dolů viděl, že už dávno minul trampolínu, že i ten náraz v lafetě byl silnější než kdy jindy, pan Jirout přesto se usmíval a rozdával úsměvy a barevné papírové růže a polibky, aby se pak roztříštil za ploty o hromadu dříví. Když pana Jirouta za rok dali dohromady, už nechtěl rozhazovat polibky a růže, stáhl se z artistického života jako neplatná bankovka, a když se vykřísal docela, pracuje v pivovaře už osm let jako sladovník. už je ta láska, už je pryč, bejvalo jí malounko.

Strýc Pepin pracoval v pivovaře už tři týdny, vzali jej bednáři, a od té doby bylo v pivovaře veselo. Když jsem mohla, vzala jsem kbelíky na mláto a šla jsem přes pivovarský dvůr, pan podstarší se na mne zadíval zkoumavě, zdali má přinést tuplák piva, přikývla jsem, a zatímco jsem nabírala z vozu mláto, bednáři drželi dopolední svačinu, strýc Pepin ležel na zádech a na prsou měl prázdný soudek štěněte, bednářští se mohli potrhat smíchy, kuckali drobečky z mazaných chlebů a strýc Pepin zpíval:

— Do re mi fa sol la si do!

— Do ré mi fa sol la si do! — Bednářský pomocník klečel nad strýcem a:

— Pane Josef, teďky zase tu stupnici nazpátek, tak jak to cvičil Carusa a Mařáček! A strýc Pepin odkašlal a hrozně kvičel:

— Do si la sol fa mi re do. A když se dělníci nasytili tím řevem, bednářský pomocník pravil:

— A teďky, pane Josef, zazpívejte vysoké cé. A bednářští se zvedli, naklonili se nad strýcem Pepinem, který kníkal to vysoké cé, a bednářští křičeli smíchem, lehali si s mazanými chleby na záda, pak se vyhoupli a kuckali drobečky a opírali se o bednárnu a chechtali, aby se smíchem nezadusili.

A uprostřed dvora starý sladovník pan Řepa pražil slad na černé pivo, seděl na židli a otáčel černým bubnem na hřídeli, a pod tím bubnem modrounce a růžově a červeně hořelo dřevěné uhlí a starý sladovník, zasypaný šedinami, otáčel velebně a pravidelně tou sazemi obalenou koulí jako nějaký bůh.z prastarého mýtu zeměkoulí.

A bednářský pomocník se naklonil nad strýcem a řekl:

— A teďky ještě, jako pošlední dechové cvičení, zazpívejte, pane Josef, vysoký cé, ale dovnitř. ale pozor, ať si nenalámete do trenýrek, anóbrž neuděláte do kalhot kytku! A strýc Pepin nadechl, krčil nos a bednářští se nakláněli nad ním a strýc zpíval do sebe to vysoké cé, takový táhlý tón, jaký vydávají vrzající vrátka, zpíval se vším úsilím to vysoké cé, minutu vydržel to zpívání do sebe, a to jej tak vyčerpalo, že rozhodil ruce a oddychoval a sud se mu na prsou zdvíhal, jak v hudební škole leží žáci na koberci na zádech a profesor jim dává na prsa knihy.

A já jsem kráčela s kbelíky mláta kolem otevřených dveří do kotelny, v přítmí tam zářil spodní půlkruh kotle, popelník svítící šafránovou barvou hořícího uhlí na roštu, ozářeným popelníkem padaly červené a fialové hořící uhlíky a zelenomodrá škvára, a hned vedle ve tmě zářil otevřený kotel béžovou barvou a tam dělník stočený jako díťě v lůně matčině vyklepával v té stočené pozici vodní kámen z kotle, dvě žárovky ozařovaly prudce toho do oblouku stočeného dělníka, který pracoval v prachu a ještě si přitom zpíval, obtočen dráty elektrického vedení jako pupeční šňůrou. Vždycky když jsem ze slunce zahlédla ten prudce osvětlený ovál a toho kladívkem kousek po kousku vyklepávajícího dělníka, myslela jsem, že každý, kdo jde kolem, ustrne nad tím obrazem v lunetě, ale nikdo se ani nezastavil, nikdo nepolitoval, a nepolitoval ani sám sebe ten, kdo celých čtrnáct dní jak datel vyklepával v schoulené pozici sanytr, a naopak, ještě si zpíval.