Bohumil Hrabal - Postřižiny

— Cože? Mě, rakouskýho vojáka, kterýho dělali šarží a které ju nevzal, mě, které jsem nosil hejtmanovi šavli? A to se na to podíváme! Já jak přijdu k trafice, tak hned ji celó srazím z mostu do Labe! — křičel strýc a bral sud a nadhodil jej kolenem, a jak jej narazil na stříkací jehlu, plnicí otvor ten nastřikovač minul a strýc Pepin sešlápl nožní páku a já jsem odložila máz, postavila jej na rampu a otřela si ústa, a nejdřív jsem myslela, že mám z toho ležáku řezanéhó černým granátem vidění, bednářský pomocník a mistr a kolemjdoucí strojník a starý Řepa, který otáčel hřídelí s novou dávkou sladu, všichni začali tancovat, tak poskakovali, chytali se za tváře a lískali se do nohou, vypadalo to, jako bý Moravští Slováci cifrovali, ale starý Řepa nemohl od kliky, tak otáčel hřídelí a přitom se chytal za obličej a střídavě třepal rukou a druhou dlaní otáčel černou koulí, bubnem, ve kterém se pražil slad, až teď, zatáhl za kliku a odstavil buben mimo žár žížnivého dřevěného uhlí a tak jako bednářští poskakoval, lískal se do lejtka, jako by tisíce komárů bodalo.

Bednářský pomocník křičel:

— Pane Josef, zarazte tu smůlu!

A strýc Pepin šlapal, ale pořád vedle, až nyní šlápl na nožní páku, a teď jsem to teprve viděla, jak do všech stran z jehly tryskající drobounké krůpěje horké smoly zvadly a všechny ty tenounké jantarové větvičky, po kterých se rozstřikovaly ty kapínky drobné jak jáhly, jak zlatá rýže, jak protivný hmyz, všechny ty proutky naráz klesly do prachu pivovarského dvora a bednáři si odlipávali s tváří a hřbetů rukou a krků zasychající drobty smoly a zlostně se dívali na strýce Pepina, který stál u těch obrovských kamen, ze kterých pořád chrčel a chroptil a ropotal zahnutým komínkem tlustý a krátký oheň. Strýc Pepin štrikoval popálenými prstíky, díval se do země. Bednářský mistr řekl:

— Tak, hoši, a do práce, ať pan Josef může jít brzy za holkama.

Ta móda začala v hotelu Na Knížecí. Vojáci přinesli nějaké přístroje, ředitelé škol shromáždili už v šest hodin ráno školní mládež a přiřadily se všechny korporace, a tak jak postupoval čas, do velikého sálu vcházela fronta zvědavců, vojáci každému občanovi dali na ucho takové sluchátko jako u telefonu a v tom sluchátku se ozvalo škručení a pak se ozvala dechová hudba, která hrála pořád Kolíne, Kolíne, ale ta hudba nebyla ani trochu krásná, jako by ji hráli na dávno obehrané gramofónové desce, avšak ta hudba se hrála v Praze a vzduchem, bez drátu, se navlékala jak nit do ouška sluchátka až v našem městečku. A každý, kdo to uslyšel, vycházel zadním vchodem hotelu a byl naprosto oslněn tím slyšením, tím, že není drát, který by přiváděl tu Kmochovu kolínskou kapelu, a každý tak kráčel podle fronty občanů, fronty, která se táhla přes celé náměstí až na hlavní třídu, až dolů k pekařství pana Svobody, a kdo ještě neslyšel to rádio, tak když viděl, s jakým blaženým a udiveným výrazem vycházejí ti, kterým už byl dopřán ten revoluční vynález, všichni se těšili čím dál víc, jak se blížili v průvodu, který vcházel do hotelu Na Knížecí. Pan Knížek, majitel galantérie, který rád řečnil, hned poručil učednici, aby přinesla štafle, vystoupil na štafle a vysvětloval občanům:

— Lidé dobří, to, co za chvilku uslyšíte, to je vynález, za který bude bojovat naše živnostenská strana, aby do každé domácnosti, do každé rodiny se za rok za dva dostal ten přístroj, za cenu pokud možno levnou, aby každý si doma mohl poslechnout nejen hudbu, ale i zprávy. Já nechci předbíhat, avšak tenhle vynález může udělat, že budeme slyšet zprávy nejen z Prahy, ale možná i z Brna, hudbu možná i z Plzně, a když bych byl neskromný, zprávy a hudbu z Vídně! — volal pan Knížek na štaflích. A kolem těch štaflí jel s károu a se svým pomocníkem pan Zálaba, který rozvážel městem uhlí a dříví, a jak slyšel pana Knížka, musel jeho pomocník zváhnout káru a pan Zálaba vyběhl po špryclích na vrchol káry a hřímal a ukazoval na pana Knížka:

— Vidíte ho, maloměšťáka! Myslí jen na svou kramářskou decimálku! Občané, tamten vynález je schopen nastolit dorozumění nejen mezi městy, ale i mezi národy, my vítáme rádio jako pomocníka celého lidstva! Dorozumění mezi lidmi všech kontinentů, všech ras, všech národů! — volal pan Zálaba a třímal ruku vzhůru a jeho pomocník stál na voji káry, a když na chodníku uviděl odhozeného špačka, neodolal a rozběhl se, aby jej sebral, ale kára se zváhla a pan Zálaba spadl na dláždění, taktak jsem se mu vyhnula.

A hnala jsem bicykl domů, hned jak jsem uslyšela ve sluchátku tu zkrácenou vzdálenost mezi dechovkou v Praze a mým uchem v hotelu Na Knížecí, vysvlékla jsem si sukni, položila ji na stůl, vzala nůžky a v těch místech, kde na sukni jsou kolena, odstřihla jsem látku, tolik toho sukna zbylo, že jsem si řekla, že moje švadlena rni z toho zbytku udělá bolerko, a hned jsem vzala jehlu a zaentlovala jsem sukni a skoro v horečce jsem si ji natáhla a hned jsem vešla do zrcadla a tam jsem to viděla! O deset let mne omladilo to zkracování vzdáleností, otočila jsem se a hned jsem věděla, že podvazky musí být o hodně výš, a teď jsem viděla docela bezpečně, že moje nohy jsou krásné teprve nyní, že ty krásné stíny ve šlachách pod koleny, ty hnědé otisky božího palce budou schopny vyvolat velké překvapení a velké nadšení, ale taky veliké pobouření občanů, a hlavně Francina, který až mne takhle uvidí, zrudne do kořínků vlasů a prohlásí, že slušná žena takhle sukni nenosí. A vyběhla jsem na dvůr a naskočila na bicykl a vyjela jsem od pivovaru ke Křížku, takový příjemný průvan mi ovíval kolena, sahal mi na podvazky, šlapalo se mi mnohem volněji v té ustřihnuté sukni, jen mi vadilo, že jsem musela řídit jednou rukou, tou druhou jsem musela pořád stahovat sukni, která se pohybem vysouvala, ze silnice od Hořátve teď vyjel pan Kropáček na indiánu, pan Kropáček jako vždycky seděl v sajdkáře a řídil motocykl jednou nohou položenou na řídítkách a jednou rukou ovládal plyn na konci řídítek, to jsem se ráda dívala, když nastartoval v pivovaře, jak jen vyjel, už přelezl ze sedadla do sajdkáry, rozhodil nohu jak z vany a tak pohodlně jel domů, tak tedy pan Kropáček, když se zadíval v zatáčce na moje nahá kolena, nevytočil to a sjel do třešňové štěpnice, a já jsem v tom spatřovala dobré znamení a hnala jsem to přes most a zpomalila až u hotelu Na Knížecí, pomalu jsemjela podle té fronty čekající na vynález, o kterém pan řídící Kupka prohlásil:

— Nevím, nevím, ale ten přístroj nepřinese lidem štěstí, — a všichni lidé se přestávali jakoby těšit na to, co je čeká v hotelu Na Knížecí, a soustředili se na moje kolena, na tu moji zkrácenou sukni, všichni se přestali dívat do vchodu hotelu a točili se za mnou, pan řídící Kupka ukázal deštníkem na mne a řekl panu děkanovi:

— Tak tady máte první výsledky! — Ale pan děkan se mi uklonil a řekl:

— Ženské plné koleno je druhé jméno Ducha svatého. — A zastavila jsem před cukrářstvím, než jsem položila botičku na dláždění, stáhla jsem vlasy, aby se mi nedostaly do drátů, opřela bicykl o zeď, a když jsem šla chodníkem, měla jsem dojem, že jdu v plavkách.

A v cukrářství jsem poručila, aby mi pan Navrátil zabalil čtyři kremrole, a jednu jsem si hned vzala a vyklonila se, aby mi lístkové těsto nepadalo za blůzičku, a zase, jak jsem zasunula kremroli hltavě do úst, hned jsem slyšela Francinův hlas, že takhle slušná žena kremrole nejí, a pan Navrátil se usmíval opatrně, protože neměl zuby, a stála jsem u výkladní skříně, jen ať ženské vidí z tmavého krámu moji siluetu, a pan Navrátil mi podal balíček převázaný modrým provázkem, zaplatila jsem a pan Navrátil mi otevřel, a než jsem se rozjela, pomohl mi s vlasy, kousek se mnou běžel, než se vlasy dostaly do proudu vzduchu, šlapala jsem to ze vší síly, jednou rukou jsem řídila a ve druhé jsem držela ten sladký balíček na prstě a vlasy za mnou se zdvíhaly, jak se zvedají ty krásné mosazné koule regulátoru parní lokomobily, když zvedá otáčky. Dívala jsem se zdánlivě pořád doprostředka silnice, ale po obou stranách chodníků jsem viděla všechny druhy lidských očí, ty obdivné oči i ty pohledy plné nenávisti na moje nahá kolena, která se zvedala střídavě jako klouby vačkových hřídelí.