Henrik Sienkiewicz - Quo vadis

“Povídám: rybu. Mělo to snad znamenat, že v jejích žilách teče dosud chladná krev? – Nevím! Ale ty, jenž jsi mě nazval jarním pupencem na stromě života, jistě lépe pochopíš toto znamení.”

“Carissime! Na tohle se zeptej Plinia. Vyzná se v rybách. A kdyby ještě žil starý Apicius, snad by ti o tom dovedl také ledacos říci: snědl totiž za svého života více ryb, než by se jich najednou vešlo do Neapolského zálivu.”

V dalším rozhovoru byli však přerušeni, vnesli je totiž do hemživých ulic, kde jim překáželo povykování lidí. Po Vicu Apollinis zahnuli na Forum Romanum, kde se za hezkých dnů před západem slunce shromažďovaly zahálčivé davy lidí, kteří se procházeli sloupořadími, vyprávěli si a poslouchali novinky, pozorovali lektiky s vynikajícími osobnostmi a mířili ven a dovnitř do zlatnických krámů, do knihkupectví, do směnáren, do krámů s tkaninami, s bronzovými předměty a do řady jiných, jichž bylo plno v domech stojících na části Fora proti Kapitolu. Půlka Fora, ležící hned pod palácovým svahem, byla už pohroužena do stínu, ale sloupy chrámů položených výše hrály proti blankytu do zlatova. Ty, které stály níže, vrhaly protáhlé stíny na mramorové desky. Sloupů zde bylo tolik, že se v nich oči ztrácely jako v lese. Zdálo se, že těm budovám a sloupům je tu až těsno. Vršily se jedny na druhé, šplhaly se do svahů, tulily se k palácové zdi nebo jedny k druhým, podobny větším i menším, tlustším i tenčím, zlatavým i bílým kmenům, hned kvetoucím pod architravy akantovými květy, hned stočeným do iónských závitů, hned zakončeným prostými dórskými kvádry. Nad tímto lesem se blýskaly malebné triglyfy, z tympanonů se vykláněly tesané postavy bohů, ze štítů jako by chtěla uletět do vzduchu, do onoho blankytu, který visel klidně nad tímto namačkaným městem chrámů, zlatá okřídlená čtyřspřeží. Středem Fora i po jeho okrajích tekla řeka lidí: davy se procházely pod oblouky baziliky Julia Caesara, davy seděly na schodech Kastora a Polluxe a rojily se kolem chrámku Vestina, podobny na tomto mohutném mramorovém pozadí různobarevným rojům motýlů nebo brouků.

Shora, po obrovských stupních, vedoucích do chrámu zasvěceného “Iovi Optimo Maximo”, valily se nové proudy; před rostry poslouchali lidé nějaké nahodilé řečníky; ze všech stran se ozývaly výkřiky prodavačů ovoce, vína nebo vody smíchané s fíkovou šťávou, podvodníků doporučujících zázračné léky, věštců, hledačů skrytých pokladů, vykladačů snů. Tu a tam se do šumu hovorů a volání mísily zvuky sistra, egyptské sambuky nebo řeckých fléten. Tu a tam nemocní, zbožní nebo zarmoucení lidé nesli do chrámů oběti. Mezi lidmi na kamenných deskách se slétala hejna holubů, chtivá obětního zrní, podobná vznášejícím se pestrým a tmavým skvrnám, hned vzlétajícím s hlasitým šuměním křídel vzhůru, hned zase klesajícím na volná místa. Co chvíli se dav rozestupoval před lektikami, v nichž bylo vidět krásné tváře žen nebo hlavy senátorů a rytířů, jejichž tahy byly jakoby ztuhlé a zničené životem.

Různojazyčné obyvatelstvo opakovalo nahlas jejich jména a přidávalo přezdívky, posměšky nebo pochvaly. Mezi neuspořádanými skupinami lidí se občas prodíraly, pochodujíce odměřeným krokem, oddíly vojáků nebo vigilů bdících nad pořádkem na ulicích. Řečtinu bylo slyšet kolem stejně často jako latinu.

Vinicius, který nebyl už dlouho ve městě, hleděl s určitou zvědavostí na toto lidské hemžení i na Forum Romanum, které zároveň ovládalo proudění světa a zároveň jím bylo zaplaveno, takže je Petronius, který uhodl myšlenky svého druha, nazval “hnízdem Quiritů – bez Quiritů”. A skutečně, místní živel se téměř ztrácel v tom davu všech ras a národů. Viděl jsi zde Ethiopy, obrovské světlovlasé lidi z dalekého severu, Britanny, Galy i Germány, šikmooké obyvatele Serica, lidi od Eufratu a lidi od Indu s bradami cihlově červenými, Syry od břehů Oronta s černýma sladkýma očima; obyvatele arabských pouští, vyschlé jako kost, Židy s vpadlou hrudí, Egypťany s věčně lhostejným úsměvem na tvářích, Numidy a Afry; Řeky z Hellady, kteří ovládali město stejně jako Římané, jenže je ovládali věděním, uměním, rozumem a vychytralostí, Řeky z ostrovů a z Malé Asie, a z Egypta, a z Itálie, a z Narbonské Galie. V davech otroků s proděravělýma ušima nechyběl ani velký počet svobodného zahálčivého obyvatelstva, které caesar bavil, živil, ba i oblékal, nechyběli tam ani svobodní cizinci, přilákaní do obrovského města snadností života a nadějí na Fortunu; byli zde podomní obchodníci, Serapidovi kněží s palmovými ratolestmi v rukou, kněží bohyně Isidy, na jejíž oltáře přinášeli lidé více obětí než do chrámu Dia Kapitolského, kněží Kybelini, nesoucí v rukou zlaté rýžové klasy, kněží potulných bohů, tanečnice z východu s pestrými mitrami na hlavách, prodavači amuletů, krotitelé hadů, chaldejští mágové a konečně lidé bez jakéhokoli zaměstnání, kteří si přicházeli každý týden do sýpek na břehu Tiberu pro obilí, rvali se v circích o losy do loterie, přespávali v neustále se hroutících domech v zatiberské čtvrti a slunečné a teplé dny trávili v kryptoporticích, ve špinavých veřejných kuchyních na Subuře, na Milviově mostě nebo před insulami boháčů, kde jim tu a tam hodili zbytky ze stolů otroků.

Petronia znaly ty davy dobře. K Viniciovým uším doléhalo ustavičně: “Hic est!” – “To je on!” Měli ho rádi pro jeho štědrost, ale jeho popularita vzrostla zvláště od doby, kdy se dozvěděli, že mluvil před caesarem proti rozsudku smrti, vynesenému nad celou familií, to jest nad všemi otroky bez rozdílu pohlaví a věku, patřícími praefectovi Pedaniovi Secundovi, a to za to, že jeden z nich zabil v okamžitém návalu zoufalství tohoto ukrutníka. Petronius říkával sice nahlas, že mu to bylo docela jedno a že hovořil s caesarem jen soukromě, jako arbiter elegantiarum, jehož estetické city pobuřovalo takové barbarské krveprolití, hodné snad nějakých Skytnů, ale ne Římanů, nicméně lid, který se kvůli tomuto krveprolití vzbouřil, Petronia od té doby miloval.

On toho však nedbal. Uvědomoval si, že týž lid miloval také Britannica, kterého Nero otrávil, i Agrippinu, kterou dal zavraždit, i Octavii, kterou uškrtili na Pandatarii, když jí předtím otevřeli v horké páře žíly, i Rubelia Plauta, který byl odsouzen do vyhnanství, i Thraseu, kterému mohlo každé jitro přinést rozsudek smrti. Oblíbenost u lidu mohla být považována spíše za zlou věštbu a skeptický Petronius byl zároveň prozíravý. Lůzou pohrdal dvakrát: jednak jako aristokrat, jednak jako estét. Lidé páchnoucí praženými boby, které nosili v záňadří, a k tomu lidé věčně ochraptělí a zpocení hrou zvanou móra, již hrávali na rozích ulice a po peristylech, takoví lidé si v jeho očích nezasluhovali, aby byli zváni lidmi.

A proto, neodpovídaje vůbec na potlesk ani na tu a tam posílané hubičky, vyprávěl Markovi o Pedaniově případu a posmíval se přitom vrtkavosti pouliční chátry, která už nazítří po hrozivém pobouření tleskala Neronovi, jedoucímu městem do chrámu Jova Statora.

Ale před Avirunovým knihkupectvím dal zastavit, vystoupil a koupil ozdobný rukopis, jejž podal Viniciovi.

“To je dárek pro tebe,” řekl.

“Díky!” odpověděl Vinicius. Pak pohlédl na titul a zeptal se: “Satirikon? To je něco nového. Čí je to?”

“Moje. Ale já nechci jít po stopách Rufinových, jehož případ jsem ti chtěl vyprávět, ani po stopách Fabricia Veientona, proto to nikdo neví a ty to nikomu nepovídej.”