Henrik Sienkiewicz - Quo vadis

Když rozhrnul závěs, dělící atrium od tablina, otevřel se zrakům skrz naskrz celý dům, takže přes tablinum, přes následující peristyl a přes sál zvaný oecus, který ležel za peristylem, bylo vidět do zahrady, která se jasněla v dálce jako světlý obraz v tmavém rámu.

Do atria odtamtud zalétal veselý dětský smích.

“Ach vojevůdce,” řekl Petronius, “dovol nám, abychom si směli poslechnout zblízka ten čistý smích, o který je dnes taková nouze.”

“Rád,” odvětil Plautius a povstal. “To si můj malý Aulus a Lygie hrají s míčem. Ale pokud jde o smích, domnívám se, Petronie, že v něm trávíš celé dny, celý život.”

“Život je přece pro smích, a tak se tedy směji,” odpověděl Petronius. “Tady však zní ten smích jinak.”

“Petronius,” dodal Vinicius, “nesměje se ostatně celé dny, nýbrž spíše celé noci.”

Za těchto slov prošli po délce domem a octli se v zahradě, kde si Lygie a malý Aulus hráli s míči, které jim sbírali ze země a podávali otroci, určení výlučně k této zábavě a zvaní sphaeristae. Petronius vrhl rychlý, letmý pohled na Lygii, malý Aulus, sotva spatřil Vinicia, přiběhl k němu a začal se s ním vítat a Vinicius se v chůzi poklonil krásné dívce, která tu stála s míčem v rukou, vlas trochu rozevlátý, poněkud udýchaná a zardělá.

Avšak v zahradním tricliniu, zastíněném břečťanem, vinnou révou a psím vínem, seděla Pomponia Graecina; šli se tedy uvítat s ní. Petronius, třebaže nenavštěvoval Plautiův dům, ji znal, vídal ji totiž u Antistie, dcery Rubelia Plauta, a pak v domě Senecově a u Polliona. A nikdy se nemohl ubránit jistému obdivu, který v něm vzbuzovala její tvář, smutná, ale plná pohody, i ušlechtilost jejího jednání, jejích pohybů a slov. Pomponia ho mátla do té míry v jeho názoru na ženy, že tento člověk, zkažený až do morku kostí a sebejistý jako nikdo jiný v Římě, nejen k ní cítil jakousi úctu, nýbrž poněkud před ní i ztrácel svou sebejistotu.

I nyní, když jí děkoval za péči o Vinicia, oslovoval ji mimoděk slovem “domina”, které mu nenapadlo nikdy, když rozmlouval například s Calvií Crispinillou, se Scribonií, s Valerií, se Solinou nebo s jinými ženami z vysokých kruhů. Když ji pozdravil a vyslovil díky, začal hned naříkat, že Pomponia vychází tak zřídka, že ji člověk nepotká ani v cirku, ani v amfiteátru;

Pomponia položila svou dlaň na manželovu ruku a odpověděla mu klidným hlasem:

“Stárneme a oba stále víc milujeme ticho domova.”

Petronius chtěl odporovat, ale Aulus Plautius dodal svým šišlavým hlasem:

“A potom – cítíme se stále cizeji mezi těmi lidmi, kteří nazývají dokonce i naše římské bohy řeckými jmény.”

“Bohové jsou od jisté doby už jen rétorickými figurami,” odpověděl Petronius nedbale. “A protože nás rétorice učili Řekové, mně samému se například říká snáze Héra nežli Juno.”

Po těchto slovech pohlédl na Pomponii, jako by chtěl dát na srozuměnou, že v její přítomnosti mu nemohla napadnout žádná jiná bohyně, a pak jí začal odporovat v tom, co řekla o stárnutí: “Je to pravda, lidé stárnou rychle, ale jen takoví, kteří žijí docela jiným životem. A kromě toho jsou obličeje, na které jako by Saturn zapomínal.” Petronius to říkal dokonce s určitou dávkou upřímnosti, protože Pomponia Graecina, třebaže jí už míjelo poledne života, zachovala si neobvyklou svěžest pleti; a protože měla malou hlavu a drobný obličej, působila v některých okamžicích navzdory svému černému šatu, své vážnosti a smutnému výrazu dojmem docela mladého děvčátka.

Mezitím přiběhl malý Aulus, který se s Viniciem za jeho pobytu v domě nesmírně spřátelil, a začal žebronit, aby si Vinicius šel hrát s míčem. Za chlapcem vešla do triclinia i Lygie. Tak, jak tu stála pod záclonami břečťanu, s třepotajícími se světelnými odlesky na tváři, zdála se nyní Petroniovi krásnější než při prvním zběžném spatření, skutečně podobná nějaké nymfě. A protože ji dosud neoslovil, povstal, sklonil před ní hlavu a místo obvyklých slov na uvítanou začal citovat slova, jimiž Odysseus uvítal Nausikau:

“Pro boha prosím tě, paní! Jsi božstvo či smrtelný člověk?

Jsi-li však některá z lidí, co mají na zemi sídlo, třikrát blaženi jsou tvůj otec i velebná matka, třikrát blaženi bratři…”

Dokonce i Pomponii se líbila vybraná zdvořilost tohoto světáka. A pokud jde o Lygii, poslouchala zmatena, s ruměncem na tvářích a neodvažovala se pozvednout zrak. Avšak znenáhla se jí v koutcích úst začínal zachvívat šelmovský úsměv, obličej začal prozrazovat boj mezi dívčím studem a chutí odpovědět a tato chuť zřejmě zvítězila, neboť Lygie pohlédla znenadání na Petronia a odpověděla mu slovy téže Nausikay, deklamujíc je jedním dechem a tak trošku školácky:

“Cizinče, vůbec se nezdá, že zlý jsi neb nemoudrý člověk…”

Po těchto slovech se otočila jako na obrtlíku a utekla jako vyplašený pták.

Nyní bylo na Petroniovi, aby se divil – nenadál se totiž, že uslyší Homérův verš z úst děvčete, o kterém mu řekl Vinicius, že je barbarského původu. Pohlédl tedy tázavě na Pomponii, ale ta mu nemohla odpovědět, hleděla totiž právě s úsměvem na hrdost, zračící se v obličeji starého Aula.

A Aulus nedovedl tu hrdost utajit. Jednak proto, že přilnul k Lygii jako k vlastnímu dítěti, jednak proto, že přes své starořímské předsudky, které jej nutily hromovat na řečtinu a její rozšiřování, přece jen ji považoval za vrchol společenské uhlazenosti. Sám nebyl nikdy schopen dobře se jí naučit a to ho tajně trápilo; měl proto nyní radost, že se tomuto vytříbenému muži a zároveň literátovi, který byl téměř s to považovat jeho dům za barbarský, dostalo právě v tomto domě odpovědi jazykem a veršem Homérovým.

“Mám v domě pedagoga, Řeka,” vysvětloval Petroniovi, “který vyučuje našeho chlapce. Děvče poslouchá výklady s ním. Je to ještě taková žabka, ale milá žabka, oba jsme si na ni zvykli.”

Petronius hleděl nyní spletí břečťanu a zimolezu do zahrady a na skotačící trojici. Vinicius shodil tógu a jen v tunice odrážel do vzduchu míč, který se snažila chytit Lygie, stojící proti němu se vztaženými pažemi.

Na první pohled nezapůsobilo děvče na Petronia nijak zvláštním dojmem. Zdála se mu příliš tenká. Ale od okamžiku, kdy ji v tricliniu uviděl zblízka, napadlo mu, že právě tak by přece jen mohla vypadat Jitřenka, a jako znalec poznal, že je v ní něco nevšedního. Všeho si všiml a všechno ocenil: i růžové a průzračné tváře, i svěží rty, mírně sešpulené jakoby k polibku, i oči, modré jako lazur moří, i alabastrové bílé čelo, i bujnost tmavých vlasů, hrajících na vrcholcích vln odleskem jantaru nebo korintské mědi, i jemně vykrojenou šíji, i “božsky” splývající ramena, i celou pružnou, štíhlou postavu, mladou mládím máje a právě rozkvetlých květů. Probudil se v něm umělec a ctitel krásna, který vycítil, že pod sochou této dívky by mohl být nápis:

“Jaro.” Pojednou si vzpomněl na Chrysothemidu a musil se pohrdavě usmát. Zdála se mu i s tím svým zlatým pudrem ve vlasech i s načerněným obočím příšerně povadlá, něco jako zežloutlá růže, z které opadávají okvětní lístky. A přece mu tuto Chrysothemidu závidí celý Řím. Pak si představil Poppaeu – a také ona veleslavná Poppaea se mu nyní jevila jako bezduchá vosková figurína. V této dívce tanagerských tvarů bylo nejen jaro, byla v ní i zářivá Psyché, která prosvítala jejím růžovým tělem jako paprsek lampou.