Henrik Sienkiewicz - Quo vadis

A přísahám ti při pěně, z níž se zrodila Afrodita, že paprsky jitřního slunce prosvěcovaly její tělo. Měl jsem dojem, že jakmile slunce zmizí, musí se rozplynout ve světle, jako se rozplývá jitřenka. Od onoho dne jsem ji viděl ještě dvakrát a od onoho dne také nevím, co je klid, neznám žádné jiné touhy, nechci vědět, co mi může dát město, nechci ženy, nechci zlato, nechci korintskou měď ani jantar, ani perlovec, ani víno, ani hostiny, chci jen a jen Lygii. Říkám ti upřímně, Petronie, že po ní toužím tak, jak toužil po Pasitheji bůh spánku, zobrazený na mozaice ve tvém tepidariu, toužím po ní celé dny a noci.”

“Když je to otrokyně, tak ji odkup.”

“Není otrokyně.”

“Co tedy je? Plautiova propuštěnka?”

“Nebyla nikdy otrokyní, a proto nemohla být propuštěna.”

“Co tedy?”

“Nevím: královská dcera nebo něco takového.”

“Vzbuzuješ ve mně zvědavost, Vinicie.”

“Chceš-li mě poslouchat, hned tvou zvědavost ukojím. Není to příliš dlouhý příběh. Ty jsi možná znal osobně Vannia, krále Suebů, který byl vyhnán z vlasti a žil dlouhou dobu tady v Římě, ba proslavil se dokonce štěstím ve hře v kostky a jako dobrý vozataj. Caesar Drusus ho uvedl opět na trůn. Vannius, v podstatě zdatný člověk, vládl zpočátku dobře a vedl šťastné války, ale později začal přespříliš odírat z kůže nejen sousedy, nýbrž i samé Sueby. A tak se Vangio a Sido, dva jeho bratranci, synové Vibilia, krále Hermandurů, rozhodli, že ho přinutí, aby odjel opět do Říma … zkusit štěstí v kostkách.”

“Vzpomínám si, bylo to nedávno, za Claudia.”

“Ano. Vypukla válka. Vannius si přizval na pomoc Jazygy a jeho drazí bratránci Lygy. Ti, když uslyšeli o Vanniově bohatství, zvábeni nadějí na kořist, přitáhli v takovém počtu, že sám císař Claudius se začal obávat o klid na hranici. Claudius se nechtěl vměšovat do válek barbarů, ale přesto napsal Ateliovi Histerovi, který velel podunajské legii, aby bedlivě sledoval průběh války a nedovolil porušit mír u nás. Hister si tenkrát vyžádal od Lygů slib, že nepřekročí hranice. Lygové nejen souhlasili, nýbrž dali mu dokonce i rukojmí, mezi nimiž byla i žena a dcera jejich vojevůdce… Víš, přece, že barbaři táhnou do válek s ženami a dětmi…

Nuže, má Lygie je dcera onoho vojevůdce.”

“Odkud to všechno víš?”

“Řekl mi to sám Aulus Plautius. Lygové tenkrát hranice sice nepřekročili, jenže barbaři přitáhnou jako bouřka a zase jako bouřka odtáhnou. Tak zmizeli i Lygové se svými tuřími rohy na hlavě. Porazili Vanniovy Sueby a Jazygy, ale jejich král padl. A proto odtáhli s kořistí a rukojmí zůstala v Histerových rukou. Matka brzy zemřela a dítě poslal Hister, nevěda, co s ním, místodržiteli celé Germánie Pomponiovi. Ten se po válce s Chatty vrátil do Říma, kde mu Claudius, jak víš, dovolil slavit triumf. Děvče šlo tenkrát za vítězovým vozem, ale po slavnosti nevěděl zase Pomponius, co s ní, protože rukojmí nemohl považovat za otrokyni, a tak ji nakonec dal své sestře Pomponii Graecině, Plautiově manželce. V tomto domě, kde vše, počínaje pány a konče drůbeží v kurníku, je ctnostné, vyrostla i Lygie v dívku bohužel tak ctnostnou jako sama Graecina, ale zároveň tak krásnou, že i Poppaea by vedle ní vypadala jako podzimní fík vedle jablka Hesperidek.”

“A dál?”

“Znovu ti povídám, že od okamžiku, kdy jsem viděl, jak u fontány prozařují paprsky její tělo, šíleně jsem se zamiloval.”

“Je tedy průzračná jako lampreda nebo jako mladá sardinka?”

“Nežertuj, Petronie, a jestliže tě mate nenucenost, s níž já sám hovořím o své touze, tedy věz, že pestrý šat zakrývá nejednou hluboké rány. Musím ti také říci, že když jsem se vracel z Asie, spal jsem jednu noc v Mopsově svatyni, abych měl věštecký sen. Ve snu se mi zjevil sám Mopsos a oznámil mi, že v mém životě dojde k velké změně, kterou způsobí láska.”

“Slyšel jsem, jak Plinius říká, že nevěří v bohy, ale věří ve sny. Je možné, že má pravdu. Mé vtipkování mi také nepřekáží, abych se občas nezamyslil nad tím, že je snad skutečně jen jedno božstvo, věčné, všemohoucí, tvořivé – Venus Genitrix. V ní jsou soustředěny duše, v ní jsou soustředěna těla a věci. Eros pozvedl svět z chaosu; učinil-li dobře, to je jiná otázka, ale je-li tomu už jednou tak, musíme uznat jeho moc, i když jí zrovna nedobrořečíme…”

“Ach Petronie! Člověk najde ve světě vždycky snadněji filozofování než dobrou radu.”

“Řekni mi tedy už jednou, co vlastně chceš?”

“Chci mít Lygii. Chci, aby tyto mé paže, které objímají nyní pouze vzduch, mohly obejmout a přitisknout na hruď ji. Chci dýchat její dech. Kdyby byla otrokyně, dal bych za ni Aulovi sto děvčat s nohama obílenýma vápnem na znamení, že jsou vystavována na prodej poprvé. Chci ji mít ve svém domě tak dlouho, dokud má hlava nebude bílá jako vrchol Soracte v zimě.”

“Ta tvá Lygie není sice otrokyně, ale buď jak buď patří k Plautiově familii, a protože je to opuštěné dítě, nemůže být považována za alumnu. Plautius by ti ji mohl přenechat, kdyby chtěl.”

“To tedy neznáš Pomponii Graecinu. Ostatně oba k ní přilnuli jako k vlastnímu dítěti.”

“Pomponii znám. Úplný cypřiš. Kdyby to nebyla Aulova žena, mohla by se pronajímat jako plačka. Od Juliiny smrti nesvlékla černou stolu a vůbec vypadá, jako by už zaživa chodila po asfodelové louce.

A k tomu ke všemu je univira, je tedy mezi našimi čtyřnásobnými a pětinásobnými rozvedenkami zároveň Phoenixem… Abych nezapomněl… Slyšel jsi, že se prý Phoenix teď někdy skutečně vylíhl v horním Egyptě? To se mu prý přihází ne častěji než jednou za pět set let.”

“Petronie, Petronie! O Phoenixovi si popovídáme někdy jindy.”

“Co já ti mohu říci, Marku milý? Znám Aula Plautia, který si na mne do jisté míry potrpí, i když odsuzuje můj způsob života, a snad si mne váží více než jiných, protože ví, že jsem nikdy nedonášel, jako například Domitius Afer, Tigellinus a celá ta klika Ahenobarbových přátel. Aniž jsem při tom ze sebe dělal stoika, mračil jsem se nejednou nad těmi Neronovými činy, na které Seneca a Burrhus hleděli shovívavě.

Jestliže si myslíš, že bych ti mohl u Aula něco vyjednat – rád ti posloužím.”

“Myslím, že bys mohl. Máš na něho vliv a nadto vládne tvůj rozum nevyčerpatelnými prostředky. Kdyby ses seznámil se situací a promluvil s Plautiem…”

“Máš příliš dobré mínění o mém vlivu a vtipu, ale jde-li jenom o to, promluvím s Plautiem, jen co se vrátí do města.”

“Vrátil se před dvěma dny.”

“Je-li tomu tak, půjdeme teď do triclinia, kde čeká snídaně, a pak, až načerpáme sil, dáme se odnést k Plautiovi.”

“Měl jsem tě vždycky rád,” ozval se živě Vinicius, “ale teď dám snad ke svým lárům postavit tvou sochu – podívej se, tak krásnou, jako je tato – a budu jí přinášet oběti.”

Při těchto slovech se otočil k sochám, které zdobily celou jednu stěnu provoněné místnosti, a ukázal rukou na Petroniovu sochu, která ho představovala jako Herma s berlou štěstí v ruce.

Pak dodal:

“U světla Héliova! Jestliže ti byl podoben božský Alexandros – není se co divit Heleně.”

A v tomto výkřiku bylo stejně upřímnosti jako pochlebenství, neboť Petronius, i když starší a ne tak atletické postavy, byl krásnější než Vinicius. Ženy v Římě se obdivovaly nejen jeho ostrovtipu a vkusu, který mu získal přízvisko arbiter elegantiarum, nýbrž i jeho tělu. Tento obdiv se zračil i v obličeji oněch děvčat z Kóu, která teď urovnávala záhyby jeho tógy. Jedna z nich, Euniké, jej tajně milovala a nyní mu hleděla pokorně a nadšeně do očí.