Henrik Sienkiewicz - Quo vadis

Kolem těchto tří hlavních reprezentantů úpadkového Říma seskupil Sienkiewicz ještě celou řadu postav dalších, dokreslujících obraz morálně rozvrácené společnosti. Je tu odporný Tigellinus, jehož bezcitnost a krutost není mírněna ani stínem intelektuální nadřazenosti, nýbrž ještě znásobena tupostí a nevzdělaností; je tu celá smečka císařových milců, představujících různé variace a stupně zvrhlosti a podlosti; mezi nimi je několik postav ušlechtilejších, ale podléhajících zkaženému okolí, jako básník Lucanus, a konečně několik typů výjimečně kladných, jimž dává autor přijmout křesťanství. Celý obraz pohanského Říma je živý a barvitý, působí dojmem realistické pravdivosti; kritika současnosti, podaná jeho prostřednictvím, i když v mnohém je jednostranná, postihuje mnohé typické rysy úpadkové společnosti konce XIX. století a její kultury.

Proti tomuto Římu pohanskému stojí Řím křesťanský. Jeho obraz v románu Sienkiewiczově je však mnohem bledší a schematičtější. Apoštol Petr, Pavel z Tarsu, lékař Glaukos i několik dalších křesťanů jsou vlastně jen nevalně rozrůzněnými variacemi téhož typu, jehož základní rysy jsou dány křesťanským světovým názorem ústícím v závěrečné hromadné mučednictví. Od patricijů se liší křesťané ovšem i svým společenským zařazením v nižších společenských vrstvách Říma. Jedinou výjimkou v této nevýraznosti je jen malebná postava siláka Ursa, jehož tělesná síla kontrastuje s naivní prostotou barbara, tak cizí celému rafinovanému světu úpadkové kultury římské; do jeho prostého srdce snadno nalézá cestu učení o pokorné lásce k člověku, které nepronikne chladnou masku intelektu Petroniova.

Tato poměrně slabá výraznost křesťanských typů v románu Sienkiewiczově, kterou vytýkala již soudobá kritika, je vysvětlitelná. Na své křesťany se autor nemohl a nechtěl podívat skepticky pronikavým okem Renanovým a dodat jim tím živosti a přirozenosti. Nemohl je také aktualizovat. Kdyby byl chtěl Sienkiewicz nalézt ve své době živé analogie lidových postav římských křesťanů, byl by je musil hledat zcela jinde než mezi oficiálními reprezentanty jejich světového názoru. Tento krok však udělat nechtěl, protože by tím byl úplně změnil ideové zaměření svého románu.

Právě zde se projevuje hlavní slabina zamýšlené tendence románu. Jestliže křesťané a jejich světový názor v románu mají přesvědčivou převahu nad úpadkovým Římem, nevyjímaje ani postavu tak výjimečnou, jako je Petronius, v konfrontaci se Sienkiewiczovou současností se obraz naprosto mění. Pro Petronia, který zůstává ke křesťanství naprosto chladný, jediným, aspoň poněkud přesvědčujícím argumentem je otázka, zda by se necítil lépe a bezpečněji, kdyby římským císařem místo šíleného Nerona byl křesťan. Takový argument o devatenáct století později by se naprosto minul cíle, protože tehdy i člověk velmi vzdálený od moudrosti a životní zkušenosti starého Římana by dovedl vyjmenovat desítky císařů i jiných vládců, kteří byli křesťany a přesto nezanechali o mnoho lepší vzpomínku než římský pohan. Mezi vyznavači Kristova učení v cirku Neronově a pozdními dědici jejich světového názoru se nedalo udělat přesvědčivé rovnítko.

Jestliže jednotlivé postavy křesťanů za těchto okolností vypadly značně schematicky, nedá se to říci o křesťanském kolektivu v závěrečných scénách mučení. Tyto hromadné scény, dávající vyniknout síle víry a oběti mučených v kontrastu k zvrhlým orgiím Neronových pitek a slavností, působí mohutným dojmem a přesvědčivě dokreslují obraz dvou světů, z nichž jeden zdánlivě v kypící plnosti života umírá a druhý ve smrti se rodí.

Mezi tímto dvojím světem, římským a křesťanským, pohybuje se ústřední dvojice Vinicia a Lygie, tradiční milenecký pár, který podle zvyklostí ustáleného literárního žánru a ve shodě se zálibami čtenářů prochází různými úskalími a vzrušujícími peripetiemi, aby v závěru došel k šťastnému románovému spojení. Sienkiewicz jej vylíčil podobně jako analogické typy v jiných svých historických románech. Vinicius je jednoduchý, přímočarý typ čestného vojáka, který se zpočátku svými nehumánními názory neliší od svého otrokářského okolí, během románového děje je však vášnivou, očišťující láskou přiveden ke křesťanství.

Lygie je pak ztělesněním jemného, cudného a citového ženství, kterému křesťanská víra v rozhodující chvíli dodává síly a heroičnosti oddané mučednice pro víru.

Mistrná charakteristika a rozvržení postav v dějovém pásmu je jedním ze základních kladů Sienkiewiczova románu. Zkušený romanopisec se tu však projevuje i důmyslnou kompozicí dějové fabule, vhodně kombinující a zauzlující jednotlivá dějová pásma.

Do středu svého příběhu klade Sienkiewicz historickou katastrofu požáru Říma a pronásledování křesťanů, které bylo jeho přímým důsledkem. Stará tradice, že Řím byl spálen z podnětu caesarova, je tu pak důmyslně spojena s jiným dějovým pásmem, se soupeřením Petronia a Tigellina o vliv na šíleného císaře. Tím historie křesťanů a jí určované osudy lásky Vinicia a Lygie jsou spojeny s osudy Petroniovými; požár Říma stává se tak příčinou nejen pronásledování křesťanů a kritického momentu v milostných osudech hlavního mileneckého páru, ale nepřímo i smrti “arbitra elegantiarum”. Jiným mistrným tahem je zdůvodnění uspokojivého happy endu lásky sympatických milenců reakcí římského lidu na silácký výkon Ursův, což je v plné shodě s tím, co víme o životě v neronovském Římu. Podobně mistrně je propracována v ději úloha Chilóna Chilonida až po jeho obrácení při pohledu na umučeného lékaře Glauka, nebo císařovy manželky Poppaey.

Nejvíce ovšem v románu poutají malebně konstruované velké scény davové, připomínající monumentální historická panoramata, velmi oblíbená v Sienkiewiczově době. Nezapomenutelná jsou tu líčení Neronových hostin a slavností, mohutný obraz hořícího Říma, zejména pak vzrušující scény mučení křesťanů, vrcholící záchranou Lygie Ursem, které je zároveň působivým a efektním rozuzlením hlavního konfliktu dějového, až po historické vylíčení impozantní smrti Petroniovy; vznešená smrt tohoto nejdokonalejšího Římana je zároveň jakýmsi epilogem dějinné epochy, symbolizujícím konec toho, co v úpadkovém Římě bylo ještě velké a vznešené.

Umělecké mistrovství zaručuje románu Sienkiewiczovu působivost i v dobách, kdy čas již dávno setřel aktuální složky díla. Obraz starořímské společnosti, řítící se nezadržitelně k svému konci, rýsovanýuprostřed analogické situace ve chvíli krize na konci XIX. století, je pak výmluvným dokumentem doby i lidí.

AEDIL (lat. aedilis ) městský úředník, pečující hlavně o zásobování a o zábavu lidu.

AEGIS (lat. z řeckého aigis ) Diův štít, jímž prý Zeus způsobuje bouře.

AELIŮV MOST (lat. Pons Aelius) spojoval Vatikánské pole na pravém břehu Tiberu s Martovým polem na levém břehu.

AEMILIŮV MOST (lat. Pons Aemilius) kamenný most, postavený ve 2. stol. př. n. l. a dosud zčásti zachovaný; klenul se přes Tiber západně od Palatinu.

AENEAS syn trojského krále Anchisa a bohyně Afrodity; odešel prý po rozboření Tróje ze své vlasti a usadil se posléze v Latiu, jak se nazývá kraj kolem Říma; Římané ho pokládali za jakéhosi svého praotce. Aeneas byl proslulý svou velkomyslností.