Jaroslav Hašek - Osudy dobrého vojáka Švejka za svìtové války

"Hezké holky jsou po celým světě, pane vachmajstr."

"I ty chlape," pomyslil si poznovu strážmistr, "ty bys se chtěl teď nějak rád z toho dostat." A strážmistr vyrazil s dvaačtyřicítkou:

"Co jste chtěl dělat u 91. regimentu?" "Chtěl jsem jít s ním na front "

Strážmistr se spokojené zadíval na Švejka a poznamenal: "To je správné. To je ten nejlepší způsob dostat se do Ruska. - Opravdu velice dobře vymysleno," zářil strážmistr, pozoruje, jaký účinek mají jeho slova na Švejka. Nemohl však z něho vyčíst nic jiného než naprostý klid.

"Ten člověk nehne ani brvou," hrozil se v duchu strážmistr, "to je jejich vojenská výchova. Já být v jeho situaci a mně tohle někdo říct, tak by se mně rozklepala kolena... - Ráno vás odvezeme do Písku," prohodil jako mimoděk, "byl jste již někdy v Písku?"

"V roce 1910 na císařských manévrech."

Úsměv strážmistrův byl po této odpovědi ještě příjemnějším a vítězoslavnějším. Cítil v duši, že svým systémem otázek překonal sám sebe.

"Prodělal jste celé manévry?"

"Zajisté, pane vachmajstr, jako infanterista." A zas se klidně jako dřív díval Švejk na strážmistra, který sebou vrtěl radostí a nemohl se již zdržet, aby to rychle nezanesl do raportu. Zavolal závodčího, aby Švejka odvedl, a doplnil svůj raport: "Jeho plán byl tento: Vplíživ se v řady 91. pěš. pluku, chtěl se ihned přihlásit na frontu a při nejbližší příležitosti dostat se do Ruska, neboť postřehl, že zpáteční cesta při bdělosti orgánů jest jinak nemožnou, Že by u 91. pěš. pluku mohl výborně prosperovat, jest plně pochopitelné, neboť dle jeho doznání, přiznal se po delším křížovém výslechu, že prodělal již v roce 1910 celé císařské manévry v okolí Písku jako infanterista. Z toho jest vidět, že jest ve svém oboru velice schopný. Podotýkám ještě, že sebraná obvinění jsou výsledkem mého systému křížového výslechu."

Ve dveřích objevil se závodčí: "Pane vachmajstr, on chce jít na záchod."

"Bajonett auf!" rozhodl strážmistr, "ale ne, přiveďte ho sem."

"Vy chcete jít na záchod?" laskavé řekl strážmistr, "není v tom něco jiného?" A upřel svůj zrak ve Švejkovu tvář.

"Je v tom opravdu jenom velká strana, pane vachmajstr," odpověděl Švejk.

"Jen aby v tom nebylo něco jiného," významně opakoval strážmistr, připínaje si služební revolver, "já půjdu s vámi."

"To je velice dobrý revolver," řekl po cestě k Švejkovi, "na sedm ran a střílí precizně."

Nežli však vyšli na dvůr, zavolal závodčího a tajemné k němu řekl: "Oni si vezmou bajonet auf a postavějí se, až bude vevnitř, vzadu u záchodu, aby se nám neprokopal misgrubnou."

Záchod byl malý, obyčejný domeček ze dřeva, stojící zoufale uprostřed dvora nad jámou s močůvkou vytékající z nedaleké kupy hnoje.

Byl to již starý veterán, v němž vykonávaly tělesnou potřebu celé generace. Nyní zde seděl Švejk, přidržuje jednou rukou za provázek dveře, zatímco vzadu okýnkem díval se mu závodčí na zadnici, aby se neprokopal. A jestřábí oči četnického strážmistra upřeny byly na dveře a strážmistr přemýšlel, do které nohy by ho měl střelit, kdyby se chtěl pokusit o útěk.

Ale dveře se klidně otevřely a vystoupil spokojený Švejk, poznamenávaje k strážmistrovi: "Nebyl jsem tam moc dlouho? Nezdržel jsem vás snad?"

"Ó nikoliv, nikoliv," odvětil strážmistr, pomysliv si v duchu: "Jací jsou to jemní, slušní lidé. Ví, co na něho čeká, ale všechna čest. Do poslední chvíle je slušný. Dokázal by to našinec na jeho místě?"

Strážmistr zůstal sedět na strážnici vedle Švejka na kavalci prázdné postele četníka Rampy, který měl do rána službu, obchůzku po vesnicích, a který v tu dobu klidně seděl u Černého koně v Protivíně a hrál s obuvnickými mistry mariáš, vykládaje v přestávkách, že to Rakousko musí vyhrát. Strážmistr zapálil si dýmku, dal nacpat Švejkovi, závodčí přiložil do kamen a četnická stanice proměnila se na nejpříjemnější místečko na zeměkouli, na klidný kout, teplé hnízdo za blížícího se zimního soumraku, kdy se drží černá hodinka.

Mlčeli však všichni. Strážmistr sledoval určitou myšlenku a nakonec se vyjádřil, obraceje se k závodčímu: "Podle mého názoru není správné Špióny věšet. Člověk, který se obětuje pro svou povinnost, za svou, tak řekněme, vlast, má být odpravený čestným způsobem, prachem a olovem, co myslíte, pane závodčí?"

"Rozhodné ho jen zastřelit a nevěšet," souhlasil závodčí, "řekněme, že by i nás poslali a řekli by nám: ,Musíte vypátrat, kolik mají Rusové strojních pušek ve svém maschinengewehrabteilungu.` Tak bychom se převlíkli a šli. A za to by mne měli věšet, jako nějakého loupežného vraha?"

Závodčí se tak rozčílil, že vstal a zvolal: "Já žádám, abych byl zastřelen a pochován s vojenskými poctami."

"Vono to má háček," ozval se Švejk, "jestli je člověk chytrej, tak mu nikdy nic nedokážou."

"A dokážou," vyjádřil se důrazně strážmistr, "jestli i oni jsou tak chytří a mají svou metodu. Vy se sám o tom přesvědčíte. - Přesvědčíte se," opakoval již mírným tónem, připojiv k tomu přívětivý úsměv, "u nás nikdo s vytáčkami nepochodí, pravda, pane závodčí?"

Závodčí kývl souhlasně a zmínil se, že u některých lidí je věc již prohraná předem, že ani maska naprostého klidu nepomůže, že čím víc někdo vypadá klidněji, že tím víc ho to usvědčuje.

"Oni mají mou školu, pane závodčí," prohlásil hrdé strážmistr, "klid, to je mýdlová bublina, umělý klid je corpus delicti." A přerušuje výklad o své teorii, obrátil se na závodčího: "Copak si dnes dáme k večeři?"

"Vy dnes nepůjdete, pane strážmistr, do hospody?"

Touto otázkou vyvstanul před strážmistrem nový těžký problém, jejž nutno ihned rozluštit.

Což kdyby, použiv jeho noční nepřítomnosti, ten prchl. Závodčí je sice spolehlivý člověk, opatrný, ale utekli mu již dva vandráci. Fakticky bylo tomu tak, že se s nimi nechtěl jednou v zimě tahat ve sněhu až do Písku, tak je u Ražic v polích pustil a vypálil ránu do vzduchu pro forma.

"Pošleme si naši bábu pro večeři a bude chodit se džbánem pro pivo," rozluštil strážmistr těžký problém, "ať se bába trochu proběhne."

A bába Pejzlerka, která jim posluhovala, se opravdu proběhla.

Po večeři se cesta mezi četnickou stanicí a hospodou Na kocourku netrhla. Neobyčejné četné stopy těžkých velkých bot báby Pejzlerky na té spojovací linii svědčily o tom, že strážmistr si vynahražuje plnou měrou svou nepřítomnost na Kocourku.

A když se konečné objevila bába Pejzlerka v šenkovně s tím vzkazem, že se dá pan strážmistr pěkně poroučet a že chce, aby mu poslali láhev kontušovky, praskla zvědavost hostinského.

"Koho tam mají?" odpověděla bába Pejzlerka, "nějakýho podezřelýho člověka. Právě než jsem odešla, oba ho drželi kolem krku a pan strážmistr ho hladil po hlavě a říkal mu: ,Ty můj zlatej kluku slovanskej, ty můj malinkej špiónku!"`

A potom, když bylo dlouho již přes půlnoc, závodčí spal, tvrdě chrápaje, natažen přes svůj kavalec, v celé uniformě.

Naproti seděl strážmistr se zbytkem kontušovky na dně lahve, držel Švejka kolem krku, slzy mu tekly po opálené tváři, jeho vousy byly slepeny kontušovkou a on jen breptal: "Řekni, že v Rusku nemají tak dobrou kontušovku, řekni, ať mohu klidně jít spát. Přiznej to jako muž."