"Voní ho měli i dřív," ozval se vandrák, "já pamatuju, že na Kladně bejval četnickým rytmistrem nějakej pan Rotter. Von vám najednou začal pěstovat tyhlety, jak jim říkají, policejní psy tý vlčí povahy, že všechno vyslídějí, když jsou vyučení. A měl ten pan rytmistr na Kladně těch svejch psích učeníků plnou prdel. Měl pro ně zvláštní domek, kde ti psi žili jako hrabata. A von si najednou vzpomněl, že bude s těma psema dělat pokusy na nás, na ubohejch vandrákách. Tak dal rozkaz, aby četnictvo po celým Kladencku sbíralo houževnatě vandráky a dodávalo je přímo do jeho rukouch. Já tak jednou štrekuju si to vod Lán a míhám se dost hluboko lesem, ale co platný, na tu hájovnu, kam jsem mél zamíříno, už jsem nedošel, už mé měli a vodváděli k panu rytmistrovi. A to si, lidičky, ani dobře nemůžete rozvážit a uvážit, co jsem u toho pana rytmistra s těma psema zkusil. Napřed mě dal všema vočichat, potom jsem musel lezt po žebříku, a když už jsem byl nahoře, tak pustili takovou jednu potvoru za mnou na žebřík a vona mě, bestie, vodnesla ze žebříku na zem, tam si na mne klekla a vrčela a cenila mně zuby do vobličeje. Potom tu potvoru vodvedli a mně řekli, abych se někde schoval, že můžu jít, kam chci. Vzal jsem to k údolí Kačáku do lesů, do jedný rokle, a za půl hodiny byli už dva ty vlčáci u mne, povalili mne, a zatímco jeden mne držel za krk, ten druhej běžel do Kladna, a za hodinu přišel sám pan rytmistr Rotter ke mně s četníky, zavolal na psa a dal mně pětikorunu a povolení, že můžu po celý dva dny na Kladencku žebrat. Ale kdepak já, běžel jsem, jako když mně hlavu zapálí, na Berounsko a víckrát jsem se na Kladencku neukázal. Tomu se vyhýbali všichni vandráci, poněvadž na všech dělal ten pan rytmistr svý pokusy. Von měl vůbec ty psy děsné rád. Vypravovali na četnických stanicích, že když von přišel na inspekci, tak kde viděl vlčáka, že tam vůbec inspekci nedělal a jen cele] den s vachmistrem z radosti chlastal."
A zatímco ovčák cedil brambory a nalíval do mísy kyselé ovčí mléko, dělil se dál vandrák se svými vzpomínkami na četnické právo: "V Lipnici bejval jeden strážmistr dole pod hradem. Bydlel přímo na četnické stanici a já, dobrák stará, pořád jsem byl všude v tý domněnce, že četnická stanice musí být přece někde na vystrčeným místě, jako na náměstí nebo podobně, a ne někde v zastrčenej uličce. Tak beru ty kraje městečka a nedívám se na nápisy. Beru to dům od domu, až přijdu v jednom takovým baráčku do prvního poschodí, votevřu dveře a voznámím se: ,Ponížené prosím, chudý vandrovní: Jó, panečku! Nohy mně zdřevěněly. Vona to četnická stanice. Pušky u stěny, krucifix na stole, lejstra na almárce, císař pán kouká zrovna na mě nad stolem. A nežli jsem moh něco bleptnout, přiskočil ke mně vachmajstr a dal mně takovou facku v těch dveřích, že jsem po těch dřevěnejch schodech letěl až dolů a nezastavil jsem se až v Kejžlicích. To je četnický právo."
Dali se do jídla a šli brzy spat v teplé sednici, rozloženi po lavicích.
V noci Švejk tiše se oblékl a vyšel ven. Vycházel měsíc na východě a v jeho probouzejícím se světle kráčel Švejk na východ, opakuje si: "To přece není možný, abych se do těch Budějovic nedostal."
Poněvadž napravo, když sestoupil z lesů, bylo vidět nějaké město, zabočil Švejk severněji, pak na jih, kde opět bylo vidět nějaké město. (Byly to Vodňany.) Vyhnul se mu obratně cestou přes luka a ranní slunce uvítalo ho v zasněžených stráních nad Protivínem.
"Stále kupředu," řekl si dobrý voják Švejk, "povinnost volá. Do Budějovic se dostat musím."
A nešťastnou náhodou místo od Protivím na jih na Budějovice Švejkovy kroky zaměřily k severu na Písek.
K polednímu uviděl Švejk před sebou nějakou vesnici. Sestupuje z malého návrší, pomyslil si Švejk: "Takhle dál už to nejde, zeptám se, kudy se jde do těch Budějovic."
A vcházeje do vesnice byl velice překvapen, vida označení vesnice na sloupu u prvního domku: Obec Putim.
"Prokristapána," vzdychl Švejk, "tak jsem zas v Putimi, kde jsem spal ve stohu."
Pak ale už nebyl vůbec ničím překvapen, když za rybníčkem z bíle natřeného domku, na kterém visela slepice (jak někde říkali orlíčku), vystoupil četník, jako pavouk, když hlídá pavučinu.
Četník šel přímo k Švejkovi a neřekl nic víc než: "Kampak?"
"Do Budějovic k svýmu regimentu."
Četník se sarkasticky usmál: "Vy jdete přece od Budějovic. Máte ty vaše Budějovice už za sebou," a vtáhl Švejka do četnické stanice.
Putimský četnický strážmistr byl znám po celém okolí, že jedná velice taktně a přitom bystře. Nikdy zadrženým nebo zatčeným nenadával, ale podroboval je takovému křížovému výslechu, že by se i nevinný přiznal.
Dva četníci na stanici přizpůsobili se k němu a křížový výslech konal se vždy za úsměvu celého četnického personálu.
"Kriminalistika záleží na chytrostí a vlídnosti," říkal vždy četnický strážmistr svým podřízeným, "řvát na někoho, to nemá žádný význam. Na delikventy a lidi podezřelé musí se jemné, ale přitom dbát na to, aby se utopili v přívalu otázek."
"Tak vás pěkné vítáme, vojáku," řekl četnický strážmistr, "sedněte si pěkné, beztoho jste se po cestě unavil, a vypravujte nám, kam jdete."
Švejk opakoval, že jde do Českých Budějovic k svému pluku.
"Pak jste si ovšem spletl cestu," usměvavě řekl strážmistr, "poněvadž vy jdete od Českých Budějovic. O čemž vás mohu přesvědčit. Nad vámi visí mapa Čech. Tak se podívejte, vojáku. Od nás na jih je Protivín. Od Protivína na jih je Hluboká a od ní jižně jsou České Budějovice. Tak vidíte, že jdete ne do Budějovic, ale z Budějovic."
Strážmistr podíval se laskavě na Švejka, který klidné a důstojné řekl: "A přece jdu do Budějovic." Bylo to víc než Galileovo "A přece se točí!" Poněvadž ten to musel říct patrně asi hodně vztekle.
"Víte, vojáku," stále se stejnou vlídností mluvil k Švejkovi strážmistr, "já vám to vymluvím, a vy sám nakonec také přijdete k tomu názoru, že každé zapírání jen ztěžuje přiznání!"
"To máte ouplnou pravdu," řekl Švejk, "každé zapírání ztěžuje přiznání a navopak."
"Tak vidíte, že sám, vojáku, také k tomu přijdete. Odpovězte mně dobrosrdečné, odkud jste vyšel, když jste šel do těch vašich Budějovic. Říkám schválně ,vašich`, poněvadž musí být patrně ještě jiné Budějovice, které leží někde severně od Putimi a doposud nejsou zanešeny na žádné mapě." "Vyšel jsem z Tábora."
"A co jste dělal v Táboře?"
"Čekal jsem na vlak do Budějovic."
"Proč jste nejel vlakem do Budějovic?"
"Poněvadž jsem neměl lístek na dráhu."
"A proč vám, jako vojákovi, nedali vojenský lístek zadarmo?"
"Poněvadž jsem při sobě neměl žádný dokumenty."
"Tady to je," řekl vítězoslavně četnický strážmistr k jednomu z četníků, "není tak hloupý, jak se dělá, začíná to pěkně zamotávat "
Strážmistr počal znova, jako by přeslechl poslední odpověď o dokumentech:
"Vy jste tedy vyšel z Tábora. Kam jste tedy šel?"
"Do Českých Budějovic."
Výraz tváře strážmistrovy nabyl trochu přísnosti a jeho zraky padly na mapu.
"Můžete nám ukázat na mapě, kudy jste šel do těch Budějovic?"
"Já si ta místa všechna nepamatuji a jenom na to se pamatuji, že jsem zde v Putimi byl už jednou."
Celý personál četnické stanice podíval se na sebe pátravě a strážmistr pokračoval: "V Táboře jste byl tedy na nádraží. Máte něco u sebe? Vyndejte to."
Читать дальше