Jaroslav Hašek - Osudy dobrého vojáka Švejka za svìtové války

Kadet Biegler neřekl více ani slova a zalezl si do svého kouta. Když později k němu přišel fénrich Pleschner, aby mu dal připít z láhve koňaku, kterou vyhrál v kartách, podivil se, jak kadet Biegler pilně čte v knize profesora Udo Krafta Sebevýchova k smrti za císaře.

Než přijeli do Pešti, byl kadet Biegler tak opilý, že nahýbaje se z okna vagónu, křičel do pusté krajiny nepřetržité: "Frisch drauf! Im Gottes Namen frisch drauf!"

Potom ho na rozkaz hejtmana Ságnera batalionsordonanc Matušič odtáhl do kupé, kde ho se sluhou hejtmana Batzerem uložil na lavici, a kadet Biegler měl tento sen:

SEN KADETA BIEGLERA PŘED BUDAPEŠTÍ

Měl signum laudis, železný kříž a byl majorem a jel na obhlídku účastku brigády, která mu byla přidělena. Nedovedl si sice vysvětlit, když má pod sebou celou brigádu, proč je neustále jen majorem. Měl podezření, že měl být jmenován generálmajorem a to "generál" že se někde v návalu na polní poště ztratilo.

Musel se v duchu smát tomu, jak ve vlaku, když jeli na frontu, hejtman Ságner mu vyhrožoval, že bude muset přeřezávat drátěné překážky. Ostatně hejtman Ságner byl už dávno na jeho návrh u divize přeložen k jinému pluku i s nadporučíkem Lukášem. K jiné divizi, k jinému armádnímu sboru.

Někdo mu také vypravoval, že oba bídné zahynuli někde v močále na útěku.

Když jel automobilem na pozici na obhlídku účastku své brigády, bylo mu všechno jasno. Byl vlastně vyslán z jenerálního štábu armády.

Kolem táhli vojáci a zpívali píseň, kterou četl ve sbírce vojenských rakouských písní Es gilt:

Halt' euch brav, ihr tapf 'ren Brüder,

werft den Feind nur herzhaft nieder,

Laßt des Kaisers Fahne weh'n...

Krajina měla týž ráz jako na obrázcích Wiener illustrierte Zeitung.

Po pravé straně bylo vidět u stodoly dělostřelectvo, jak střílí do nepřátelských zákopu vedle silnice, po které projížděl s automobilem. Vlevo stál dům, ze kterého se střílelo, zatímco nepřítel snažil se kolbami ručnic vypáčit dveře. Vedle silnice hořel nepřátelský aeroplán. Na obzoru bylo vidět jízdu a hořící vesnici. Potom zákopy pochodového praporu s malou vyvýšeninou, kde střílely do nepřátel strojní pušky. Dál potom táhly nepřátelské zákopy podél silnice. A šofér jede dál s ním k nepříteli po silnici.

Řve sluchátkem na šoféra: "Nevíš, kam to jedem? Tam je nepřítel."

Ale šofér klidné odpovídá:

"Pane generále, to je jediná pořádná cesta. Silnice je v dobrém stavu. Na těch vedlejších cestách by to pneumatiky nevydržely."

Čím více blíží se k pozicím nepřítele, tím se oheň stává silnější. Granáty vyhazují kolem dokola nad příkopy po obou stranách švestkovou alej.

Ale šofér klidné odpovídá do sluchátka:

"Tohle je výborná silnice, pane generále, po té se to jede jako po másle. Kdybychom odbočili do polí, tak nám zařve pneumatika. - Podívejte se, pane generále," křičí šofér do sluchátka, "tahle silnice je tak dobře stavěná, že ani třicetapůlcentimetrové hmoždýře nám nic neudělají. Silnice je jako mlat, ale po těch kamenitých cestách v polich zařvaly by nám pneumatiky. Vrátit se stejné nemůžeme, pane generále!"

"Bzzz - dzum!" slyší Biegler, a automobil udělal ohromný skok.

"Neříkal jsem vám, pane generále," řve šofér do sluchátka, "že je to po čertech dobře stavěná silnice? Teď právě těsně před námi vybouchla jedna osmatřicítka. Ale žádná díra, silnice je jako mlat. Ale zaject do polí, tak je po pneumatikách. Ted' na nás střílí z dálky 4 kilometrů."

"Kam to ale jedeme?"

"To se uvidí," odpověděl šofěr, "dokud bude stále takováhle silnice, já za všechno ručím."

Let, ohromný let, a automobil se zastavuje. "Pane generále," křičí šofér, "nemáte štábní mapu?"

Generál Biegler rozsvěcuje elektrickou lampičku. Vidí; že má štábní mapu na kolenou. Ale je to námořní mapa helgolandského pobřeží z roku 1864, ve válce rakousko-pruské proti Dánsku za Šlesvik.

"Je zde křižovatka," povídá šofér, "obě křižovatky vedou k nepřátelským pozicím. Mně jde o pořádnou silnici, aby neutrpěly pneumatiky, pane generále... Já jsem zodpovědný za štábní automobil..."

Potom rána, ohlušující rána, a hvězdy veliké jako kola. Mléčná dráha je hustá jako smetana. Vznáší se vesmírem na sedadle vedle šoféra. Celý automobil je těsně před sedadlem ustříhnutý jako nůžkami. Z automobilu zbývá jen výbojný, útočný předek.

"Ještě štěstí," povídá šofér, "že jste mně přes záda ukazoval mapu. Přelít jste ke mně a ostatní zařvalo. Byla to dvaačtyřicítka... Já jsem to hned tušil, že jakmile je křižovatka, tak silnice stojí za starou belu, Po osmatřicítce mohla to být jen dvaačtyřicítka. Nic jiného se dosud nevyrábí, pane generále."

"Kam to řídíte?"

"Letíme do nebe, pane generále, a musíme se vyhnout vlasaticím. Ty jsou horši než dvaačtyřicítka. - Ted' je pod námi Mars," řekl šofér po dlouhé pomlčce.

Biegler cítil se již opět klidným.

"Znáte dějiny bitvy národů u Lipska?" otázal se, "když polní maršálek kníže Schwarzenberg šel na Liebertkovice 14. října roku 1813 a když i6. října byl zápas o Lindenau, boje generála Merweldta, a když rakouská vojska byla ve Wachavě a když 19. října padlo Lipsko?"

"Pane generále," řekl vtom vážné šofér, "jsme právě u nebeské brány, lezte ven, pane generále! Nemůžeme project nebeskou branou, je zde mačkanice. Samé vojsko."

"Jen z nich někoho přejed," křičí na šoféra, "však se vyhnou."

A nahýbaje se z automobilu křičí: "Achtung, sie Schweinbande! Je to dobytek, vidí generála, a nemohou udělat rechtšaut."

Šofér klidně na to ho konejší: "Těžká věc, pane generále, většina má uraženou hlavu."

Generál Biegler teprve nyní zpozoroval, že ti, kteří se tlačí u nebeské brány, jsou nejrůznější invalidi, kteří přišli ve válce o některé části svého těla, které měli však s sebou v ruksaku. Hlavy, ruce, nohy. Nějaký spravedlivý dělostřelec, tlačící se u nebeské brány v rozbitém plášti, měl v baťochu složeno celé své břicho i s dolními končetinami. Z jiného baťochu nějakého spravedlivého landveráka dívala se na jenerála Bieglera půlka zadnice, kterou ztratil u Lvova.

"To je kvůli pořádku," ozval se opět šofér, projížděje hustým davem, "je to patrně kvůli nebeské supravizitě."

U nebeské brány propouštěli jedině na heslo, které ihned generálu Biegierovi napadlo: "Für Gott und Kaiser."

Automobil vjel do ráje.

"Pane generále," řekl nějaký důstojník anděl s křídly, když projížděli kolem kasáren s rekruty anděly, "musíte se hlásit na hlavním velitelství."

Jeli dál kolem nějakého cvičiště, kde se to jen hemžilo rekruty anděly, které učili křičet "Alelujá".

Jeli kolem skupiny, kde rezavý kaprál anděl měl právě jednoho nemotorného rekruta anděla v parádě, mlátil mu pěstí do břicha a řval na něho: "Rozevři lepší svou držku, svině betlémská. Takhle se volá ,Alelujá`? Jako kdybys měl knedlík v hubě. To bych rád věděl, který vůl tě sem, ty dobytku, pustil do ráje. Zkus to ještě jednou... Hlahlehiuhja? Cože, bestie, ještě nám tady v ráji huhňáš... Zkus to ještě jednou, cedre libanonský."

Ujížděli dál a za nimi ještě dlouho bylo slyšet úzkostlivé řvaní huhňavého anděla rekruta "Hla-hle-hlu-hjá" a křik anděla kaprála "A-le-lu-já, a-le-lu-já, ty krávo jordánská!"