Jaroslav Hašek - Osudy dobrého vojáka Švejka za svìtové války

"Že se nestydíš," opovržlivě řekl Švejk, "to jseš voják..."

"Dyž já nejsem pro vojnu dělanej," zahořekoval Baloun, "já jsem pravda nenažranej, nedožranej, poněvadž jsem vytrženej z pořádnýho života. Vono je to u nás v rodu. Nebožtík tatínek, ten se sázel v Protivině v hospodě, že sní na posezení padesát buřtů a dva bochníky chleba, a vyhrál to. Já jsem jednou vo sázku sněd čtyry husy a dvě mísy knedlíků se zelím. Doma si vzpomenu po obědě, že bych chtěl ještě něco zakusit. Jdu do komory, uříznu si kus masa, pošlu si pro džbán piva a splivnu dvě kila uzenýho. Měl jsem doma starýho čeledína Vomela a ten mě vždycky napomínal, abych jen tak nepejchnul, necpal se, že von pamatuje, jak mu jeho dědeček vypravoval dávno vo jednom takovým nedožerovi. A potom když byla nějaká vojna, že se nerodilo nic po celejch vosum let a že pekli chleba ze slámy a z toho, co zůstalo z lněnýho semene; a to byl svátek, když mohli do mlíka nadrobit trochu tvarohu, když nebylo chleba. A von ten sedlák, hned jak nastala ta bída, za tejden umřel, poněvadž ten jeho žaludek nebyl zvyklej na takovou selskou bídu..."

Baloun zvedl svůj zarmoucený obličej: "Ale já si myslím, že pánbůh lidi potrestá, a přeci nevopustí."

"Pánbůh nedojedy přived na svět, a pánbůh se vo ně postará, poznamenal Švejk, "jednou užs byl uvázanej a teď bys zasloužil, aby tě poslali do první linie; když já jsem byl buršem u pana obrlajtnanta, tak se mohl na mne ve všem spolehnout a ani ho nikdy nenapadlo, že bych mu byl něco sežral. Když se něco fasovalo zvláštního, tak mně vždycky řek: ,Nechte si to, Švejku,` nebo: ,A co, já o to tolik nestojím, dejte sem kousek a s ostatním si dělejte, co chcete.` A když jsme byli v Praze a on mne poslal někdy pro oběd do restaurace, tak aby si snad nemyslil, že mu nesu malou porci, poněvadž jsem polovičku na cestě sežral, sám jsem ze svých posledních peněz, když se mně zdála být porce malou, přikoupil ještě jednu, aby se pan obrlajtnant najed a vo mně si nic špatnýho nemyslel. Až takhle jednou na to přišel. Musel jsem mu vždycky nosit z restaurace jídelní lístek a on si vybral. Tak si vybral ten den nadívané holoubě. Já jsem si myslel, když mně dali půlku, že by si snad mohl pan obrlajtnant myslet, že jsem mu druhou půlku sežral, tak jsem ještě jednu porci koupil ze svýho a přines takovou nádhernou porci, že pan obrlajtnant Šeba, který ten den sháněl oběd a přišel právě před polednem na návštěvu k mýmu obrlajtnantovi, se taky najed. Ale když se najed, povídá: ,Tohle mně neříkej, že je to jedna porce. Na celým světě nedostaneš na menu celý nadívaný holoubě. Když seženu dneska peníze, tak si pošlu do tý tvý restaurace pro oběd. Řekni to upřímně, že je to dvojnásobná porce.` Pan obrlajtnant se mě zeptal před ním, abych dosvědčil, že dal mně peníze jen na jednoduchou porci, poněvadž nevěděl, že přijde. Odpověděl jsem, že mně dal peníze na vobyčejný oběd. ,Tak vidíš,` řekl můj obrlajtnant, ,tohle ještě nic není. Předešle mně přines Švejk dvě husí stehna k obědu. Tedy si představ: polívka s nudlema, hovězí maso se sardelovou omáčkou, dvě husí stehna, knedlíků a zelí do stropu a palačinky!`"

"C-c ta-ta," mlaskl Baloun.

Švejk pokračoval: "To byl kámen ourazu. Pan obrlajtnant Šeba poslal skutečně druhýho dne svýho pucfleka pro oběd do tý naší restaurace, a von mu přines jako příkrm takovou malinkou hromádečku pilafu ze slepice, jako když se šestinedělní děťátko vykaká do peřinky, tak asi na dvě lžičky. A pan obrlajtnant Šeba na něho; že polovici sežral. A von, že je nevinnej. A pan obrlajtnant Šeba mu dal přes hubu a dával mne za příklad. Já že nosím porce panu obrlajtnantovi Lukášovi. A tak ten nevinnej zfackovanej voják se druhej den v restauraci, když šel pro oběd, na všechno vyptal, řek to svýmu pánovi, ten zas mýmu obrlajtnantovi. Sedím já večer za novinama a čtu si zprávy nepřátelskejch štábů z bojiště, když můj pan obrlajtnant vešel, celej hledej, a hned přímo na mne uhodil, abych mu řek, kolik těch dvojnásobnejch porcí jsem v restauraci platil, že ví všechno, že mně vůbec žádný zapírání nepomůže, že už dávno ví o tom, že jsem blbec, ale že byl bych blázen, to že mu nenapadlo. Udělal jsem prej mu takovou vostudu, že má největší chut zastřelit napřed mě a potom sebe. ,Pane obrlajtnant,` řekl jsem mu, ,když jste mě přijímal, ten první den jste o tom mluvil, že každej pucflek je zloděj a podlej chlap. A když v tej restauraci dávali vopravdu tak malinký porce příkrmu, tak byste si bejval moh pomyslit, že jsem vopravdu taky jeden z takovejch podlejch chlapů, že jsem vám to sežral...`"

"Můj bože na nebi." zašeptal Baloun a shýbl se pro kufřík nadporučíka Lukáše a odcházel s ním dozadu.

"Potom se nadporučík Lukáš," pokračoval Švejk, "počal šacovat po všech kapsách, a když to bylo marný, sáhl si do vesty a dal mně své stříbrně hodinky. Byl takovej pohnutej. ,Až dostanu gáži, Švejku,` řekl, ,tak mně sepište, kolík jsem vám dlužen... Tyhle hodinky si nechte zvlášť. A podruhý neblázněte.` Potom jednou udeřila na nás voba taková bída, že ty hodinky jsem musel vodnest do zastavárny..."

"Copak tam děláte vzádu, Baloune?" otázal se vtom účetní šikovatel Vaněk.

Místo odpovědi se nešťastný Baloun zakuckal. Otevřel si totiž kufřík nadporučíka Lukáše a cpal se jeho poslední houskou...

-

Nádražím bez zastávky projel' jiný vojenský vlak odshora obsazený deutschmajstry, které posílali na srbský front. Ještě se nevzpamatovali ze svého nadšení při loučení s Vídní a řvali bez oddechu od Vídně až sem:

Prinz Eugenius, der edle Ritter,

vollt' dem Kaiser wiedrum kriegen

Stadt und Festung Belegrad.

Er ließ schlagen einen Brucken,

dala man kunnt' hinüberrucken

mit der Armee wohl für die Stadt

Nějaký kaprál s výbojné nakrouceným knírem, nahýbaje se ven, opřen jsa lokty o mužstvo, které klátilo ven z vagónu vystrčenýma nohama, dával takt a hulákal na celé kolo:

Als der Brucken war geschlagen,

daß man kunnt' mit Stuck und Wagen

frei passier'n den Donaufluß,

bei Semlin schlug man das Lager,

alle Serben zu verjagen...

Vtom však ztratil rovnováhu a vylítl z vagónu a plnou silou narazil v letu břichem na páku u výhybky, na které zůstal nabodnut viset, zatímco vlak jel dál a v zadních vagónech zpívali zase jinou.

Graf Radetzky, edler Degen,

schwur's des Kaisers Feind zu fegen

aus der falschen Lombardei.

In Verona langes Hoffen,

als mehr Truppen eingetroffen,

fühlt und rührt der Held sich frei...

Nabodnutý na hloupou výhybku, bojechtivý kaprál byl již mrtev a netrvalo dlouho, stál již u něho na stráži s bajonetem nějaký mladičký vojáček z mužstva nádražního velitelství, který pojímal svou úlohu velice vážné. Stál vzpřímen u výhybky a tvářil se tak vítězoslavně, jako by to bylo jeho dílo, naražení kaprála na výhybku.

Poněvadž byl Maďar, řval po celých kolejích, když přicházeli sem se dívat z ešalonu bataliónu 91. pluku: "Nem szabad! Nem szabad! Komision militär nem szabad!"

"Má už to vodbytý," řekl dobrý voják Švejk, který byl také mezi zvědavci, "a má to tu výhodu, že když už má kus železa v břiše, alespoň ví všichni, kde byl pohřbenej. Je to zrovna na dráze, a nemusejí jeho hrob shánět po všech bojištích. - Nabod se akorát," řekl ještě Švejk znalecky, obcházeje z druhé strany kaprála, "má střeva v kalhotech."