Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl pátý)
Здесь есть возможность читать онлайн «Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl pátý)» — ознакомительный отрывок электронной книги совершенно бесплатно, а после прочтения отрывка купить полную версию. В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Жанр: foreign_prose, foreign_antique, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.
- Название:F. L. Věk (Díl pátý)
- Автор:
- Жанр:
- Год:неизвестен
- ISBN:нет данных
- Рейтинг книги:4 / 5. Голосов: 1
-
Избранное:Добавить в избранное
- Отзывы:
-
Ваша оценка:
- 80
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
F. L. Věk (Díl pátý): краткое содержание, описание и аннотация
Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «F. L. Věk (Díl pátý)»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.
F. L. Věk (Díl pátý) — читать онлайн ознакомительный отрывок
Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «F. L. Věk (Díl pátý)», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.
Интервал:
Закладка:
„Tam mne chytla zuřivá krvežíznivost,“ žertoval, „opravdu, když mě napadlo, že bych moh také být Napoleonem nebo alespoň nějakým generálem. V Litomyšli jsem se chtěl dát na vojnu, dobrovolně, k landvér, proti Francouzům; také jsem na to byl, bodejť gymnasista, rétor. Vidíte, co mohlo ze mne být, kdybych byl nezahodil bouchačku a patrontaš dřív, nežli jsem jich dostal —“
„No, ale nelitujete toho,“ řekl Patrčka vážně, ne bez úmyslu.
„Jak bych litoval, jsem jako pták, korektur málo, psát nemusíš, knihtiskaři to nechtějí – zkrátka, ležácké časy!“ Řekl to vesele, ale s trpkou příchutí. Pojednou vzpomněl, kde je Kramerius, cože tu ještě není; a hned si sám vysvětloval: „Že ho Amor postřelil!“
„Však by udělal nejlíp,“ mínil starý Fryč, „kdyby se oženil. Ať něco vyžení, aby si pomohl, do obchoduje toho potřeba.“
„Ale dřív se musí naučit v karty hrát, bulku,“ Hýbl se usmíval, „kdyby toho snad potřeboval jako nebožtík jeho pantáta slavné paměti.“
Všichni se obrátili po Hýblovi a ten hned jim vysvětlil:
„Jednou mně Rulík vypravoval, ale —“ vzpomněl přitom, „víte, že je stonavý, že teď z Hradčan ani nesejde, v Expedici už nebyl tuze dlouho.“
„Tak co povídal —“
„A, o těch kartách. No, že když si nebožtík Kramerius svou Vefinku, nynější vdovu po něm, namlouval, že starý Hecirius, její pantáta, zlatník byl a měl dům U Ježíška v Spálené ulici, že starý Hecirius vrčel, když slyšel, že nějaký literát mu chodí za Vefinkou. Huboval doma, huboval i u Vořechovských, kam chodil bulku hrát, kde měl oblíbeného společníka v kartách, který moc pěkně hrál bulku. Tomu si stěžoval, nevěda, že to je ten milovník. – No, konec víte. Ta bulka, že ji Kramerius tak pěkně hrál, všecko spravila.“
Vtom vešel mladý Kramerius. Všichni se dali do smíchu, jak jej zhlédli, a starý Fryč na něj volal a kýval, aby šel, tady ten kacafirek že ho žení.
„A ožení, a půjde pak za tlampače, a pomyslí si —“ Hýbl přestal, jako by uťal. Všichni jako on ohlédli se po stolku opodál kamen, po doktoru Srnkovi. Drže sklenici za ucho, jezdil jí po stole, pak ji pozvedl proti svíčce v dřevěném svícnu, pohladil ji a s komickou vážností ji oslovil:
„Vypiju tě, vypiju, a víš-li, na čí zdraví! Na zdraví Jeho Excelencí pana ministra. Hoch das Millionen Bettelstäbe spendende Finanz-Patent! Hoch! Hoch!“
Vypil půl sklenice a hned se zas přihrbeně posadil, hledě před se tiše, nehnuté. Jen se několikrát nasucho uplivl. U vlastenského stolu nechali ženění, nechali žertu. Srnkova připomínka o miliónech žebráckých holí finančním patentem uštědřených je upomenula. Začali o drahotě, o těžkém živobytí. Jen Václav mlčel a Hýbl; ten si neposteskl, nežaloval, až za jiného se ozval. Vzpomněl si, co včera slyšel, že starý profesor Majober tře bídu, že plat nestačí a že pořád stůně.
„Ještěže má hodného, svědomitého lékaře; doktor Held k němu chodí.“
„Oh, ti se jistě znají, když Majober ještě hrál divadlo v Boudě a u Hybernů. To jistě,“ hádal Fryč.
„S Thámem taky,“ ozval se Václav a zeptal se, kde teď je, vědí-li o něm.
„Ten zapadl jako kámen do vody.“ Starý Fryč mávl rukou.
„A ne, včera jsem mluvil s jeho bratrem, Karlem; však to o Majobrovi mám také od něho, a slyšel jsem, že zase dlouho nevěděl o bratrovi, o Václavovi, herci, ale tuhle že dostal od něho psaní ze Znojma, že je u nějaké společnosti režisérem, že se mu teď vedlo trochu líp.“
„Co ona, Thámová,“ ptal se Kramerius, zapaluje si papírkem dlouhou dýmku.
„O té Thám nic neříkal. Buď mu bratr o ní nepsal, nebo nechtěl o ní mluvit. Ubohý Václav Thám! Když jsem ho tady poprvé viděl, tady —“ Hýbl ukazoval najeden ze sousedních stolů. „Když si na to vzpomenu – Ubožák. To jsme tu vyváděli takovou bláznivou čertovinu, měl jsem kázání blechách a pak jsme udělali castrum doloris a položili jsme na to nějakého filosofa v koženkách, a do toho přišel Thám znenadání, a jak —“
Nedomluvil. Doktor Srnka šel je navštívit. „Meine Herren, páni vlastenci, liběji odpustit, jak se mně zdá, nejsou veselí, nejsou dost spokojeni, a přece nynčko, itzt ist lauter Fortschritt besonders in der Gleichheit der Verarmung a v dělání dluhů. Fortschritt! Lauter Fortschritt! A taky v tom: pan ministr má nový ajmolanc. Slyšeli? Dají pozor! Dvakrát dvacet je dvě stě, ale třikrát dvacet je čtyřicet nebo třikrát dvacet je dvanáct a taky třikrát dvacet je šedesát. Das ist die neue Multiplikation. A když tak počítáme – Poslouchají, znají nové exemplum regula de tri? Pozor, aby se v počtech nezmejlili.“
Strčil prsty pod nákrčník, přejel jimi po krku sem tam, potřásl vlasatou hlavou a ušklíbnuv se přednášel vážně kantorsky, jakoby ve škole příklad:
„Nun also. Eine Elle Wallis ist werth einen Gulden C. Z. Was ist werth das ganze Stück von zwei und halber Elle —“
Již co ten pošklebný příklad říkal, vrtěl sebou měšťan Fryč; houslista
Kramerius se plaše ohlédli hospodou. Hýbl se usmíval tak jako Václav, jemuž se příklad i doktor pojednou zalíbil. Fryč začal zamlouvat, on že takovým počtům nerozumí.
„Tak jim to povím,“ vskočil mu doktor Srnka do řeči, usmívaje se jeho rozpakům. „Das ganze Stiick ist werth, ist werth: dreissig Kreuzer, ganze dreissig Kreuzer!“
Zachechtal se a šel zpátky ku svému stolu. Fryč si vydechl. Kramerius a houslista byli také rádi; ale pojednou se doktor Srnka otočil a šel zpět ku vlastenskému stolu.
„Nichts für Ungut, páni vlastenci, ale ještě něco, to asi taky nevědí, koho ten financpatent taky zle pošramotil a kdo taky zle naříká na Jeho Excelenci pana hraběte Wallisa. Nevědí? Já jim pomůžu. Těch nešťastných je tuze mnoho, schrecklich viel, ale nejsou tu, nikde na zemi, ani ne na nebi —“
„Tak kde by byli,“ víc odbýval nežli se ptal soused Fryč.
„Ani na zemi, ani na nebi,“ opakoval doktor Srnka, „ale taky ne v pekle, au contraire, tam mají ukrutnou radost z Jeho Excelence pana hraběte Wallisa, co jim tam duší nahnal. Ale —“
„Tak kde, pane doktor,“ ptal se Hýbl už zvědav.
„V očistci!“ vyhrkl doktor, „duše, dušičky v očistci, ty tuze naříkají, protože přestalo za ně modlení, přestaly mše. Bankrot spolkl fundace na zádušní mše, a zadarmo se mše neslouží. Fundace pryč, mše pryč, modlení pryč, a proto dušičky naříkají, pláčou —“ Doktor Srnka mluvil jako dojat, plačtivě, s ironickou soucitností.
„Jen se smějí,“ zahodil Fryč, „i tu je zle. Jsou fary na venkově, při horách, slyšel jsem to, chudé fary, kde farář nemá teď ani na víno k oltáři, na mši, jistě.“
„Ano, ano,“ přisvědčoval doktor Srnka s přehnanou vážností, „a taky já slyšel, že už ten onen farář žehná kořalce, no, wirklich, co sebou škubají, pane Fryč, wirklich wahr – aber nichts íhr Ungut, teď vědí, a pomodlejí se za duše v očistci —“ Poklonil se jako v kostele, zamíhal pravicí před obličejem, jako by se křížem žehnal, pak se obrátil a šel přihrben ke svému stolu opodál kamen, bruče před se s úsměškem: „Ubohé dušičky! Armičky!“
Fryč vstal a rozloučil se. Mrzeloť jej doktorovo sousedství, vlastně jeho řeči neopatrné a kousavé. Houslista šel s Fryčem. Za nimi brzo Kramerius, jemuž Patrčka slíbil, že se zítra ještě staví v Expedici, a jenž mladého Věka pozval, aby je tam někdy také navštívil. Všichni tři pozdravili doktora Srnku od svého stolu, mimochodem. Hýbl však, když s Patrčkou a Václavem za chvíli vstali, zašel přímo k doktorovi, aby mu dal dobrou noc. Ten hrábl do vlasů, okamžik hleděl upřeně do Hýblových usmívavých očí, pak jej pleskl po rameni a řekl: „Oni se nebojej – a tito páni noví vlastenci také ne,“ podíval se na Patrčku a Václava, „so, das ist schön —“ a pojednou se zeptal Hýbla: „Co dělá pan Jungmann, vědí, ten pán, co přeložil Miltona, jak mně to v létě půjčili. Co dělá, co zas překládá —“
Читать дальшеИнтервал:
Закладка:
Похожие книги на «F. L. Věk (Díl pátý)»
Представляем Вашему вниманию похожие книги на «F. L. Věk (Díl pátý)» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.
Обсуждение, отзывы о книге «F. L. Věk (Díl pátý)» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.