Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl pátý)

Mladý Věk dotlačil se až do kostela a dostal se hodně dopředu, takže uviděl všecku slávu výše před oltářem v presbyteriu za slavné zpívané mše i po ní, kdy se konala vlastní instalace. Uviděl všecku společnost universitních profesorů a hodnostářů s lesklými zlatými řetězy přes prsa, nějakého generála v bělostném fraku a v rudých nohavicích, nejvyššího purkrabí a guberniální rady v plné parádě, kanovníky, městské hodnostáře; samý frak, zlatolesklá uniforma. Z těch vyrážel svou bělostí hábit a bílý hedvábný pláštík strahovského opata, nového rektora, jemuž se zlatý řetěz s křížem blyskotal na prsou.

Lesklá, skvělá podívaná, zvláště venkovskému studentu. Mladý Věk měl oči všude; ale také chytal, co se tam mluvilo, přednášelo, všecko latinsky. Hleděl do presbyteria, k oltáři i po hostech, dámách i pánech; pak vzpomněl i na Klicperu, na Pacáka, jsou-li tu, jak řekli. Než jak byl zaklínován v zástupu, nemohl se hrubě otočit.

Teprve když řeči domluveny, když zpěv dozvučel i fanfáry, když všechen zarudlý vynesen byl proudem ven se valícím a stanul před podsíní, zahlédl Pacáka filosofa, jehož trnková očka vesele zamžikala, když se Věk přihlásil.

„Kde je pan Klicpera —“

„Frantík? Medik? Šel se mnou sem, ale ztratil se mně.“ Rozhlížel se po hloučcích studentů, náhle sebou trhl a ukázal směrem k Železné ulici.

„Tamhle! Vidějí ho! Tamhle u Železné ulice. Stojí s tím velkým, v perníkovém kabátě. Vidějí?“

Václav zahlédl medika Klicperu i toho v perníkovém kabátě, urostlého, štíhlého mladého muže, jemuž nebylo ani třicet let. Vypadal dost elegantně, ačkoliv oděv jeho zdál se obnošený.

„Kdo je to?“

„Bývalý student, pak voják, legionista, pak páter vyklouz —“

„Takový mladý —“

„No, k legionu se dal před desíti lety, to mu nebylo ani dvacet, pak šel do semináře.“

„Vystoupil —“

„Vystoupil, v klerice nevydržel; tedje suflérem u divadla —“

„Ach —“ ,

„A Čech, našinec. Štěpánek se jmenuje, je z Chrudimě. Klicpera, Frantík, se s ním dobře zná, ten je samý tyátr, hned by se k němu dal —“

„A mladší myslím taky —“

„Václav? Ten teprve. To jim je komedie, když hrajeme doma divadlo, sami, jen tak; já musím s nimi, to jim kvartýrská dělá! Jezusmarjá, pane doktor, to jako starší, medik,“ Pacák cituje napodobil hlas i hrůzu své kvartýrské, „dyť mně s tím tyátrem rozbořej kamna, pane Wencl! To zas na mladšího – Tak zas voni! Hele, jdou pryč, do Železné ulice.“

Pacák hleděl za krajanem a za Štěpánkem.

„Musím s Franckem mluvit. Sbohem. A přijdou k nám někdy,“ obrátil se k Věkovi, „však vědí kam; Linhartský plácek, numero sto třicet devět —“ To mluvil už chvatněji, potřásaje na rozloučenou Věkovou pravicí. Zmizel okamžikem za skupinou studentů na rohu Železné ulice.

Mladý Věk nešel rovnou domů. Poledne minulo, hlad se ozýval, a u křížovníků dnes neměl oběd. Aby laciněji pojedl, zastavil se na Uhelném trhu. U „kuchyní“ pod oblouky podsíně nebyla tlačenice. Hned dostal porci rýžové kaše do papíru a chtěl chvatně do nedalekého svého bytu, aby ve svém pokojíčku, tajně, aby mistr Prax neviděl, odbyl své lukulské hody a chlebem zajedl.

Pospíchal, ale přece se zastavil opodál u dřevěné boudy, když za ní zahlédl mužíka v perníkovém fraku, žlutých, pečlivě učesaných vlasů. Skutečně, on, „pan baron Stroh“! Byl tam u tabule. Španihelku se střapcem pod paždí, sychravým chladem pobledlý, překládal rychle z dlaně na dlaň porci horkého jahelníku, ukusuje z něho a hltavě polykaje.

Václavovi bylo „barona“ líto a maně vzpomněl na Tomáška, na koktavého protivníka koktavého barona, Tomášek že se nemusí tak schovávat.

To byla poslední příhoda; nic nového pak už nepřišlo. Václav se dostal do všedních kolejí. Den jako den, obyčejně deštivý nebo alespoň kalný, sychravý. Byl ošklivý listopad. Mladý Věk v takové dni do kanceláře pospíchal. Doma měl chlad; paní Praxová tuze si pomáhala drahotou. Ta byla její štít ve všem. Topila málo, takže mladý Věk se večer ve svém pokojíku krčil zimou; a ráno zase. Chudá snídaně, obyčejně zasmažená polívka nebo úkrop tuze ho nezahrály. Kávy teď ani neuviděl.

Zato když vstoupil ze sychravá, z vlhké, blátivé ulice do kanceláře čistě umetené, příjemně již vyhřáté, bylo blaho. Teplicko v jizbě a ještě topili; slyšel oheň v kamnech, jak praskavě plápolá. V kanceláři sucho, teplo. Přicházíval proto na minutu, spíše ještě dřív, takže jej starý Kubecius vítával pochvalným mručením; spokojeně přitom bral z „moučnice“, cpal nos a ptával se naprázdno, před se:

„Aber Herr Vogel – Kdepak ten – Aber —“ to „aber“ znělo hrozivě.

Ale hned přestalo, když Herr Vogel vždycky po čtvrt na devátou vstoupil; starý Kubecius jen rychleji šňupal, prudce, zlobivé.

Mladý Věk se také nepotrhal prací. Psal pilně, ale přece s přestávkami. Ty byly, když starý Kubecius zašel k Šéfovi na poradu, nebo když „starý“ byl u soudu; za takových chvílí pan Vogel, nedostudovaný jurista z pražské, někdy dost zámožné rodiny, zíval a protahoval se na židli nebo dřímal. Mladý Věk zase hledíval oknem ven, na nerovný písčitý břeh volně k řece se svažující, na staré, zkřivené, nahnuté stromy na něm, na ohrady plné dříví, na rybářské chalupy u vody.

V ten čas bylo tam všude pusto. Stromy skoro holé, zahrádky u chaloupek prázdné, bez květu, sešlé. Rybářské sítě třásly se ve větru na jejich plotech, před vrátky.

Častěji však nežli k pustému břehu obracel zraky za široký, volný proud Vltavy, na oblouky starého mostu, na proud lidí na něm, na výšiny za řekou, na Petřín, k Strahovu, královskému Hradu. Rád tam hledíval, ať vše jasně viděl, stráně zbarvené, skropené pestrými barvami podzimu, klášter, Hrad i Svatovítský chrám velebně vznešené nad spoustou zahnědle rudých střech Malé Strany, nad něž se prozelenávala báně kostela u Sv. Mikuláše, ať v lehkém zamžení deště nebo v kalném ovzduší pochmurného dne, kdy temná oblaka nade vším těžce visela nebo když se mraky hnaly divým letem nad Hradem k Petřínu a za něj dál jako vzdušné tmavé vlnobití, vysoko vzedmuté, podivných podob, divokých tvarů.

Na tom oči zůstávaly. Mladému Věkovi nebyly tyto výhledy pouhým divadlem na velkolepou scenérii.

Oživoval si ji, jako si oživil pusté rozvaliny frymburského hradu. Průvody vídal na Kamenném mostě, proudy bojovníků, skvělé družiny českého panstva a rytířů jedoucích nahoru na Hrad probuzený ze zakletí, mrtvého klidu a opuštění, na Hrad plný slávy jeho zamilovaných knížat a králů, českého Achilla, Otokara II. a Karla, Otce vlasti.

V takových chvílích zapomenul, že kousek dál u druhého stolu dříme kancelista Vogel, zapomenul na starého Kubecia i samého principála; za takových chvílí přicházelo také pokušení. Jakkoliv doma, když uslyšel vznešené verše mladého korouhevníka Poláka, se zařekl, že nikdy už nebude psáti veršů, tady přece neodolal. Začal je zase lepit. Ale nikdy nedolepil; pokaždé jej něco splašilo: buď strašlivé zívnutí kancelisty Vogla, jenž si přitom bubnoval prsty na prohlubeň úst jako vrata rozevřených, nebo nějaká cynická poznámka, byl-li už Věk v Židech, zná-li tu neb onu vykřičenou místnost, nebo jej splašily kroky starého Kubecia vycházejícího z principálova pokoje. Někdy i principál sám, když znenadání, vystrčiv hlavu s nahnanými šourem přes lebku prameny vlasů, rozhlédl se kanceláří bledě modrýma, vodovýma očima, velký nos si pohladil a zavolal mírně a vlídně: „Herr Wěk – will ich sagen —“