Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl pátý)

Patrčka se právě ubíral na Staroměstské náměstí, kdež měl obchodní řízení. Václav jej vyprovodil až k tomu obchodu a počkal pak před krámem. O domově uslyšel, že jsou všichni zdrávi, pantáta, panímáma, Liduška, že Patrčka v Dobrušce u nich nedávno byl, ale to že ještě neměli od něho,

Václava, psaní, zdrávi že jsou i při té klopotě, té že je všude dost, zvláště u nich v kopcích, teď že tam je ukrutný čas.

Když Patrčka si svou záležitost vyřídil, obrátili se zase zpátky a rovnou do Expedice. Nežli došli, uslyšel mladý Věk také o Dobřanech, na které se hned optal, o faráři Zieglerovi, že se Patrčka u něho také stavil, že přivezl od něho do Prahy psaní, celý balík psaní, známým a vlastencům, farář Ziegler teď že sedí skoro pořád doma, co taky, kam, a ven že skoro ani nemůže, že tam nahoře na Dobřanech mají už sněhu; u nich, dole v Solnici i v Dobrušce, že ho ani tuze nenapadlo, ale na Dobřanech že jsou ho závěje, před farou až do plotu u zahrádky, takže je pan farář doma, přechází pokoji, řídí a natahuje hodiny a ještě víc že sedí a čte a píše, překládá Horáce.

„A Fénélona.“

„Taky, ale veršování zatím nechal, už překládá, jak je v originále, prózou. Tak mu to pěkně utíká. Je sice za světem, ale má práci, která ho těší a může se jí věnovat. Ráno odslouží mši a hned může sednout ke knihám a má svatý pokoj. Takhle pracovat, to bych si přál a nemít tolik starostí a takových —“

Patrčkovi se chmuřila tvář. Václav mu rozuměl; pamatovalť si, jak si stýskal v Opočně, když se s ním tam o vagacích sešel. Chtěl mu říci něco na potěšení, ale nevěděl hned co. A vtom Patrčka v nechuti své a nespokojenosti vybuchl:

„Hned bych všeho nechal, hned – Jen kdybych to mohl prodat anebo někomu přenechat, vždyť při všem dření nemám z toho nic, ani zisk, ani volné chvíle, abych moh číst, učit se nebo něco napsat. Vždyť jsem vám řekl, jak to hned našinci omlouvají a vyčítají nebo se vysmějí. A kdo! Takoví!“ potrhoval prudce rukou. „Takový hloupý pulmistr, nafouklý správce – Ale,“ mávl pravicí, „co bych si kazil. Jsem v Praze; na tu jsem se vám těšil. Tady se jinač dýchá, tady je člověku volněji. Věřte mně, hned bych tu ostal, hned, a kdyby jen dost málo něco bylo – A jak vy,“ zeptal se pojednou, „vaši mají o vás velkou starost, jak jsem z jejich řeči vyrozuměl —“

Nežli Václav dopověděl na tuto otázku, došli do Dominikánské ulice k České expedici. Patrčka, jenž tu nebyl poprvé, uvedl Václava do krámu v přízemí vedle tiskárny. Mladý Kramerius v ní právě meškal. Zavolán přišel hned a rád uvítal vlastence z hor, horlivého odběratele a předplatitele, jakož i mladého Věka. Dědic Krameriův, ne starší nežli Václav, devatenáctiletý, nad prostřednost velký a statný, byl dobromyslnost sama.

Patrčka se ptal na jeho matku, kteráž vedla domácnost, ptal se na jeho mladší tři bratry, kteří studovali, a hned zas byli v literatuře. Václav uslyšel nedozpívanou píseň v nové variaci. Mladý Kramerius povzdechl upřímně, jak jsou ukrutné časy, co měl a má starostí, on i jeho společník, pan Tomsa, v tiskárně že mají málo práce, když se všecko tak zdražilo, zvláště papír, na knihu, na nějaký spis že se skoro nikdo neoptá a noviny, však že ví, že četl oznámení, že musel Vlastenské koncem června načas zarazit; v půl letě!

Patrčka naslouchal zachmuřeně líčení těžkých a trapných poměrů literárních a obchodních. Doléhaloť mu na mysl a plašilo jeho sen o životě volného literáta. Hleděl zamyšleně, mlčky před se, až se oči neobrátiv otázal:

„Tak to by nebylo možná, aby se člověk oddal spisovatelství?“

Mladý Věk vystihl, že to není otázka jen tak maně prohozená, nýbrž že v těch slovích se ozvaly nejtajnější přání a tužba Patrčkova.

„Což si, vlastenče, myslíte!“ Kramerius mávl rukou. „Leda by se sytil rosou a nechtěl jíst a se odívat. Není možná. Hýbl by mohl to dosvědčit. Jeho by spisování samo také neuživilo; zle by bylo, kdyby nebyl korektorem u nás a u Házů. A korektorství je namáhavé; nadře se dost. Na to musí být povaha, jakou má, takový veselý, no – Enšpígl třebovský, jak mu říkáme. Nikoho nezarmoutit a zármutek a starost si nepřipustit.“

Patrčka začínal být už neklidný; výklad mladého Kramcria byl mu nevhod. Jak mohl, přerušil ten hovor; ptal se na známé, a též chodí-li Hýbl ještě na Starou rychtu.

„A pořád, ten by bez ní nebyl a na Rychtě by se všem po něm stýskalo, obzvlášť u vlastenského stolu.“

Smluvili se, že se tam navečer sejdou. Když vyšli z Expedice, vyzval Patrčka mladého Věka, aby již domů nechodil a zůstal s ním. Ten přijal rád. Patrčku vyprovodil ještě do velkoobchodu na Koňském trhu; pak chodili do večera jen tak, bez účele, u volném hovoru. Věk začal o domovu.

Patrčka však záhy zabočil zase do Prahy, že by bylo přece jen nejlíp, kdyby tu mohl ostat a nechat vah a kornoutů a chytit se jen péra, to že by bylo jeho, na to že pořád myslí, že i ve snách se mu to plete; z nějaké psoty že by si nic nedělal, že by pro svou osobu všecko snesl, kdyby mohl vlastensky pracovat a pérem literatuře přispívat, ale když matka doma —

Povzdechl, chmurně před se hledě do ztemnělých Starých alejí, kterýmiž kráčeli a kterýmiž pohvizdoval ostrý listopadový vítr. Ani pak se mu hned nezjasnilo, když vstoupil do prostorné, klenuté jizby na Staré rychtě. Nesedělo tam tolik hostí jako jindy a u „vlastenského“ stolu skoro prázdno. Starého měšťana Fryče tam zastali a houslistu z orchestru Stavovského divadla.

Patrčku znali od dřívějších jeho návštěv, na Václavova otce se dobře pamatovali, a proto syna rádi uviděli. Patrčka se hned ptal na Hýbla, pak na ostatní stálé hosti. Hýbl že přijde najisto, povídal Fryč, ten že nevynechá, ale ostatních že se nedočká. Zima, mínil spisovatele a knihtiskaře, ten že se vymlouvá na léta, že je starý a z Týnské uličky že skoro ani nevyleze, pan starý Hamous že stůně a ostatní že přicházejí jenom někdy.

„Teďje všude znát zlé časy,“ dodal, pokyvuje hlavou.

Václavovi se na Staré rychtě ihned zalíbilo. U stolu přijali jej srdečně a kolem všechno tak nějak sousedsky, jako doma, ne tak cizí jako v kancelářích, v koleji, na ulicích, a všecko tu české. Z hostí jeden jej překvapil. Seděl opodál u velkých zelených kamen u stolku sám a sám, vlasatý, zarudlý, v tmavohnědém kabátě, v širokém, černém nákrčníku staromód-ním. Seděl přihrble, zamračeně zamyšlen; chvilkou ramenem potrhl nebo se uplivl zkrátka nasucho a zase zhluboka se napil dlouhým douškem.

Václav byl překvapen. Tohoto divného muže neviděl poprvé. V Sirkové ulici jej už několikráte potkal. Pokaždé se za ním ohlížel a byl by rád zvěděl, kdo je. Teď se na něj tiše optal.

„A to je podivín,“ pověděl starý Fryč, „nějaký doktor Srnka, ostrá huba, dělá si ze všeho pošklebky.“

„Bydlí v Sirkové ulici,“ vpadl Václav, jenž si vzpomněl, že mistr Prax mluvil o jakémsi doktoru Srnkovi, bydlícím v jejich domě, ale vpředu, do ulice, v nejhořejším poschodí.

„To jistě nevím,“ odvětil Fryč, „ale někde u Svatého Havla, to jistě.“

Náhlý šum kolem stolu; všichni se obraceli ku dveřím. Kacaíirek, třebovský Enšpígl, Hýbl! Stanul u nich v šedém plášti, vlasy sčesané do čela, do spánků. Široká jeho tvář i modré oči se usmívaly a hned vesele vykřikl, když poznal Patrčku. Uvítal jej srdečně a také Václava, jehož se hned vyptával na Litomyšl, když uslyšel, že tam Václav studoval gymnasium i filosofii.