Elena Buixaderas - De sombra y terciopelo

volají: Dějiny dělají zlí lidé!

jedí přesnídávku,

osud je přesnídávka, osud je

přesvícen!

Kdo dělá dějiny?

Dějiny dělá lidská nedůslednost

Dějiny dělá čas

jak jde a plive

zrezavělý sliny

svý kratochvilný likéry

do hrdla lidem

zauzleným v oblacích sebe

¿A quién ayes y a quién quejas?

¿A quién miseria milenaria?

No se puede dormir

con el estruendo de los elegidos en procesión

aporreando la verja

Se derraman los segundos

La historia centellea

en resplandores de batallas

cuando el tiempo es sólo un relleno

de hermandades fúnebres.

¡Cómo beben los hermanos copiosamente

de sus cántaros!

Y la cabeza está vacía, cuerpo

de una batalla destripada.

La historia centellea, a través de las aberturas ves

estatuas de mostaza, estatuas de lágrimas

aporreando la verja

gritan: ¡ La historia la hace la gente malvada!

se toman una merienda,

el destino es la merienda, el destino

¡está sobreiluminado!

¿Quién hace la historia?

La historia la hace la inconsistencia humana

La historia la hace el tiempo

según pasa y escupe

las babas oxidadas

de sus licores de diversión

a las gargantas de la gente

anudadas en las nubes del yo

jak poznámky pod čarou,

pod čarou vesmíru

a svobodné vůle,

tedy viny,

mojí jako tvojí!

como notas a pie de página,

a pie de universo

y de libre albedrío

es decir, de culpa

la mía y ¡la tuya!

De Kostel pro kuřáky / A Church for Smokers (Novela bohemica, 2019).

(ŽILINA, ESLOVAQUIA, 1968)

a jak to vypadá pod hladinou?

stmívání maže rozhraní

okraje mechů na schodech k vodě

černají mění se ve vlající řasy

odlesky dráždí matou

dna lodí chrání vrstva smůly

dál v hloubi město naruby?

ke břehu se blíží houfy sépií

voda houstne sytí se inkoustem

stává se vesmírnou černou dírou

přitahují mě snad těžké kovy

v měkkých tělíčkách hlavonožců?

kalich z barvotisku

getsemanské bdění

olivetskou zeleň čeří

dech spících

i činovnický hlas kněze

za předlouhé velikonoční mše

nahoře ve svatovítském chrámu

ranní metro elektrické světlo

do sotva probuzených tváří

nové a nové bytosti se rojí

v jedné stanici se vagon

otře o záři dne

cestující mhouří oči

někteří zahlédnou ten unikavý přelud

o němž snivý Ital v polospánku špitá

è bellissima

giovane e antica

¿y cómo es todo bajo la superficie?

el atardecer borra las fronteras

los bordes de musgo en los peldaños hacia el agua

ennegrecen se transforman en algas ondeantes

los reflejos molestan confunden

los fondos de los barcos protegidos por una capa de resina

más profundo ¿la ciudad patas arriba?

hacia la orilla se acerca un grupo de sepias

el agua se espesa se llena de tinta

se hace agujero negro cósmico

¿tal vez me atraigan los metales pesados

de los delicados cuerpecitos de los cefalópodos?

un cáliz de cromotipia

la vigilia de Getsemaní

agita el verdor del Monte de los Olivos

la respiración de los durmientes

y la voz de funcionario del cura

en la misa interminable de Pascua

arriba en la catedral de San Vito

el metro de la mañana la luz eléctrica

en los rostros apenas despertados

más y más seres pululan

en una estación el vagón

se frota con el brillo del día

los viajeros entrecierran los ojos

algunos vislumbran esa visión única

sobre la que un italiano soñador susurra

è bellissima

giovane e antica

bambina e già donna

autentica

solare!

bambina e già donna

autentica

solare!

to bylo tenkrát pokaždé

bud’to brzo nebo bídně

ale tady ne tady mi dopřáno nebude

špitál ne ani cmiter naproti

takový přepych

u baru lodníci čuměli na televizi

jeden mančaft prohrával druhý vyhrával

číšnice otřela stůl smrdutým hadrem

tady mi dopřáno nebude

takový přepych

fondamente nuove

a zdi v místech bez fasád

tady se drolí cihly

takový přepych

tady se nezůstává

fondamente nuove

vystřihnu si z papíru

potáhnu je na provázku

zlíchovskou ulicí

a narazím-li na louži

ó to bude krásné

téměř jako tam

así era entonces cada vez

o bien pronto o bien miserablemente

pero aquí no aquí no se me concederá

el hospital no ni el camposanto de enfrente

semejante lujo

en el bar unos barqueros devoraban la televisión

un bando perdía el otro ganaba

la camarera limpiaba la mesa con un trapo apestoso

aquí no se me concederá

semejante lujo

fondamente nuove

y paredes sin revoque en varios sitios

aquí se deshacen los ladrillos

semejante lujo

aquí nadie se queda

fondamente nuove

lo recorto de papel

lo arrastro con una cuerda

por la calle Zlíchovská

y si me tropiezo con un charco

será por ello mismo hermoso

casi como allí

kde už splynuly noci a dny

kde pachy ladí s šerem

vlhké zdi s teplotou skrání a čepele

vražda jako dovršení harmonie

zákon kadence

ach staré umění

jenže v lese!

jahody na mýtině

červené slunce přes zavřená víčka

zavaž mi oči miláčku a roztoč mě!

je mi tak hezky tak strašně

jsem opět mrtvá, nebo ne?

to já sám nevím

ale čti nový zákon nezdá se ti

že pravé prokletí je zmrtvýchvstání?

donde ya se fundieron la noche y el día

donde los olores armonizan con la penumbra

las paredes húmedas con la temperatura de la sien y del filo

el asesinato como la culminación de la armonía

la ley de la cadencia

ay… el viejo arte

sólo que ¡en el bosque!

fresas en el claro

el sol rojizo a través de los párpados cerrados

tápame los ojos querido y ¡hazme girar!

me siento tan bien tan mal

estoy muerta de nuevo, o ¿no?

ni yo mismo lo sé

pero lee el nuevo testamento ¿no te parece

que la verdadera maldición es la resurrección?

na zemi rozehraná partie

figurky tmavé a světlé

nevěděla ani jakou má barvu

jestli patří ke hře

sklonil se nad šachovnici

dívala se na jeho záda

a byla úplně klidná

táhl figurkou nevěděla kterou

pak se k ní otočil

hodinky mrzly u škopku s ledem

řekli si teď by se měl zastavit čas

nevěděli že plyne pozpátku

k čirému hlenu

v němž není nic v němž se válel bůh

než dostal ten šílený nápad

však víte jen se rozhlédněte