krásný
Nadie me dijo cómo hay que vivir y cuál es
el mejor momento
para beber cicuta
de la mano de quién y en qué santo
Nadie me dijo cómo andar por la ciudad de noche
para que no se oiga el llanto
ese llanto incesante de las farolas y de las puertas de los tranvías
que atraviesa las fisuras entre la gente
como la cuerda más aguda de un violín estirada
desde y hasta el infinito
Praga es un gran prisma frío cuando cae
la noche y esa noche está bajo el prisma
camino por su arista y arriba y abajo
la gente habla están tan seguros
como los cisnes en el Moldava
de desayunar temprano
pero nadie me dijo cómo caminar
por la arista del prisma
en qué lado caer
en cuál recoger esqueletos huecos de pájaro
De los huesos huecos hicimos
una siringa
y tocamos en la ribera
aunque nadie nos dijo
que la siringa existe y nosotros existimos y compartirlo es
hermoso
že Praha je veliký dryák ředěný Vltavou
že se v sobě přelévá jako prezidentská vlajka
na Hradě
a jako ona i Praha někdy mizí
a to je konečně čas zjistit kdo jsme
a jak daleko je láska.
que Praga es un gran brebaje diluido por el Moldava
que se vierte en sí misma como una bandera presidencial
en el castillo
e igual que ella también Praga desaparece a veces
y ese es por fin el momento de descubrir quiénes somos
y cómo de lejos está el amor.
De Kostel pro kuřáky / A Church for Smokers (Novela bohemica, 2019).
Houpačka v hlubinách chaosu
Někdy přicházejí mrtví. Vlídnější
než démoni,
opakují, že nás milují
míchají vodový guláš
jsoucí i nejsoucí chvíle.
Říkají, že nemám
chodit tam za konec, kde bydlí
nehotový svět, kamenící
každou vteřinou…
Kde cesta je socha cesty,
ze snů a z hořčice a ze slz.
Odkud se sypou
domky z kategorií,
krátký spoj metafory, oči jak kružítka
v tunelu do prázdna,
slova!
Dítě se houpe na houpačce
uprostřed chaosu .
Chaos je bílý, rumělkově zlatý ,
modrý jak pokoj s kolíbkou uprostřed ,
pokoj po mrtvém .
Dítě se houpe na houpačce a dobře
se dívá. Za chvíli se zvedne
a půjde se
do kuchyně najíst .
V kuchyni je chleba s máslem
a hořčicí.
Bydlí tam dětství.
To nejsem já. Někdo jiný
Columpio en las profundidades del caos
A veces se aparecen los muertos. Más afables
que los demonios,
repiten que nos aman
mezclan un guiso aguado
momentos que están y no están.
Dicen que no debo
caminar hasta el final, donde vive
el mundo sin acabar, apedreando
cada segundo…
Donde el camino es una estatua de un camino,
hecha de sueños y de mostaza y de lágrimas.
De donde se derraman
casitas categorizadas,
una breve conexión de metáfora, ojos como compases
en un túnel hacia el vacío
¡palabras!
Un niño se balancea en un columpio
en medio del caos .
El caos es blanco, dorado bermellón ,
azul como una habitación con una cuna en medio ,
habitación de muerto .
Un niño se balancea en un columpio y mira
con atención. Enseguida se levanta
y se va
a comer a la cocina .
En la cocina hay pan con mantequilla
y mostaza.
Ahí vive la infancia.
No soy yo. Otra persona
chodil do lednice
ujídat kaviár. Dětství: housenka a motýl,
spojené jen
informací –
a to je detail, král Říše Memorie:
detail působí bolest.
Matko, to my
přicházíme za mrtvými,
kameníme každou vteřinou, jsme
sochy z hořčice, jinak
nemůžeme žít.
iba a la nevera
a comer el caviar. Infancia: oruga y mariposa,
unidas únicamente
por la información;
eso es un detalle, rey del Imperio de la Memoria:
el detalle conlleva dolor.
Madre, somos nosotros
los que nos aparecemos a los muertos,
apedreamos cada segundo, somos
estatuas de mostaza, de otra manera
no podemos vivir.
De Krvavý koleno (Petrov, 2005).
Nelze se nabažit, nelze se vzdát, ještě je
běh srdce a ohrada krve, hrad těla, pevný,
[ale
prostupný
v prostupném hradu běhají lasičky s lesklýma očima
a všechny šťávy a polibky
vnitřních propojení
drž mě
a nepusť
já končí tady, já
nechce já
já nechci sebe
v polibku vyrvaném ze středu země, ze středu
bytosti
kůže je povrch
sladká, vede
dovnitř
do malého tunelu
kudy jezdí vlak
a v básni bylo napsáno:
„Čas odpočíval mezi stehny”
ale to je už dávno
čas se probudil
je tady, zvíře
veliké, vylezlé, koulí
očima
a žere nás a vybuchuje
mezi stehny
No es posible hartarse, ni rendirse, aún está
el galope del corazón y el redil de la sangre, el castillo del cuerpo,
[firme pero
accesible
en ese castillo accesible corren comadrejas de ojos brillantes
y todos los jugos y los besos
de las conexiones interiores
sujétame
y no me sueltes
el yo termina aquí, el yo
no quiere al yo
yo no me quiero a mí misma
en un beso arrancado al centro de la tierra, al centro
del ser
la piel es la superficie
dulce, conduce
adentro
a un pequeño túnel
por donde va un tren
y en un poema estaba escrito:
«El tiempo descansaba entre los muslos»
pero eso fue hace mucho
el tiempo se despertó
está aquí, animal
grande, asomado, gira
sus ojos
y nos devora y explota
entre los muslos
De Tady za rohem to všechno je (Pulchra, 2011).
Světový orloj je zadřený: Brusel
Světový orloj je zadřený
mrtvá liška na Boulevard du Triomphe
na kraji parku
mu vězí v soukolí,
kterým prošlapávají naprázdno
úředníci v eurooblecích
se svými eurokufry.
Hledím do zdi
na tři připínáčky:
na koleji Gándhí
mě nečekalo
ani prostěradlo.
( Dormir à Bruxelles de manière originale .)
A ty tři připínáčky
mě připichují zpátky
na kolej Větrník,
k žlutočerveným kachličkám,
do schizofrenních osmdesátých:
Hlavně vylez ven ,
jdi se zvnějšnit
do světa za oknem .
Kdyby mi tehdy někdo řekl,
že za čtvrt století
poletím z letiště Václava Havla
do hlavního města
sjednocené Evropy,
poslala bych ho do Bohnic.
Evropský orloj je ale zadřený,
i když liščí mládě u jezera
nám další večer žralo z ruky
a já dostala nový pokoj
El reloj mundial está atascado: Bruselas
El reloj mundial está atascado
un zorro muerto en el Boulevard du Triomphe
Читать дальше