Джордж Лукас: Hvězdné Války: Z Dobrodružství Luka Skywalkera

“Myslím si,” poznamenal Vader mírně, “že takový nedostatek víry je ke škodě.”

“To stačí,” odsekl stísněně Tarkin. “Pusťte ho, Vadere. Nemá smysl, abychom se mezi sebou škorpili.”

Vader pokrčil rameny, jako by mu na tom nezáleželo. Tagge se zhroutil na židli, třel si hrdlo a nespouštěl z temného obra vyděšené oči.

“Lord Vader vám poskytne zprávu o umístění povstalecké pevnosti, jakmile tato stanice bude prověřena jakožto funkční,” prohlásil Tarkin. “Pak se k ní přemístíme, zcela ji zničíme a jediným prudkým úderem ukončíme to operetní povstání.”

“Jak si přeje císař,” dodal Vader, nikoli bez sarkasmu, “tak se i stane.”

Pokud z některých těchto mocných mužů sedících kolem stolu shledal, že je žádoucí namítat proti takovému nedostatku úcty, pohled na Tagga je odradil od sebemenší poznámky.

Temná cela, plná výparů žluklého oleje a vyjetých maziv, opravdová kovová kostnice. Threepio snášel tuto neblahou atmosféru tak dobře, jak to jen šlo. Musel ustavičně dělat všechno proto, aby ho každé neočekávané zahoupání nevrhlo na zeď nebo na jeho mechanické kamarády.

Artoo Detoo vypnul všechny své venkovní funkce, aby ušetřil energii, ale také aby se vyhnul neustálým nářkům svého vytáhlého přítele. Ležel nehybně vedle hromady náhradních součástek a zjevně se nezajímal ani o současný okamžik, ani o jejich osud. “Co pak to nikdy neskončí?” zakňoural Threepio, když další prudký zhup prudce otřásl obyvateli vězení. Už si vymyslel a zase zavrhl půl stovky strašlivých konců. Byl si jistý, že to, co se s nimi děje teď, je horší, než cokoliv si dovedete představit. Pak se bez varování stalo cosi ještě znepokojivějšího, než byl ten nejhorší otřes. Hukot motoru písečného transportéru ustal a vozidlo se zastavilo jako by to byla odpověď na otázku Threepio. Stroje, které si ještě uchovaly zbytek inteligence a mohly uvažovat, kde se nalézají a co se s nimi stalo, začaly nervózně bzučet. Threepio už aspoň věděl, kdo jsou jejich jímatelé a co asi zamýšlejí. Místní zajatci mu vysvětlili, co jsou zač tito Jawové, parahumánní mechaničtí kočovníci. Putují ve svých obrovitých domech pevnostech po těch nejvíce nehostinných krajích Tatoinu a pátrají po vzácných horninách – a také po strojích, které prodávají do otroctví. Nikdo je nikdy nespatřil bez ochranných plášťů a bez písečných masek, takže nikdo přesně neví, jak vypadají. Říká se o nich, že jsou neobyčejně oškliví. V tom směru nikdo nemusel Threepio přesvědčovat. Naklonil se nad svým stále ještě nehybným druhem a jal se třást jeho sudovitým trupem. Jednotka Artoo Detoo aktivovala epidermální senzory a kontrolky na přední části malého robota se začaly postupně rozsvěcet. “Vstávej, vstávej,” naléhal Threepio. “Někde jsme zastavili.” Podobně jako ti z robotů, kteří měli více představivosti, zkoumal kovové stěny. Čekal, že tu někde bude skrytý panel, který se odsune a dovnitř vnikne veliká mechanická ruka a bude po něm šátrat. “Už je to jasné, jsme ztraceni,” odříkával pochmurně, zatímco Artoo Detoo přecházel do stavu plné aktivizace. “Myslíš, že nás roztaví?” Na několik minut ztichl a pak dodal. “To čekání mě zničí.” Vzdálenější stěna se náhle odsunula a oslepující bílá záře tatoinského rána vpadla dovnitř. Threepio měl co dělat, aby seřídil své citlivé fotoreceptory dřív, než se vážně poškodí. Několik ohavně vyhlížejících jawů čile naskákalo do místnosti. Měli na sobě stále stejné ohavně špinavé hadry, jakých si Threepio všiml prve. Pomocí zbraní podivných tvarů vybízeli stroje k pohybu. Jak si Threepio všiml, a zatrnulo mu při tom, některé se pohnuly.

Jawové si těch nehybných nevšímali. Seskupili všechny, které byli ještě schopné se pohnout, a včetně Threepio a Artoo Detoo je vyhnali ven. Tam si oba roboti všimli, že je postavili do značně různorodé řady. Threepio si zastiňoval oči rukou. Zjistil, že jich stojí pět po boku obrovitého písečného transportéru. Ani ho nenapadlo, že by měl utéct.

Mechanikům je taková myšlenka úplně cizí. Čím je robot inteligentnější, tím nepřijatelnější a nemyslitelnější by to byl nápad. I kdyby se pokusil o útěk, zabudované senzory by odhalily kritickou logickou závadu a roztavily by mu v mozku všechny obvody. Místo toho si prohlížel malé kopule a vaporátory, které naznačovaly, že pod zemí je tu rozsáhlé lidské sídliště. Třebaže tento druh konstrukcí neznal, podle všech známek se dalo usuzovat, že osídlení tu je, i když skromné a osamělé. Pomalu ho opouštěly obavy, že ho rozeberou, nebo že bude otročit v nějakém vysokoteplotním dole. Podle toho mu stoupla nálada.

“Možná, že to na konec nedopadne tak špatně,” zašeptal nadějně. “Kdyby se nám podařilo tenhle dvounohý hmyz přesvědčit, aby nás tu nechali, mohli bychom vstoupit do služby k rozumným lidem, místo aby nás roztavili.”

Jedinou odpovědí Artoo Detoo bylo nezúčastněné pípnutí. Oba stroje zmlkly, protože jawové začali kolem nich pobíhat. Jeden nahnutý stroj se pokoušeli narovnat a jakousi tekutinou a prachem zakrývali vrypy a škrábance. Threepio měl co dělat, aby zakryl svůj odpor, když dva z nich se k němu přihrnuli a začali mu smétat písek z povrchu. K jeho mnohým humananalogovým vlastnostem patřila schopnost přirozeně reagovat na nepříjemné pachy. Mezi jawy byla hygiena očividně neznámá. Byl si ale jist, že by nebylo dobré dávat jim to najevo. Jawové si nevšímali oblaků drobného hmyzu, která je obklopovala. Na tyto drobné individualizované potvůrky zřejmě pohlíželi jako na jakési příslušenství, jako na další nohu nebo ruku.

Threepio je sledoval tak pozorně, že si ani nevšiml dvou postav, které se sem blížily. Přicházely od největší kopule.

Artoo Detoo musel do něho trochu drcnout, aby vzhlédl. První muž měl zasmušilý výraz jakéhosi vyčerpání. Po tolika letech zápasu s nepřátelským prostředím mu nápor písku trvale poznamenal obličej. Šedivějící vlasy měl ztuhlé do neuspořádaných kučer, jako by to byly sádrové ozdoby. Písek mu zdrsněl obličej, šaty, ruce i myšlenky.

Ale tělo – když už ne ducha – měl silné. Luke vypadal malý ve srovnání se zápasnickou postavou svého strýce. Kráčel s nakrčenými rameny v jeho stínu a nedával najevo ani tak vyčerpání, jako odpor. Nosil toho v hlavě hodně a nic se netýkalo farmaření. Spíše se upíral k budoucnosti a k závazku, jež učinil jeho nejlepší přítel, který před chvílí opustil hranice modrého nebe a vydal se za kariérou sice tvrdší, ale možná slibnější. Větší z obou mužů se zastavil před hloučkem a spustil podivný kvíkavý dialog s jawou, který mu velel. Jawové se uměli domluvit, když chtěli. Luke stál stranou a nezúčastněně poslouchal. Pak se lhostejně ubíral za svým strýcem. Ten si začal prohlížet pět strojů. Občas se zastavil, aby prohodil se synovcem pár slov.

Ten ale nedával pozor, třebaže věděl, že by se tu mohl přiučit. “Luku, no tak Luku!” zvolal jakýsi hlas. Luke se odvrátil od rozhovoru, který spočíval v tom, že vůdce jawů vychvaloval nesmírné přednosti těch pěti strojů, Zatím co strýc pochybovačně oponoval, a kráčel k okraji nejbližšího zapuštěného dvorku. Pohlédl dolů. Tlustá žena s výrazem zatoulaného vrabčáka ošetřovala okrasné rostliny.

Vzhlédla k němu. “Nezapomeň říct Owenovi, ať žádného translátora nekupuje, když nebude umět bocčtinu.” Luke se podíval přes rameno na tu smutnou sbírku vyšeptalých strojů. “Vypadá to, že nemáme moc na výběr,” křikl dolů, “ale stejně mu to připomenu.” Přikývla a Luke se vrátil za strýcem. Owen Lars se zřejmě už rozhodl a vybral si malého zemědělského robota. Tvarem připomínal Artoo Detoo, až na to, že jeho početné pomocné paže byly vybaveny pro různé účely.