Джордж Лукас: Hvězdné Války: Z Dobrodružství Luka Skywalkera

“Porucha na vysokofrekvenčním přijímači. Oprava bude chvilku trvat…”

“Dělejte, co se dá,” odsekla Leia. “Přepněte na audio.” Kdosi uposlechl a v několika vteřinách zvuky vzdálené bitvy, prostoupené hlasy jejích účastníků, zaplnily sál.

“Stáhni se, Modrý dva, stáhni se,” říkal Modrý velitel. “Pozor na ty věže.”

“Těžká palba, šéfe,” ozval se hlas Wedge Antillesa, “třiadvacet stupňů.”

“To snad není možný,” povzdechl Biggs. “Takovou palbu jsem jakživ neviděl!”

“Přidej, Modrý pět, přidej.” Přestávka, potom:

“Luku, slyšíš mě? Luku?”

“Jsem ou kej, šéfe,” zněla Lukova odpověď. “Mám cíl. Musím ho zaměřit.”

“Dole je moc živo, Luku,” řekl mu Biggs. “Vypadni. Slyšíš mě, Luku? Vypadni.”

“Nech toho, Luku,” nařizoval hluboký hlas Modrého velitele.

“Dole je moc zarušený prostor. Opakuju, přeruš akci! Modrý dva, vidíš Modrého pět?”

“Nula,” odpověděl Wedge rychle. “Dole je neuvěřitelná palebná přehrada. Mám zarušené skanery. Modrý pět, kde jsi? Luku, jsi ou kej?”

“Dostal ho,” hlásil zdrceně Biggs. Pak zvýšil hlas. “Ne, počkat… tamhle je! Vypadá to, že nějakou dostal, ale jinak je ten kluk v pořádku!” Místnost zaplavila úleva. Nejvíce to bylo vidět na tváři nejpůvabnějšího z přítomných senátorů. Zatím na bitevní stanici čerstvé síly vystřídaly k smrti unavené a palbou těžkých děl napůl ohlušené posádky.

Nikdo z nich neměl čas se ptát, jak bitva probíhá, a nikomu na tom moc nezáleželo – nemoc, pronásledující vojáky od úsvitu historie. Luke odvážně sklouzl nízko nad povrch stanice. Jeho pozornost upoutal vzdálený kovový výstupek.

“Drž se blízko, Modrý pět,” řídil ho velitel roje. “Kam letíš?”

“Myslím, že jsem zaměřil pomocný stabilizátor,” odpověděl Luke. “Zkusím ho sejmout.”

“Dej pozor, Modrý pět. Ve tvém sektoru je těžká palba” Luke si varování nevšímal a vedl stroj dál k podivně tvarovanému výčnělku. Byl za svou neústupnost odměněn, protože když jej nakrmil palbou, viděl, že vybuchl v úchvatnou kouli superhorkých plynů.

“Mám ho!” vykřikl. “Letím dál na jih na další.” Leia tiše poslouchala v povstaleckém chrámu – pevnosti. Zdálo se, že je vyděšená právě tak jako rozhněvaná. Pak se otočila k Threepio.

“Proč Luke tolik riskuje?” Vysoký droid neodpověděl.

“Pozor zezadu, Luku,” ozýval se Biggsův hlas v reproduktorech. “Pozor zezadu! Stíhače nad tebou, dotahujou tě.” Leia by chtěla vidět to, co jenom slyšela. To by chtěli i jiní.

“Pomoz mu, Artoo Detoo,” šeptal si Threepio. “A drž se.”

Luke pokračoval v letu, přestože se podíval dozadu a spatřil blízko za sebou předmět, který udělal Biggsovi starosti. Znechuceně se odpoutal od povrchu stanice, opustil cíl a zvedal stroj vzhůru. Nicméně jeho trapič byl dobrý a dál se k němu blížil.

“Nemůžu ho setřást,” oznámil. Něco se k oběma lodím řítilo oblohou.

“Jdu po něm, Luku,” křičel Wedge Antilles. “Drž se.” Luke se nemusel dlouho držet. Wedge střílel přesně a TIE brzy na to zmizel v plamenech.

“Díky, Wedge,” zabručel Luke a volně vydýchl.

“Dobrá rána, Wedge.” To byl opět Biggs. “Modrý čtyři, jdu na to. Kryj mě, Porkinsi.”

“Jsem tu s tebou, Modrý tři,” ujišťoval druhý pilot. Biggs kolem nich přeletěl a pálil ze všech zbraní. Nikdo se nedozvěděl, co vlastně zasáhl, ale malá věžička, kterou trefil svými energetickými výboji, byla zřejmě mnohem důležitější, než se zdála. Po velké ploše bitevní stanice proskakovaly sekundární výbuchy, přeskakovaly z jednoho terminálu k druhému. Biggs se už prosmekl nad neklidným územím, ale jeho druh, který ho následoval trochu vzadu, dostal plnou dávku energie, která dole zuřila.

“Mám problém,” oznamoval Porkins. “Pomátly se mi konvertory.” To bylo slabé slovo. Na jeho přístrojové desce všechno zešílelo!

“Vystřel – vystřel, Modrý čtyři,” radil Biggs. “Slyšíš, Modrý čtyři?”

“Jsem ou kej,” odpověděl Porkins. “Udržím ho. Uhni mi trochu, Biggsi.”

“Jseš moc nízko,” křičel jeho druh. “Vejš, vejš!” S přístroji, které nedávaly žádné informace, a ve výšce, ve které letěl, Porkinsova loď se stala jednoduchým cílem pro jedno z velkých, neobratných děl. Zaúčinkovalo tak, jak si přáli jeho konstruktéři. Porkinsův odchod byl stejně slavný jako krátký. Poblíž pólu bitevní stanice byl poměrný klid.

Útok Modrého a Zeleného roje podél rovníku byl tak prudký a ničivý, že se síly císařských soustředily právě zde. Červený velitel pozoroval tento zdánlivý mír se zachmuřeným uspokojením. Dobře věděl, že nebude trvat dlouho.

“Modrý veliteli, tady je Červený velitel,” oznámil do mikrofonu. “Zahajujeme útok. Větrací šachtu jsme našli a označili. Žádná palba, žádný stíhač – zatím. Vypadá to, že aspoň jeden nálet půjde hladce.”

“Slyším, Červený veliteli,” odpověděl hlas jeho protějšku. “Pokusíme se je tu zaměstnat.” Tři Yplány se odpoutaly od hvězd a padaly dolů k povrchu stanice. V poslední chvíli vyrovnaly let a ponořily se do hlubokého kaňonu, jednoho z mnohých, které brázdily oblast severního pólu Hvězdy smrti.

Kovové bašty uháněly kolem nich. Červený velitel se rozhlížel kolem sebe a zjistil, že císařské stíhačky nejsou v tuto chvíli na dohled. Nastavil frekvenci a oslovil svůj roj.

“Tak jsme tady, hoši. Až si budete myslet, že jste blízko, vzpomeňte si, že máte jít ještě blíž, a teprve pak shoďte ten batoh. Všechnu šťávu přepněte na přední deflektory – nehleďte na to, co na vás budou házet ze strany. S tím si teď nebudeme lámat hlavu.” Císařští vojáci, kteří byli nasazeni podél příkopu, si teprve teď matně uvědomovali, že jejich doposud opomíjená část stanice je cílem útoku. Rychle zareagovali a vstříc útočícím lodím záhy spěchaly první energetické výboje. Bylo jich čím dál víc. V jednu chvíli výboj vybuchl poblíž přilétajícího Yplánu, ale nic vážného mu neudělal.

“Trochu zdivočeli, nemyslíte?” poznamenal Červený dva. Červený velitel reagoval s klidem. “Kolik si myslíš, že tu mají hlavní, Červený pět?” Červený pět, známý mezi povstaleckými piloty pod jménem Pops, kdovíjak odhadl obranu příkopu a současně letěl vstříc houstnoucímu krupobití palby. Přilbu měl tak omlácenou, že byla skoro k nepotřebě. Prošla s ním tolika bitvami, že vlastně neměl právo na přežití.

“Řekl bych asi tak dvacet stanovišť,” rozhodl se konečně, “některá na povrchu, některá ve věžích.” Červený velitel přijal informaci zavrčením. Nastavil si před tvář mířidla počítačového zaměřovače. Stíhačkou dál pohazovaly výbuchy.

“Zapněte zaměřovací počítače,” nařídil.

“Červený dva,” ozvala se první odpověď. “Počítač zaměřen. Přijímám signál.” V odpovědi mladého pilota bylo znát vzrušení. Ale nejstarší pilot mezi povstalci, Červený pět, byl jak se patří chladný a vyrovnaný. Nicméně znělo to divně, když zamručel napůl pro sebe.

“Je to jasný, ušili na nás boudu.” Veškerá palba obránců v okolních stanovištích náhle ustala. Podivné ticho viselo nad příkopem. Kolem řítících se Yplánů se rozplýval povrch stanice.

“Co je to?” zvolal Červený dva a znepokojeně se rozhlížel. “Přestali. Proč?” Pops byl první, kdo správně zhodnotil tuto údajnou nepřítelovu chybu.