Джордж Лукас - Hvězdné Války - Z Dobrodružství Luka Skywalkera

Solo a Chewbacca nakládali na obrněný landspíder hromadu malých trezorků. Plně se věnovali své práci a nevšímali si, co se kolem nich děje. Když se Luke s roboty přiblížil, Solo na něho krátce pohlédl a pak se dál věnoval nakládání. Luke se jenom smutně díval a uvnitř spolu zmateně zápasili soupeřící pocity. Solo byl namyšlený, neodpovědný, nesnášenlivý a samolibý. Byl ale také šíleně odvážný, přátelský a vždycky dobře naložený. Tato směs z něho dělala podivného kamaráda – nicméně kamaráda.

“Přece jsi dostal odměnu,” konečně poznamenal Luke, ukazuje na skříňky. “Takže odlétáte?”

“Přesně tak, chlapče. Musím zaplatit pár starých dluhů. Ale i kdyby to nebylo, nejsem takovej cvok, abych se tu potloukal.” S respektem se na Luka podíval. “Dovedeš na to šlápnout, kamaráde. Proč neletíš s námi? Mohl bych tě potřebovat.” Záblesk prodejnosti v Solových očích Luka rozhněval.

“Proč se pro změnu nekoukneš kolem, abys viděl něco kromě sebe? Víš přece, co se tu stane a proti čemu tu všichni jsou. Potřebujou dobré piloty. Jenže ty se k nim otočíš zády.”

Lukovo kázání nevyvedlo Sola z míry.

“K čemu odměna, když ji nemůžeš utratit? Útok na tu bitevní stanici není podle mne odvaha – spíš sebevražda.”

“Jo… tak dávej na sebe pozor, Hane,” řekl Luke klidně a měl se k odchodu. “Ostatně, to ti jde líp, nemám pravdu?” V doprovodu obou androidů se vydal do hlouby hangáru. Solo se za ním díval, zaváhal a pak zavolal:

“Hej, Luku… kéž je síla s tebou.” Luke se ohlédl a viděl, že Solo na něho mrká. Zamával – aspoň trochu. Pak ho pohltil chumel mechaniků a strojů. Solo se vrátil ke své práci, zvedl skříňku – a zastavil se, protože Chewbacca na něho upřeně hleděl. “Na co čumíš, ohavo? Vím, co dělám. Koukej makat!”

Wookie znovu nakládal těžké bedýnky, ale pomalu a pokukoval po svém druhovi. Luka opustily všechny truchlivé myšlenky týkající se Sola, když spatřil drobnou štíhlou postavičku vedle jeho stroje – stroje který mu přidělili.

“Určitě je to, co sis přál?” zeptala se ho princezna Leia. “Může to být smrtelně nebezpečná odměna.” Luke měl oči plné štíhlého, zlověstného tvaru stroje.

“To tedy jo.”

“Co se stalo?” Luke se na ni podíval a pokrčil rameny. “Jde o Hana. Čekal jsem, že si to rozmyslí. Že se k nám přidá.”

“Každý jde po své cestě,” řekla mu a znělo to teď jako slovo senátora. “Nikdo za něho nemůže rozhodovat. Han Solo má jiný žebříček hodnot než my. Přála bych si, aby to bylo jinak, ale nemůžu v srdci najít nic, co by to odsoudilo.” Postavila se na špičky, rychle, skoro stydlivě ho políbila a měla se k odchodu. “Kéž je síla s tebou.”

“Jenom to bych si přál,” zamručel Luke, když se vydal ke své lodi, “aby tu byl Ben.” Pohroužil se do přemítání o Kenobim, princezně a Hanovi, že si nevšiml mohutné postavy, která se mu zahákla o paži. Otočil se, ale když postavu poznal, hněv byl okamžitě vystřídán úžasem.

“Luku!” zavolal o něco starší muž. “Nemůžu tomu věřit! Kde ses tu vzal? Jdeš s námi?”

“Biggsi!” objal Luke vřele svého přítele. “Jasně, že jdu s vámi.” Úsměv mu poněkud ovadl. “Ostatně nemám na vybranou.” Pak se zase rozjasnil. “Počkej, až ti budu vyprávět…” Ustavičné výkřiky a smích těch dvou kontrastovaly s posvátnou vážností, s jakou se ostatní muži a ženy v hangáru ubíraly za svými úkoly.

Rozruch upoutal pozornost postaršího, válkou poznamenaného muže, známého pod jménem Modrý velitel. Blížil se k dvěma mladým mužům s výrazem zvědavosti ve tváři. Měl jí poznamenanou tímž ohněm, který mu planul v očích. Ani to snad nebyl žár revolučního nadšení, jako spíš vzpomínka na léta života, během něhož byl svědkem příliš mnoha nespravedlností.

Jeho otcovský výraz obličeje skrýval démona, který se chystal uvolnit. Brzy, velmi brzy se mu to podaří. Nyní ho zaujali tito dva mladí muži, kteří za několik hodin mají šanci změnit se v kousky zmrzlého masa, plynoucího nad Yavinem. Jednoho z nich poznal.

“Nejsi Luke Skywalker? Nepřidělili tě k Incom T65?”

“Pane,” řekl Biggs dřív, než přítel stačil odpovědět, “Luke je nejlepší pilot v teritoriích vnějšího kruhu.” Starší muž uznale poplácal Luka po zádech. Společně se dívali na čekající loď. “Můžeš na ni být hrdý. Sám jsem strávil tisíce hodin na skyhoperu Incom.” Odmlčel se a pak pokračoval. “Když jsem byl ještě chlapec, setkal jsem se s tvým otcem, Luku. Byl to velký pilot. Je dobře, že jsi tady. Jestli je v tobě jen půlka otcova nadání, uděláš tady sakra dobrou práci.”

“Děkuju, pane. Budu se snažit.”

“Pokud jde o řízení, mezi stíhačkou typu XT65 a skyhoperem není velký rozdíl,” pokračoval Modrý. Úsměv nabyl na zlověstnosti. “S vyjímkou poněkud odlišného nákladu.” Opustil je a spěchal k vlastní lodi. Luke se chtěl zeptat na sto věcí, ale nestačil nic.

“Musím na palubu vlastní lodi, Luke. Poslyš, až se vrátíme, budeš mi všechno vyprávět, dobrý?”

“Jasně. Říkal jsem ti, že to jednou dokážu.”

“Dokázal jsi to.” Přítel mávnul k mračnům čekajících stíhaček a upravoval si tlakový oděv. “Bude to jako za starých časů. Luku, jsme špičková dvojka a nikdo nás nezastaví!” Luke se zasmál. Tohle si říkávali, když pilotovali kosmické lodi nad hromadami písku a starého harampádí za ubohými oprýskanými domy v Anchor Headu… Před mnoha, mnoha lety. Ještě jednou se Luke obrátil ke své lodi a obdivoval její zlověstné linie.

Přes všechny povzbudivé řeči Modrého mu nijak moc nepřipomínal skyhoper od firmy Incom. Artoo Detoo se už nechal připevnit do držáků pro jednotky R2 za pilotní kabinou. Dole stála opuštěná kovová postava. Dívala se na přípravy a nervózně obcházela kolem.

“Drž se dobře,” nabádal Threepio menšího robota. “Musíš se vrátit. Kdyby ses neměl vrátit, komu budu nadávat?” Pro Threepio znamenala tato otázka nezvyklý výron citů. Nicméně Artoo Detoo povzbudivě zapípal dolů na svého přítele, zatímco Luke vstupoval do kabiny.

O kus dál spatřil Modrého. Už seděl ve svém akceleračním křesle a dával svým mechanikům signály. Další zahřímání se přidalo k obrovskému hluku převládajícímu v hangáru, kde jedna loď za druhou startovala své motory. V uzavřeném prostoru chrámu neutuchalo omračující burácení. Luke vklouzl do sedadla své kabiny a začal zkoumat různé přístroje. Pozemní kontrola mu dávala přes kabely a audiem pokyny. Postupně nabýval sebedůvěry. Přístroje byly maximálně zjednodušené, a jak Modrý tvrdil, byly podobné přístrojům ve skyhoperu. Něco ho kleplo do přilby. Podíval se vlevo a spatřil vedoucího skupiny mechaniků, jak se k němu naklání. Musel křičet, aby přehlušil rachot motorů.

“Ta vaše jednotka Artoo Detoo je nějak pomlácená. Nechcete jí vyměnit?” Luke mrknul dozadu na droida. Artoo Detoo vypadal jako stará vojna.

“Ani zanic. Máme s tím droidem hodně za sebou. Všechno ou kej, Artoo?” Android odpověděl povzbudivým pípnutím. Šéf mechaniků seskočil a Luke naposledy kontroloval přístroje.

Pomalu mu začalo docházet, co na něho a ostatní čeká. Žádné osobní pocity by ho však nedokázaly odvrátit od rozhodnutí přidat se k nim. Už nebyl jedinec, který funguje jen proto, aby uspokojil osobní potřeby. Něco ho teď poutalo ke všem mužům a ženám v hangáru.