Джордж Лукас - Hvězdné Války - Z Dobrodružství Luka Skywalkera

Darth Vader se procházel po velitelské kabině, kdežto guvernér Tarkin nehnutě hleděl na rozsáhlou, skvostně zářící obrazovku. Zobrazovala oceán hvězd, ale v tuto chvíli se guvernérovy myšlenky netýkaly této podivuhodné podívané. Sotva se ohlédl, když Vader vešel.

“Jsou pryč?” zeptal se Temný pán.

“Právě dokončili hyperprostorový skok. Bezpochyby se teď radují a blahopřejí si k odvaze a úspěchu.” Nyní se Tarkin obrátil k Vaderovi a v jeho hlase se objevil varovný náznak. “Na vaše naléhání velice riskuji, Vadere. Musí to vyjít. Jste si jist, že na palubě neobjeví lokační paprsek?” Ve skrytu své černé masky Vader přesvědčivě promluvil: “Není čeho se bát. Na tento den budeme dlouho vzpomínat. Byli jsme svědky záhuby posledního rytíře řádu Jedi. A brzy uvidíme konec Aliance a celého povstání.”

Solo vystřídal Chewbaccu. Wookie byl rád, že může odejít od řízení. Pilot šel zkontrolovat, kolik vzniklo škod. V chodbě potkal zarputile se tvářící Leiu.

“Co si o tom myslíte, srdíčko?” vyptával se jí Solo, neobyčejně pyšný sám na sebe. “Nebyl to nejhůř provedený útěk. Pochopte, někdy překvapuju sám sebe.”

“Dejme tomu,” připustila stroze. “Na mém bezpečí ale nezáleží. Důležité je, že se nepoškodila informace v jednotce R2.”

“Co v tom droidovi vlastně vězí?” Leia se zahleděla dopředu na planoucí hvězdná pole. “Kompletní technické schéma bitevní stanice. Doufám, že analýza údajů ukáže slabé místo. Dokud nebude stanice zničena, musíme pokračovat. Tahle válka ještě neskončila.”

“Pro mě jo,” namítl pilot. “Nevzal jsem ten kšeft kvůli vaší revoluci. Zajímá mě ekonomika, ne politika. Pod každou vládou se dá obchodovat. Nedělám to pro vás, princezno. Čekám, že dostanu dobře zaplaceno za to, že riskuju loď a krk.”

“Nemusíte mít o odměnu starosti,” ujistila ho smutně a chystala se k odchodu. “Jestli peníze jsou to, co milujete, tak právě to dostanete.” Ve vchodu do kabiny potkala Luka a řekla mu vlídně:

“Tvůj přítel je pravý žoldnéř. Ráda bych věděla, jestli mu na něčem – nebo na někom – záleží.” Luke se za ní díval, dokud nezmizela v hlavní kabině a pak zašeptal:

“Já ano, já… o někoho stojím.” Pak se přesunul do pilotní kabiny a posadil se do křesla, právě uvolněného Chewbaccou. “Co si o ní myslíš, Hane?”

“Snažím se na ni nemyslet,” nezaváhal Solo. Luke si ani nemyslel, že jeho odpověď někdo uslyší, ale Solo přece jenom zaslechl jeho “Bože můj”.

“Fakt je,” nadhodil Solo zamyšleně, “že přes všechny ty její řeči je docela fajn. Myslíš, že je možný, aby princezna a chlápek jako jsem já…?”

“Ne,” odsekl mu Luke ostře. Otočil se a díval se jinam. Solo se usmál nad žárlivostí mladého muže, ale nebyl si jistý, zda ho svou hláškou chtěl podráždit – nebo zda to byla pravda.

Yavin nebyl obydlený svět. Ohromný plynový obr byl nápadný pastelovými formacemi vysoko se vznášejících se mračen. Měkce zářící atmosféru tu a tam narušovaly cyklonové bouře. Větry vanoucí rychlostí šesti set kilometrů za hodinu vytvářely v Yavinské troposféře vroucí výry. Byl to svět poklidné krásy i náhlé smrti pro každého, kdo by se snad pokusil proniknout k jeho poměrně tenké povrchové vrstvě zmrzlé kapaliny. Nicméně obrovitá planeta měla několik měsíců velikosti planet a každý z nich by mohl nést humanoidní život. Mimořádně příznivý byl měsíc označený objeviteli planety číslem čtyři. V yavinském náhrdelníku měsíců zářil jako smaragd bohatý na rostliny i živočišný život.

V seznamu obydlených planet ale zanesen nebyl. Yavin ležel příliš daleko od obydlených oblastí galaxie. Možná že kvůli tomu, a nebo z mnoha důvodů dosud neznámých, rasa, která kdysi povstala v džunglích tohoto měsíce, tiše zmizela mnohem dřív, než se první lidská noha dotkla povrchu tohoto malého světa. Bylo o ní známo málo, leda to, že po sobě zanechala množství úžasných památek, a že to byla jedna z mnoha ras, které se sice pokusily o výzkum hvězd, ale neuspěly. Nyní vše, co po ní zbylo, byly hráze a listovím pokryté vršky, zbytky budov pokrytých džunglí.

Nicméně přestože zmizela v prachu, její dílo a její svět nadále sloužily k důležitému účelu. Z každého stromu a křoviska zaznívaly křiky a sotva slyšitelné kňučení; houkání a skřeky podivné mručení vydávala zvířata, spokojená pod hustým příkrovem. Vždycky když na čtvrtém měsíci nastal úsvit, ohlašující další z jeho dlouhých dnů, hustou mlhou zazníval mimořádně divoký chór výkřiků a zvláštně modulovaných skřeků.

Z jednoho místa však zaznívaly ještě podivnější zvuky. Zde ležela nejúžasnější stavba, kterou zmizelá rasa vyhnala až k nebesům. Byl to chrám více méně pyramidální struktury, tak obrovitý, že se zdálo až nemožné, že vznikl bez pomoci moderních gravitonických technologií. Nicméně všechny důkazy ukazovaly na jednoduché stroje, rukodělnou techniku – a možná na podivné a dávno zapomenuté prostředky. Přestože se obyvatelé tohoto měsíce dostali ve vědě do slepé uličky pokud jde o kosmické cesty, učinili několik objevů, které v jistých ohledech převyšovaly podobné techniky Impéria – jeden z nich spočíval v dosud nevysvětlitelné metodě, jakou z povrchu měsíce vyřezávali a přepravovali gigantické bloky. Obrovitý chrám byl postaven z těchto netvorných bloků tvrdého kamene.

Džungle se dostala až na jeho nejvyšší vrchol a pokryla ho zeleným a hnědým oděvem. Jenom nedaleko základny, v průčelí chrámu, džungle zcela ustoupila a odhalila vysoký temný vchod, vytvořený staviteli a rozšířený současnými obyvateli stavby. V lese se objevil malý stroj. Jeho hladké kovové boky a stříbřitá barva se odrážely od všudypřítomné zeleně lesa.

Hučel jako tlustý nafouknutý brouk. Dopravoval k otevřené základně chrámu hrozen cestujících. Překonal rozsáhlou mýtinu a v zápětí se nechal spolknout temným bachorem v přední části mohutné stavby. Džungle byla opět v moci pacek a čelistí neviditelných kvílečů a kňouralů. Původní stavitelé by vnitřek chrámu nikdy nepoznali. Vrstva kovu pokrývala kámen a místo dřeva rozdělovaly prostor na jednotlivé místnosti panely.

Nespatřili by ani podlaží, vykopané ve skalisku pod budovou, podlaží obsahující jeden hangár vedle druhého, přístupná mohutnými výtahy. Landspídr zastavil pomalu uvnitř chrámu.

Přízemí tvořilo nejvyšší podlaží těchto hangárů plných letadel. Jakmile dosedl na zem, jeho motor poslušně zhasl.

Hlučný chumel čekajících opodál přestal rozmlouvat a spěchal k vozidlu. Leia Organa naštěstí vystoupila ze spíderu rychle, jinak by jí muž, který se k ní dostal první, vytáhl ven, tak velká byla jeho radost, že ji vidí. Objal ji a ostatní ji hlasitě zdravili.

“Živá a zdravá! Báli jsme se, že vás zabili.” V zápětí se vzpamatoval, ustoupil od ní a obřadně se jí poklonil. “Když jsme slyšeli o Alderaanu báli jsme se, že i vy jste zahynula se všemi ostatními.”

“To už patří historii, kapitáne Willarde,” řekla. “Musíme žít pro budoucnost. Alderaan a jeho lid zahynuli.” Hlas jí zchladl a zhořkl. U tak jemné osoby to působilo trochu děsivě. “Musíme se postarat, aby se už nic takového nestalo.” Pak pokračovala. “Na žal nemáme čas, kapitáne. Bitevní stanice nás jistě sledovala až sem.” Solo začal protestovat, ale umlčela ho rozumným přísným pohledem. “Je to jediné vysvětlení, proč jsme mohli tak snadno uniknout. Poslali za námi pouze čtyři stíhačky typu TIE. Mohli jich za námi vyslat klidně stovku.” Na to nemohl Solo nic říct, a tak jen tiše zuřil. Pak Leia ukázala na Artoo Detoo.