Джордж Лукас: Hvězdné Války: Z Dobrodružství Luka Skywalkera

Znepokojivé zavytí znovu zaznělo, tentokrát z větší blízkosti. Teď už lupiči byli na půl cesty k banthám, které byly také nervózní a škubaly svými pouty. Artoo Detoo ovšem nevěděl, co to vytí znamená, ale přesto se malý robot snažil vtisknout hlouběji do výklenku. Vytí se blížilo.

Podle toho, jak se chovali píseční lupiči, průvodcem vytí bylo cosi nad pomysl příšerného. Příšerného a tak vražedného, že by to ani nemuselo rozeznávat mezi poživatelnou organickou potravou a nepoživatelnými stroji. Už ani obláčky zvířeného prachu neoznačovaly místo, kde Tuskenští jezdci ještě před několika minutami plundrovali vnitřek spíderu. Artoo Detoo vypnul všechno, s vyjímkou nejdůležitějších funkcí, aby omezil jakýkoli hluk a světlo. Svištivý zvuk byl stále lépe slyšet. Na vrcholku blízké duny se objevila jakási postava a blížila se k spíderu…

Byla vysoká, ale nebudila hrůzu. Artoo Detoo prověřoval svoje zrakové obvody a vnitřně se zamračil. Reaktivoval všechna svá zařízení. Příšera ze všeho nejvíc připomínala starce. Byl oděn do obnošeného pláště či spíše kutny, jejíž volné záhyby skrývaly jakési váčky a podivné nástroje. Artoo Detoo bedlivě toto lidské zjevení prozkoumal, ale nezdálo se, že by z něho měl mít strach. Muž ho zřejmě nijak neohrožoval. Dokonce se zdálo, že je čímsi potěšen, uvědomil si Artoo Detoo. Bylo nemožné určit, kde končí látka oděvu příchozího a kde začíná jeho pleť.

Zestárlá tvář měla stejnou barvu jako pískem prostoupený plášť a vousy vypadaly jako pouhé prodloužení střapců, které měl na prsou. Do zjizvené tváře byly vtištěny stopy i po jiném klimatu než pouštním, mrazivém i extrémně vlhkém. Výbojný zobákovitý nos podobný skalisku vybíhal z klikatiny vrásek a jizev. Oči mu po stranách zářily jako azurové tekuté krystaly. Mužův úsměv pronikl prachem, pískem a vousy a jeho oči pokukovaly po zhroucené postavě, ležící vedle spíderu. Artoo Detoo poněkud změnil stanoviště, protože dospěl k závěru, že píseční lupiči se stali objetí jakéhosi zvukového klamu. Ochotně zapomněl na fakt, že zvuky slyšel i on sám. Zdálo se také, že cizinec nehodlá Lukovi ublížit. Artoo Detoo uvolnil ve snaze získat lepší výhled malý oblázek. Ani jeho vlastní elektronické senzory téměř ten zvuk nezaznamenaly, ale muž se otočil, jako by to byl výstřel. Zadíval se rovnou do výklenku, v němž se Artoo Deto schovával a stále se přívětivě usmíval.

“Ahoj, ty tam,” zvolal hlubokým, podmanivě příjemným hlasem. “Vylez ven, přítelíčku. Nemusíš se bát.” V jeho hlase bylo cosi příjemného a uklidňujícího. V každém případě byla společnost neznámého muže lepší než samota v této pustině.

Artoo Detoo se vykolébal do slunečního světla a směřoval k místu, kde ležel Luke. Sudovité robotovo tělo se naklonilo nad bezvládnou postavou. Vyrazilo ze sebe sérii znepokojených hvizdů. Starý muž přistoupil, naklonil se nad Lukem a sáhl mu nejdřív na čelo a potom na spánek. Mladík se v bezvědomí zavrtěl a cosi zamumlal, jako spáč, kterému se něco zdá.

“Neměj starosti,” řekl člověk Artoo Detoo. “Bude v pořádku.”

Jako na potvrzení jeho slov Luke zamrkal. Nevěřícně hleděl vzhůru a zašeptal: “Co se to stalo?”

“Jen klid, synu,” nabádal ho muž, který se posadil na paty. “Měl si těžký den.” Zase se chlapecky usmál. “Můžeš být rád, že ti hlava ještě drží na zbytku těla.”

Luke se podíval kolem, až jeho zrak spočinul na tváři, která se nad ním skláněla. Když ji poznal, udělalo to s ním zázrak. “Ben… to musí být on…” Pak si vybavil nedávné vzpomínky a vylekaně se kolem sebe rozhlédl. Po písečných lupičích nezbylo ani stopy.

Pomalu nadzvedl trup a posadil se. “Ben Kenobi .. to jsem rád, že tě vidím!”

Stařec povstal a prohlížel si dno kaňonu a zubatinu skal nad ním. Chodidlem prohrabával písek.

“Pustiny Jundlandu nejsou stvořeny pro procházky. Tuskenové se dovedou postarat o zbloudilé poutníky.” Znovu pohlédl na svého pacienta. “Řekni mi, mládenče, co tě přivedlo sem, tak daleko do nicoty?”

Luke ukázal na Artoo Detoo. “Tady ten malý droid. Tvrdí, že hledá svého bývalého pána. Nejdřív jsem si myslel, že se zbláznil. Teď už si to nemyslím. U droida jsem ještě nikdy nepozoroval takovou oddanost, až bláznivou. Zdá se, že ho nic nedokáže zastavit. Dokonce se pokusil mě ošidit.” Lukův zrak zalétl vzhůru. “Tvrdí, že patří jakémusi Obi-Wan Kenobimu.” Luke se díval pozorně, ale na muži nebylo nic znát. “Je to nějaký tvůj příbuzný?

Strýc tvrdí, že tu skutečně taková osoba žila. Nebo je to jenom nějaký nedůležitý útržek zničeného záznamu, který zabloudil do jeho primární informační banky?” Pískem ošlehaná tvář procházela proměnami, jak se muž zahloubal do sebe.

Zdálo se, že Kenobi otázku zvažuje. Nepřítomně se probíral pocuchaným plnovousem.

“Obi-Wan Kenobi,” opakoval. “Obi-Wan… nuže tohle jméno jsem už dlouho neslyšel. Velmi dlouho. Podivuhodné…”

“Strýc tvrdí, že už je mrtev,” nadhodil Luke s nadějí v hlase.

“No, mrtev není,” opravil ho Kenobi čile. “Ještě ne, ještě ne.” Luke vzrušeně vstal. Všechny vzpomínky na Tuskenské jezdce byly ty tam.

“Ty ho tedy znáš!” Nepřirozeně mladiství úsměv zableskl na slepenině vrásčité kůži a vousů.

“Ovšem, že ho znám: Jsem to já. Myslím, že jsi to tušil, Luku. Ale přestali mi říkat Obi-Wan dřív, než ses narodil.”

Luke ukázal na Artoo Detoo. “Pak ti tedy ten droid podle všeho patří.”

“Tak tohle je divné,” připustil očividně zmatený Kenobi, pohlížeje na tichého robota. “Nepamatuji si, že bych nikdy vlastnil robota, tím spíše takovou moderní jednotku R2. Nanejvýš zajímavé, nanejvýš zajímavé.” Cosi z nenadání přitáhlo starcův pohled ke sráznému úbočí nedalekých skal. “Nejlíp uděláme, když nastartujeme tvůj spíder. Píseční lupiči se snadno polekají, ale brzy se jich vrátí dvakrát tolik. Jinak bychom mohli o spíder přijít, i když to nejsou jawové.” Kenobi si položil zvláštním způsobem dlaně na ústa, hluboce se nadýchl a vyrazil tak nadpozemský skřek, že se Luke vyděsil. “Po tomhle budou ti lumpové ještě nějakou dobu utíkat,” uzavřel stařec s uspokojením.

“Tohle je výkřik kraitského draka,” vydechl Luke s úžasem. “Jak to dokážeš?”

“Jednou tě to naučím, synu. Není to těžké. Musíš se k tomu správně postavit, mít dobře vycvičené hlasivky a dobrý dech. Kdybys byl císařský úředník, mohl bych tě to naučit hned, jenže nejsi.” Pohlédl znovu na hřeben skal. “A nemyslím si, že tady je na to vhodné místo.”

“O tom se nebudu přít,” třel si Luke zátylek. “Vypadněme od sud.” A v tuto chvíli Artoo Detoo dojemně zapípal. Luke nedokázal rozluštit elektronický vzkaz, ale najednou mu došlo, co za ním vězí.

“Threepio!” vykřikl ustaraně. Artoo Detoo už pospíchal co mohl pryč od spíderu. “Pojďme, Bene.” Malý robot je zavedl ke kraji široké jámy v písku. Tam se zastavil, smutně pobrukoval a ukazoval dolu. Luke se podíval v tom směru a pak se jal opatrně sestupovat po pozvolném sypkém svahu.

Kenobimu nedělal sestup žádné potíže. Threepio ležel v písku přesně na místě, kam se dokoulel a doválel. Kryt měl poškrábaný a pomačkaný, ruku měl ulomenou. Ležela nedaleko.

“Threepio!” zvolal Luke. Žádná odpověď. Zatřásl droidem, ale k aktivaci to nevedlo. Luke otevřel kryt panelu v robotových zádech a několikrát zapnul a vypnul vypínač. Ozval se hluboký hukot, přestal, znovu začal a přešel do normálního vrčení. Za pomoci zbývající ruky se Threepio převalil a posadil.