Джордж Лукас: Hvězdné Války: Z Dobrodružství Luka Skywalkera

Kupodivu strýc nevypadal rozhněvaně, spíš rozpačitě.

“To nic není,” zamručel. Pořád se mu ještě nepodíval do očí. “Jméno ze starých časů.” Nervózně sebou zavrtěl na židli. “Jméno, které může znamenat jenom potíže.”

Luke odmítnul přijmout nepřímé varování a dále naléhal.

“Je to nějaký příbuzný starého Bena? Viď? Nevěděl jsem, že má příbuzné.”

“Vyhýbej se tomu starému čaroději, slyšíš mě?” Vybuchl strýc. Místo aby vysvětloval, nešikovně vyhrožoval.

“Ale Owene…,” pokusila se Beru jemně zasáhnout, ale obrovitý farmář ji prudce přerušil.

“Tohle je důležité, Beru.” Obrátil pozornost spět k synovcovi. “Už jsem ti o Kenobim vyprávěl.

Je to starý blázen. Nebezpečný, plný falše. Nejlíp je nechat ho být.” Berin prosebný pohled ho trochu uklidnil. “Ten droid s ním nemá nic společného. Nemůže mít,” zabručel na půl pro sebe. “Záznam! Zítra vem robota do Anchorheadu přeformátovat paměť.” Supící Owen se naklonil nad napůl dojedeným jídlem. “Tím to bláznovství skončí. Je mi jedno, co si ta mašina myslí, že je zač. Zaplatil jsem za ní tvrdé kredity a teď je naše.”

“Co když ale opravdu patří někomu jinému,” namítl Luke. “Co když si ten Obi-Wan pro svého droida přijde?”

Při té vzpomínce výraz mezi smutkem a výsměchem přelétl po strýcově ošlehané tváři.

“Nepřijde. Nemyslím si, že je ten člověk ještě na živu. Zemřel zhruba ve stejnou dobu, jako tvůj otec.” Nabral si velké sousto horkého jídla. “A teď na to zapomeň.”

“Takže je to skutečná osoba,” zašeptal Luke, pohlížeje na talíř. “Znal mého otce?”

“Řekl jsem ti, abys na to zapomněl,” odsekl Owen.

“Pokud jde o ty dva roboty, tvá jediná starost je, abys je dal do pořádku a mohly zítra pracovat. Nezapomeň, že jsem do nich vrazil naše poslední úspory. Nekoupil bych je, kdyby sklizeň nebyla tak blízko.”

“Zítra ráno ať se pustí do práce na zavlažovacích jednotkách u jižního hřebenu.”

“Víš,” řekl Luke nevině, “myslím, že ti dva roboti budou pracovat. Takže já…” zaváhal, protože zachytil strýcův podezíravý pohled. “Myslel jsem na naši dohodu stran toho, že tu zůstanu na další sezónu.” Strýc nezareagoval, takže Luke rychle pokračoval, dřív než mu povolí nervy. “Když tihle dva roboti budou dobře pracovat, mohl bych podat přihlášku do Akademie už příští rok.”

Owen se zamračil a snažil se zakrýt rozmrzelost dalším soustem. “Tím myslíš, že chceš posunout přihlášku na příští rok po žních.”

“Máš teď dost droidů a jsou v dobrém stavu. Vydrží.”

“Droidi, dobrá,” souhlasil strýc. “Jenže drojdi člověka nenahradí. Ty to víš, Luku. Nejvíc tě potřebuju při žních. Ještě na příští sezónu.” Odhlédl stranou. Hněv a zlost ho už opustily. Luke se vrtal v jídle, nejedl a nic neříkal.

“Poslouchej,” řekl mu strýc, “poprvé mám šanci vydělat spoustu peněz. Vyděláme tolik, že si na příště můžeme najmout síly. Ne droidy, ale lidi. Pak můžeš jít do Akademie.” Vážil každé slovo. Nebyl zvyklý prosit. “Potřebuju tě tu, Luku.

Chápeš to, viď?”

“Je to další rok,” namítl synovec nešťastně.

“Další rok!” Kolikrát tohle již slyšel? Kolikrát spolu opakovali stejnou šarádu se stejným výsledkem? Owen byl přesvědčený, že už Luka přemluvil. “Čas uteče dřív, než se naděješ.”

Luke prudce vstal a odstrčil talíř s téměř netknutým jídlem stranou. “Přesně tohle jsi říkal loni, když odcházel Biggs.” Otočil se a z místnosti téměř vyběhl.

“Kam jdeš, Luku?” Křičela za ním starostlivě teta.

Lukova odpověď byla smutná, hořká. “Jak to tak vypadá, nejdu nikam.” Pak dodal na uklidnění citlivé tety. “Musím dodělat ty dva droidy, aby mohly zítra pracovat.”

Když Luke odešel, v jídelně viselo ve vzduchu ticho. Oba manželé mechanicky jedli. Potom teta Beru odložila příbor, vzhlédla a řekla vroucně: “Owene nemůžeš ho tu navždycky držet. Většina jeho kamarádů je pryč, všichni, se kterými vyrostl. Akademie pro něho tolik znamená.”

Manžel odpověděl netečně: “Zařídím mu to příští rok. Slibuju. Budeme mít peníze – možná přes příští rok.”

“Z Luka farmář nebude, Owene,” pokračovala pevně. “Nikdy, a nezáleží na tom, jak tvrdě ho z něho chceš udělat.” Pomalu potřásala hlavou. “Má v sobě příliš mnoho ze svého otce.”

Poprvé za celý večer Owen Lars se zatvářil přemýšlivě a starostlivě. Hleděl tím směrem, kudy Luke odešel. “Toho jsem se vždycky bál,” zašeptal.

Luke vystoupil vzhůru. stál na písku a díval se na dvojitý západ. Nejdříve první a pak druhé slunce Tatoinu se pomalu nořilo za vzdálené řady přesypů. Ve slábnoucím světle písek byl nejdříve zlatý, pak narudlý a konečně hořel červeno oranžovou barvou, dokud postupující noc dala všechny jasné barvy spát do příštího dne. Tyto písky brzy vydají první plody. Někdejší pustina se zazelená. Při takovém pomyšlení by se Luke měl třást nedočkavostí. Měl by být posedlý vzrušením jako jeho strýc, když hovořil o nastávajících žních. Místo toho Luke v sobě necítil nic jiného, než obrovskou lhostejnou prázdnotu. Nevzrušovala ho ani vidina, že poprvé v životě bude mít dost peněz. Co s penězi tady v Anchor Headu – nebo kdekoliv jinde na Tatoinu?

Část jeho osobnosti, stále větší, byla čím dál neklidnější. U mladých lidí jeho věku to není nezvyklé, ale z důvodů, kterým Luke nerozuměl, to v něm bylo silnější, než u jeho přátel. Nad písečným povrchem se připlazil noční chlad a začal mu stoupat po nohách. Setřásl prach z kalhot a šel dolu do garáže. Práce na droidech mu snad pomůže hlouběji pohřbít nepříjemné myšlenky. Na první pohled se tam nic nedělo. Žádný z nových strojů nebyl vidět. Luke se trochu zamračil. Odepnul od opasku dálkový ovladač a stiskl několik spínačů vsazených do plastiku. Skříňka zahučela. Na její výzvu se ozval vyšší z obou robotů, Threepio. Vyskočil s jakým si překvapeným výkřikem zpoza skyhoperu. Luke na něho užasle zíral.

“Proč se schováváš za tím letadlem?”

Robot klopýtal kolem přídě letadla a vypadal zcela zoufale. Luke si uvědomil, že Artoo Detoo se na zavolání neozval. Důvod jeho nepřítomnosti – a nebo cosi, co s ní bylo spojené se jasně týkalo Threepio.

“Já za to nemůžu.” Bědoval robot úpěnlivě. “Prosím, nevypínejte mě. Říkal jsem mu, ať nikam nechodí, ale je asi rozbitý. Má nějakou poruchu.

Něco zcela zničilo jeho logické obvody. Pořád něco blábolil o nějakém poslání, pane. Ještě nikdy jsem neslyšel o robotovi posedlém komplexem důležitosti. Něco takového odporuje jednotné kogitativní teorii, na které jsou jednotky Artoo Detoo založené.”

“Tím chceš říct…,” zíral Luke.

“Ano, pane… utekl.”

“Já sám jsem odstranil jeho pojistku,” zašeptal Luke pomalu. Už teď si mohl představit tvář svého strýce. Řekl přece, že dal do těch dvou droidů poslední úspory.

Luke vyrazil z garáže. Marně pátral po důvodech, proč by se měla jednotka Artoo Detoo zbláznit.

Threepio spěchal v jeho stopách. Z táhlého hřebenu, který byl nejvyšším bodem poblíž sídliště, měl Luke výhled po poušti široko daleko. Uchopil svůj přesný makrotriedr a rychle přejížděl po temnoucím obzoru. Díval se po čemsi malém, kovovém, třínohém, po něčem, co ztratilo svůj mechanický rozum. Threepio se vyškrábal po písku nahoru a stanul vedle Luka.