Джордж Лукас - Hvězdné Války - Z Dobrodružství Luka Skywalkera

Byly velké jako malý dinosaurus, měly jasné oči a dlouhou srst. Znepokojivě zasyčely, když se oba píseční lupiči přiblížili a naskočili do sedel. Na pokyn kopancem banthy vstaly. Mohutná rohatá stvoření kráčela pomalými, ale ohromě dlouhými kroky podél strmého útesu, řízena rozkuráženými drsnými jezdci.

“Jasně, že je to on,” prohlásil Luke s hněvem i úlevou, když spatřil třínohou postavičku. Spíder v náklonu opsal zatáčku a spustil se dolu na dno rozlehlého pískovcového kaňonu. Luke vytáhl z poza sedadla pušku a opřel si ji o rameno.

“Objeď ho a zastav před ním, Threepio,” poručil.

“S radostí, pane.” Jednotka Artoo Detoo bez pochyby jejich příjezd zaznamenala, ale nepokusila se o únik. Ostatně mohla těžko utéct spíderu. Jakmile je spatřil, Artoo Detoo se prostě zastavil a čekal, zatímco ho vozidlo velkým obloukem objíždělo. Threepio pak prudce zastavil a oblak prachu zaletěl až k malému robotovi. Jakmile Threepio přešel do parkovacího režimu, jekot motoru spíderu klesl do volnoběžného hukotu. Poslední vzdech a vozidlo se zastavilo.

Luke se ostražitě rozhlédl po kaňonu a vypravil se i s průvodcem po štěrku až k Artoo Detoo.

“Kam ses to k čertu vypravil,” oslovil ho přísně.

Robot omluvně vypískl, ale místo svéhlavého tuláka vedl většinu hovoru Threepio.

“Tvým právoplatným majitelem je pan Luke, Artoo Detoo. Jak jsi mu mohl takhle utéct? Teď jsme tě našli, takže musíš nechat všech hloupostí na téma Obi-Wan Kenobi. Ostatně bych rád věděl, kdes to vzal, i ten operetní hologram.”

Artoo Detoo začal na protest pípat, ale hněv Threepio byl příliš veliký na to, aby připouštěl nějaké omluvy.

“A nevykládej mi nic o nějakém našem poslání. Co je to za nesmysl! Máš veliké štěstí, že pan Luke tě tady na místě nerozpráší na milion kousků.”

“To mě ani nenapadlo,” připustil Luke, poněkud překvapený zřetelnou pomstychtivostí Threepio. “Pojďme, už se připozdívá,” Pohlédl na slunce rychle stoupající vzhůru. “Doufám, že se dostaneme zpátky dřív, než začne strýček Owen zuřit.” “Když se nebudete hněvat, měl bych návrh,” pravil Threepio, kterému se zřejmě nelíbilo, že Artoo Detoo z toho vyjde tak snadno. “Měli bychom malého uprchlíka deaktivovat na tu dobu, dokud se nedostaneme v pořádku do garáže.”

“Ne. On už nic nebude zkoušet.” Luke přísně hleděl na tiše pípajícího robota. “Doufám, že si z toho vzal ponaučení. Není třeba.” Jednotka Artoo Detoo najednou bez varování vyskočila do výšky, což byl bezpochyby velký výkon, vezmemeli v úvahu slabost skákacího mechanismu jeho tří tlustých nožek. Válcové tělo se mu vrtělo a točilo a vydával při tom ze sebe celou sinfonii hvizdů, bzikotu a elektronických proklamací. Luka to nepoděsilo, spíš unavilo.

“Co je to? Co s ním zase je?” Už začínal chápat proč Threepio ztrácí trpělivost. Už měl sám toho zmetka po krk.

Jednotka Artoo Detoo přišla k hologramu té dívky náhodou a pak toho využila k tomu, aby Luka přiměla k odstranění pojistky. Threepio měl pravděpodobně pravdu. Jakmile dá Luke do pořádku všechny obvody a vyčistí logické můstky, robot bude skvěle sloužit na farmě. Jenomže… Jestliže tomu tak je, proč se Threepio kolem sebe tak znepokojivě dívá?

“Achich, pane! Artoo Detoo tvrdí, že z jihu se k nám blíží několik bytostí neznámého původu.” Možná, že se Artoo Detoo znovu snaží odvést jejich pozornost, ale Luke nechtěl nic riskovat. Okamžitě sejmul pušku z ramene a zapnul akumulátor. Podíval se udaným směrem, ale nic neviděl.

Věděl ovšem, že píseční lupiči skvěle ovládají umění neviditelnosti. Najednou si Luke uvědomil, jak daleko se ocitli, kolik toho spíder od rána ujel. “Ještě nikdy jsem se od farmy nevydal v tomhle směru tak daleko,” svěřil se Threepio. “Tady kolem žijí nějaké hrozně zvláštní bytosti.

Ne všechny byly prozkoumané. Je lépe je brát jako nebezpečné, dokud se neprokáže opak. Ovšem, pokud se objeví něco úplně nového…”

Přemohla ho zvědavost. Připouštěl však možnost, že jde o další lest Artoo Detoo. “Podíváme se,” rozhodl. Opatrně postupoval v před s puškou ve střehu a vedl Threepio k hřebeni nejbližší duny. Artoo Detoo ovšem nespouštěl při tom z očí. Nahoře zalehl a pušku vyměnil za makrotriedr. Projížděl triedrem pomalu po dně kaňonu, až najednou se zastavil na dvou k sobě připoutaných postavách.

Banthy – a bez jezdců! “Říkal jste něco, pane?” supěl Threepio, který se sápal za Lukem. Jeho pohybové servomotory nebyly určeny k takovému plazení a lezení.

“Banthy, tam v předu,” zašeptal Luke přes rameno. V rozrušení ho ani nenapadlo, že Threepio nemusí znát rozdíl mezi banthou a pandou. Znovu přiložil okuláry k očím a trochu přeostřil. “Počkej… Ano, jsou to píseční lupiči. Jednoho vidím.” Něco temného mu z nenadání zastřelo výhled. V první chvíli ho napadlo, že se před ním uvolnil nějaký kámen.

Rozmrzele odklonil triedr, aby ten oslepující předmět odstranil. Dotkl se však nějakého měkkého materiálu. Byla to látkou omotaná noha dvakrát tak větší, než jeho vlastní. S úlekem se podíval nahoru… A ještě víš. Postava, která se nad ním tyčila, nebyl jawa. Zdálo se, že právě vytryskla z písku. Threepio v ohromení ustoupil o jeden krok a ztratil půdu pod nohama. Robot začal padat z duny a jeho gyroskopy na protest zakvílely. Luke, přimrazený na místě, poslouchal vzdalující se údery, jak se Threepio kutálel dolu po strmém svahu. Tusken si vychutnal okamžik střetu, vyrazil ze sebe příšerný výkřik zuřivosti i rozkoše a sekl dopředu svou gaderfii. Těžká dvousečná sekyra by jistě rozčísla Lukovu lebku na dvě poloviny, nebýt toho, že mladík pozvedl pušku v gestu spíše pudovém, než aby to udělal záměrně. Zbraní odrazil ránu, ale podruhé se mu to nemohlo povést. Těžká sekyra zhotovená z plátů vyrabované lodi rozdrtila hlaveň a z jemných součástí pušky nadělala kovové flitry. Luke se pozadu odplazil a chystal se skutálet po strmém svahu dolu.

Jezdec ho pomalu následoval, zbraň napřaženou vysoko nad hlavou, omotanou hadry. Vyrazil ze sebe příšerný kašlavý smích. Byl o to víc vzdálený lidskému smíchu, že byl zkreslený sítí protiprašného filtru. Luke se pokusil nahlížet situaci objektivně, jak ho to učili ve škole přežití. Problém byl v tom, že měl sucho v ústech, ruce se mu třásly a strach ho ochromoval. S jezdcem před sebou a nejspíš smrtelným pádem za sebou se jeho mysli zmocnilo něco jiného a zvolilo třetí možnost. Omdlel. Žádný jezdec si nevšímal Artoo Detoo. Malý robot se vsunul do nevelkého výklenku nedaleko spíderu.

Jeden Tuskén nesl nehybné Lukovo tělo. Hodil bezvědomého mladíka na hromadu písku nedaleko spíderu a připojil se k ostatním, kteří se hemžili kolem otevřeného vozu.

Rozhazovali zásoby i součástky na všechny strany. Čas od času rabování ustalo, protože někteří z nich se pohádali a porvali kvůli nějakému obzvlášť zajímavému kusu kořisti.

Přerozdělování obsahu spíderu neočekávaně ustalo. Jezdci splynuli s úděsnou rychlostí s krajinou a rozhlíželi se na všechny strany. Mírný vánek se volně toulal kaňonem. Od západu zaznělo jaké si zavytí. Bublavý hluboký zvuk se odrážel od stěn kaňonu a pohyboval se nahoru a dolů v jeho obřím hrdle. Píseční lupiči zůstali chvilku strnulí. Pak ze sebevyrazili hlasité výkřiky a skřeky a prchali široko daleko od viditelného spíderu.